PETER KÜRTEN - Vlkodlak z Düsseldorfu (Part:3)

„Měl jsem tu příležitost vidět muže, kterému se říká Upír z Düsseldorfu. Peter Kürten, tajemný pouťový vrah z Düsseldorfu, vypadá na první pohled velmi klidně a vážně. Pod hnědými a vždy pečlivě učesanými vlasy nenajdeme v jeho pravidelných rysech ani ve světlých očích žádnou stopu po vražedném šílenství, které přivedlo tohoto bývalého propuštěnce až k tomu, že se z něj stal zločinný maniak. Ale jeho krysí pohled a pochmurný klid vyvolávají hrůzu. Vzpomínám si na minuty, které předcházely rozsudku. Už týden jsme žili v atmosféře veřejného shromáždění, jehož dekorace tuto iluzi ještě podporovala. Pro poslední etapu osudu prokletého Petera Kürtena se soud usídlil ve vojenském gymnáziu v pěchotních kasárnách. Počet diváků, kteří byli vpuštěni do soudní síně, byl omezen na padesát. Soudci sedící na stupínku ve svých černých soudcovských úborech působili jako pohřební zřízenci, kteří pro nás připravili noční můru, v níž jsme se den po dni utápěli.“

Ze zápisků francouzského soudního publicisty Marcela Montarrona

 

Závěrečná erupce násilí

Oficiálně poslední dokonanou vraždou Petera Kürtena se stala oběť pětiletého děvčete, o kterém padla zmínka v závěru předchozí části článku. Avšak do dubna roku 1930 stačil Kürten napadnout ještě několik žen. Na své taktice nehodlal nic měnit. Měl ji vypilovanou k dokonalosti. Dostaveníčko ve dvou, tiché místo beze svědků, brutální znásilnění a v několika případech i pobodání nožem. Strach v ulicích byl tou dobou takřka hmatatelný. Vedení města v čele se starostou a současně zarytým odpůrcem nacismu Robertem Lehrem dokonce zvažovalo částečné zapojení příslušníků armády, kteří by posílili řady vytížených policistů. Cynik Kürten, jakožto příkladný manžel, chodil v těch nejistých časech své ženě Augustě naproti do zaměstnání, aby se z odpoledních směn nemusela plahočit sama temným městem. Augusta cítila pýchu. S Kürtenem se před teoretickým útokem „Zrůdy z Düsseldorfu“ cítila v bezpečí.

Ne každá žena musela skončit na dně Rýna s rozbitou lebkou. I takové drobné zázraky se čas od času odehrály. Výjimkou, která potvrzovala pravidlo, se stal například krátký románek s paní Gertrudou Bell. Snad proto, že během společné cesty tramvají potkal Kürten svého známého, nebo to možná bylo tím, že dvojici při sexu klepáním na dveře neustále rušila bytná paní Bell. Na každý pád byla mladá žena ušetřena divokého násilí. Kürten ženě po ostýchavé souloži překvapivě pověděl, že je pro něj až příliš dobrá, a naopak že on sám není dobrý člověk. Těžko říct, jak by se milenecký vztah nadále vyvíjel, jelikož paní Bell o pěkně ustrojeného muže s dobrými mravy nechtěla přijít. Další schůzku si domluvili na 24. května. Nikdy k ní nedošlo. Tou dobou byl Kürten již několik hodin v plné moci policistů. Zajímavým pro našince může být nepochybně fakt, že žena, díky které byl sadistický vrah dopaden, pocházela z Československa. 

 

Femme fatale

Žádný zázračný detektiv s bystrou myslí a zapálenou fajfkou. Žádné složité skládání hlavolamu ani napínavá přestřelka. Jak tomu u podobných případů bývá, do dění zasáhl sled náhod. Jednadvacetiletá Marie Budlichová pocházela z Prahy, ale značnou část let prožila v Kolíně nad Rýnem. Do Düsseldorfu odjela 14. května 1930 s úmyslem získat zaměstnání služky. Cestu dlouho odkládala, jelikož měla z tajemného vraha obrovský strach. Na vlakovém nádraží v Düsseldorfu na ní měla čekat zprostředkovatelka zaměstnání. Ta však nedorazila. Bylo po osmé hodině večer a pomalu se začínalo stmívat. Sama v cizím městě začala Marie propadat panice. Strach ještě zesílil, když se k ní přitočil neoholený muž ve špinavých hadrech a začal být dotěrný. Jako anděl strážný se však zpoza nádraží vynořil další muž, tentokrát v pěkném oblečení a perfektně upraveným zevnějšek. Několika ostrými větami dotěrného otrapu zahnal a nabídl Marii doprovod. Serióznost z muže doslova sršela. Mladá žena vydechla úlevou. 

