Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seKde jsi byl tak dlouho?
Autor
Biskup z Bath a Wells
V sedačce cosi prasklo a všech šest lyžařů včetně mě vyjeklo strachy.
Sjeli jsme z ocelového lana a začali se kutálet ze svahu jako obří bowlingová koule.
Když jsme vrazili do sloupu, vyletěl jsem mezi smrčky. Ostatní zůstali vpleteni mezi gumové tyče, které je nepřestávaly objímat.
Záchranáři tu byli hned. Brali zraněné do náruče a jednoho za druhým vytahovali ven. Nejdřív maminku se synem, poté postaršího pána v oranžové lyžařské bundě a dva vousaté kamarády.
Snažili se je vrátit do života, zatímco nad jejich hlavami přistával vrtulník.
Já jen čekal, až na mě přijde řada.
Veškerá snaha záchranářů byla marná, nikdo nepřežil.
Tedy až na mě. Pád do sněhu, do kterého jsem se zavrtal až po uši, mi zachránil život.
Vytáhnou mě, zabalí do zlaté fólie a odvezou do nejbližší nemocnice.
Marně však škemrám o pomoc.
Neslyší mě.
Odjíždí pryč a nechávají mě tady!
Po chvíli uslyším lyže, které se zařezávají do sjezdovky. Zahlédnu cíp bundy lyžaře, jak si to sviští po červené, po něm následují další.
Sám se pohnout nedokážu a moje lyže odletěly bůh ví kam…
Včera se mi stala taková zvláštní věc. Očichávala mě srnka a já se jí zakousl do nohy. Vytrhla se mi a pelášila pryč.
Teď kolem mě projel mladý klučina, který si to namířil přímo do lesa.
„Nejezdi tam! Je to nebezpečný!“ zařval jsem na něj.
Jestli mě slyšel, to netuším.
Co se to se mnou děje? Měl bych být mrtvý, ale nejsem.
Je to trest?
Pak mě to napadne. Před rokem jsem tu na červené překřížil cestu jedné lyžařce a ona vjela do lesa, ošklivě si poranila hlavu, a já kolem ní jenom projel a ještě jí sprostě vynadal.
Uběhne celá věčnost. Nedostanu se odsud, to už se spíš vpiju do bahna, které se dere ze země a hlásí se o slovo.
Ptáčci zpěváčci se můžou ukřičet. Spíš než jaro vítají čerstvé žížaly.
Moje tělo i hlava jsou pryč, zmizely s posledním sněhem.
Uvědomím si, že stoupám nad les a ještě dál.
„Kde jsi byl tak dlouho?“ zeptají se mě mraky, když k nim dorazím.
Pokrčím rameny. Nevím, co říct.
Mraky mě obklopí a něžně obejmou.
12 názorů
Gora: Jasně, jedeme do toho! :-)
Souhlasíš s Nominací do soutěže Prózy měsíce za březen?
... jinak, jestli se tenhle text někomu vryl do paměti, je to pro mě ta největší pocta...
lastgasp: Díky. Stačí jen trošku popustit fantazii... a třeba si i představit zdánlivě nepředstavitelné; literatura nám tohle všechno nabízí, literatura jen nekopíruje svět, naopak tvoří nový, v němž můžeš nakombinovat reálné a nereálné dle libosti...
Kolikrát jsem si přál cosi podobného napsat. Chybí odvaha, držím se příliš reality. Ke kousnutí srnky do nohy musí být notná odvaha. Já bych spíše napsal, že jsem kousl do nohy srnku já. Bylo by to věrohodnější, ale nezajímavé. Přiléhavější jsou mraky, které mě dokáží obklopit a něžně obejmout. Zasloužíš supertip.
Poetický horror... Připomnělo mi to partie o hlavě mrtvého nabodnuté na kůl v Máchově Máji. Tip.
Biskup z Bath a Wells
před měsícemděkuji, přátelé
Už ten název probouzí zvědavost. Drama s krásným koncem. Velmi mne zaujalo.
Kdysi jsem vešla do remízku v poli, stával tam starý seník po Němcích a najednou přímo přede mně vyšla srna. Stála tak na metr. Bála jsem se pohnout a přijít o ten okamžik. Vždycky, když se mne nějaké zvíře nebojí, tak cítím tichou vděčnost. Ale divočákovi bych se do nohy klidně zakousla. Jinak jsi mi nahodil, kdysi byli v horách a kluk se na skatebosrdu propadl pod sníh. Sjel mimo sjezdovku, že. Tenkrát byl silný. Dobrý text. No, koukám, jsem už třetí sudička u kolébky, dávej si bacha!
Čtu to tu a říkám si - to je blbost, nemůže být živej a kousnout srnku do nohy...a vlastně už tak nějak od toho vrtulníku je mi jasné, že mu zaclání, překáží...
Tohle mě opravdu bavilo číst a je to text, na který nezaspomenu.