Nabídl ji rámě a odpočinek po dlouhé cestě u něj v bytě na adrese Mettmanner-Straße číslo 71. Souhlasila. Ulice byla špatně osvětlená. Uvnitř bytu ve třetím patře připravil mladé ženě něco k občerstvení a sklenici mléka. Jeho chování se poněkud změnilo. Upřeně si Marii prohlížel a začal vést dvojsmyslné narážky. Znervózněla a trvala na tom, že chce noc přečkat v nějakém hotelu či levné noclehárně. Usmál se. Prý jedno takové místo dobře zná a rád ji tam doprovodí. Blížila se jedenáctá hodina. Vedl Marii přes půl města, prošli a tramvají projeli několik čtvrtí. Pomalu se dostávali k úpatí Grafenberského lesa, kde končila hlavní cesta a řada posledních osvětlených domů. Bez jakéhokoliv varování chytil Marii za krk. Zaklonil ženě hlavu dozadu a zeptal se, jestli může pokračovat. Správně odhadl, že na tak opuštěném místě nebude protestovat. Miloval se s ní ve stoje. Hned po styku chtěl vědět, jestli to bolelo. Odvětila, že nikoliv. Vzhledem k tomu, že během dlouhé cesty narazili v jedné ulici na jeho souseda, upustil od vražedného záměru. Pro jistotu se Marie ještě zeptal, jestli si pamatuje, kde se nachází jeho byt. Odpověď byla záporná a zcela pravdivá. 

Co s takovým zážitkem? Marii kupodivu ani nenapadlo zajít na policii. Místo toho na ubytovně ještě tu noc sepsala krátký dopis adresovaný své kamarádce žijící na opačné straně města, kde se z podivného incidentu vypsala. Dopis kamarádce nikdy nedorazil, protože Marie na obálku napsala špatnou adresu. Psaní skončilo v reklamační kanceláři düsseldorfské pošty. Kvůli absenci zpáteční adresy jej nešlo odeslat zpět do rukou odesilatele, a tak jeden zaměstnanec učinil důležité rozhodnutí. Obálku otevřel. Po přečtení znepokojivých řádků se pracovník ihned sebral a zamířil na nejbližší policejní ústřednu. Navzdory chybějící zpětné adrese došlo k zásadnímu průlomu. Marie v listu jednak uvedla popis svého posledního útočiště a především se nezapomněla podepsat. Policie bleskově vytipovala tři nejvíce pravděpodobná místa a rozjela efektivní pátrací mašinérii. Detektivové překvapenou dívku zastihli před vchodem ubytovny. První otázka bohužel nikam nevedla. Tajemný muž uvedl falešné jméno. Psal se 21. květen a Marie měla za sebou několikahodinové sezení v policejním autě. Všechny ulice se jí začaly slévat do jedné, ale pak auto odbočilo do Mettmanner-Straße. „Zastavte!“ hlesla Marie.

 

Dopadení

Zahlédl ji z okna. Byl překvapený. Okamžitě věděl, o koho jde. Doprovod blonďaté dívce dělala dvojice detektivů v dlouhých hnědých kabátech. Zašli do vchodových dveří a za pár minut byli zase venku. V podvečer se objevili znovu. Detektivové cosi probírali s majitelem domu. Protáhl se nenápadně chodbou a krátce zahlédl Marii. Jejich pohledy se střetly. Ten výraz v jejích očích. Poznala ho, o tom nešlo pochybovat. Pospíchal za ženou do zaměstnání. Pozval ji ven a vyjevil, co se stalo. Samozřejmě zůstal jen u incidentu s Marií. Zdůraznil, že vzhledem k předchozí trestní činnosti mu může hrozit až patnáct let nucených prací. Nechal svou šokovanou ženu stát před pivovarem a celou noc prochodil v ulicích odhodlán utéct. Ve čtvrtek 22. května se vplížil do bytu, sbalil si kufr a vyrazil do ulice Adlerstraße, kde si pronajal levný pokoj. Večer se ho zmocnil hluboký spánek. Žádný stres, pocení ani noční můry. Spal klidně až do rána, cirka deset hodin v kuse.

Další den 23. května kolem deváté dopoledne navštívil svůj byt číslo 71, ale než vešel dovnitř, musel chvilku čekat venku v úkrytu za rohem. Z vchodových dveří vycházeli nějací muži v civilu. V rukou měli různé věci typické pro běžnou domácnost. Bylo mu jasné, že byli ve třetím patře, jelikož ty věci dobře poznával. Uvnitř bytu seděla jeho zkroušená žena. Detektivové Augustu vyzvedli přímo v zaměstnání, odvezli ji na stanici, kde musela odpovědět na nemalé množství otázek. Řekla mu, aby odešel z bytu. Nepřála si vidět, jak manžela zatknou přímo v domě před ostatními sousedy. Přemluvil Augustu k procházce. Tentokrát byl o něco sdílnější a přidal k Marii několik dalších násilnických epizod. Plakala. Byla na pokraji nervového zhroucení. Předhazovala mu mizerný život, vysokou nezaměstnanost, strach z osamělého stáří a ostudu. Nebyla k utěšení. Vyhrožovala sebevraždou. Pak mu do očí vmetla, že sebevraždu by měl spáchat i on. Vrátil se ještě týž den odpoledne, odhodlán naposledy převzít iniciativu do svých rukou.

V přítmí bytu vyložil karty na stůl. Bez jakýchkoliv emocí Augustě oznámil, že je düsseldorfský vrah. Odmítala tomu uvěřit. Řekl, že jí pomůže a začal hovořit o všech svých zločinech. Nevěděla, jak na takovou zpověď reagovat. Jak jí má u všech svatých zrovna tohle pomoci? Zmínil vysokou cenu za dopadení vraha a vůbec poprvé se snažil vysvětlit, že vše, co dělal, bylo pro dobro lidstva. Pozdě večer nakonec přistoupila na jeho nabídku. Udá ho a sebevraždu nespáchá. Odešel v jedenáct hodin a přespal v pronajatém pokoji. Ráno 24. května 1930 se ještě vykoupal, kolem poledne poobědval a pohrával si s myšlenkou, že vykrade sousední byt. Kolem třetí hodiny odpoledne vyrazil na domluvenou schůzku se svou ženou. Uposlechla jeho instrukce až příliš rychle. To mu došlo okamžitě, jelikož ho před vchodem obklíčilo několik policistů. Peter Kürten se šibalsky usmíval. Jeden mladý policista na něj mířil pistolí a třásly se mu ruce. „Klid, to nebude nutné, mladý muži.“ Hrůzovláda Petera Kürtena právě skončila. Za udání manžela inkasovala Augusta čtyři tisíce marek. 

 

Zlo pod zámkem

Hned na policejní stanici zůstal stát jako opařený. Jeho přeživší oběť Gertruda Schulten si ho měřila hněvivým pohledem plným opovržení. Byl přesvědčený, že ta žena zemřela. Bez sebemenšího zaváhání jej Gertruda identifikovala jako muže, který ji nožem málem připravil o život. Kürten od prvních minut nic nezapíral. Přiznal se ke všem zločinům. Hovořil bez ustání několik hodin a nesmírně ho těšily zhnusené pohledy vyšetřovatelů. Konečně byl středem pozornosti. Konečně mu byl dopřán zájem, po kterém celý život tolik toužil. Jeho neuvěřitelná paměť a znalost byť sebemenších detailů byla obdivuhodná, takřka nadlidská. Kürten sázel na stůl jedno přepadení za druhým. Znásilnění, vraždy, žhářství. Vše s přesnými daty a vlastními příběhy. Šlo o šokující a zároveň fascinující okamžiky. Citlivější muži zákona běžně opouštěli výslechovou místnost, aby se mohli dojít vyzvracet. Zkušenější policisté vyšších šarží si však od počátku všimli jedné podezřelé věci. Vychloubání. Zákeřného vychloubání, od něhož je to jen krůček k přibarvování a překrucování faktů.

Bylo očividné, že Kürten do svého příběhu zařazoval i zločiny, o kterých věděl z doslechu či si o nich něco přečetl v tisku. Hrál vabank. Věděl, že tohle je konec, tudíž nehrálo roli kolik dalších „zásluh“ si připíše na vrub. Hlavně nepřijít o tu všeobjímající pozornost. Oddělit zrna od plev nebylo snadné. Ostatně i časté poštovní vzkazy policistům v době jeho kruté hrůzovlády nebyly ničím jiným než touhou po pozornosti. Snahou zůstat při tom a mít nad svými zločiny dokonalou kontrolu. Kürten hovořil o vraždách bez výčitek svědomí. Popisoval je velmi mechanicky, srozumitelně a s notnou dávkou detailů. Lidé pro něj byli pouhými objekty jako váza či židle, které lze snadno zničit. Zhruba takové to u něj vyvolávalo emoce. Na druhou stranu se zdráhal hovořit o svém dětství a motivech. Strohé vysvětlení vražd bylo velmi povrchní a absolutně pobuřující. Každá žena, která souhlasí se sexem na první schůzce, je špinavá čubka, která nemocemi zamořuje svět. A děti? Než aby vyrůstaly v tak hrozném světě nebo riskovat, aby se z malých dívek staly další kurvy, bylo lepší ukončit jejich životy. Byl snad Kürten šílený? Proč ve skutečnosti vraždil? Co se skrývalo v jeho ploché duši? Otázky hodné těch nejlepších psychiatrů.

 

Doktor Berg

Peter Kürten byl podroben půlročnímu psychiatrickému vyšetření pod dohledem těch nejlepších odborníků tehdejšího Německa. Cílem bylo zjistit, zdali Kürten je či není šílený a pochopit jeho duševní pochody. Záznamy z těchto vyšetření se na veřejnost začaly dostávat až koncem osmdesátých let. Autentické fotografie i částečné přepisy nejrůznějších lékařských protokolů lze v dnešní době dohledat na specifických (nejen) německých webech. Můžeme bez nadsázky tvrdit, že němečtí lékaři předběhli dobu, pokud jde o psychologický profil klasického sériového vraha se sadistickými sklony. Tedy takového jedince, který vraždí bez zjevného motivu. Jedince, mezi nímž a jeho obětí zpravidla nejsou žádné sociální ani rodinné vazby. Jedince, kterého kupředu žene skrytý motiv sexuálního charakteru, jehož původ je zakotven v obsesích. Z důkladné práce německých psychiatrů těžila i americká FBI při vývoji počítačového programu VICAP (Violent Criminal Apprehension Program). Roku 1979 agenti započali dlouhý maraton výslechů šestatřiceti uvězněných zločinců, jejichž výpovědi se staly základním zdrojem dat. Byl to až federální agent Robert Kenneth Ressler, kdo v roce 1974 termín sériová vražda vůbec poprvé použil. 

Němcům sice tento notoricky známý výraz nepřísluší, ale za to se mohou pochlubit ranou charakterizací těchto lidí, včetně obeznámení s jejich opakujícími se rituály a rozlišování vzorců chování před a po vraždě. Rozhovory s Kürtenem měl na starost především zkušený lékař, soudní patolog, docent soudního lékařství a intelektuál Karl Johann Theodor Berg. Na rozdíl od kriminálních vyšetřovatelů zaujal doktor Berg vůči svému pacientovi zcela jiný postoj. Nedával najevo opovržení, zhnusení ani Kürtena nebombardoval předsudečnými útoky. Přistupoval k němu jako k sobě rovnému člověku, který se vlivem genetického dědictví, zhoubnému prostředí a extrémnímu dětství dostal na šikmou plochu. Který spadl do propasti vyvíjejících se duševních obsesí, s nimiž nedokázal a dost pravděpodobně ani nechtěl bojovat. Ryze profesionální a veskrze přátelský přístup na Kürtena zabral. Doslova si před lékařem vylil svou černou duši na papír. Následující kapitola je zhuštěným souborem osobnostní charakteristiky Kürtena a útržků z jeho výpovědí. 

 

V mysli monstra

Nejvýraznějším symbolem budoucí zkázy byl dle doktora Berga otec Petera Kürtena. Hotový sériový vrah je zjednodušeně řečeno dlouhým řetězcem událostí, náhod, příležitostí, charakterových rysů a genetických predispozic, které se v určitý okamžik spojí dohromady. Kürtenův otec převzal jisté aspekty závadného chování od svého otce. Kürtenův dědeček pocházel z venkova. Pracoval na železnici jako výhybkář. Měl násilnické sklony, choval se obscénně na veřejnosti a byl notorickým alkoholikem, což ho nakonec stálo místo u drah. Vlohy k alkoholismu, agresi a násilnickému chování zdědil i jeho syn. První sexuální styky malý Kürten viděl u svých rodičů. Jelikož zahrnovaly bití a nezřídka i krev, bral takové chování za zcela běžné a tudíž normální. Pokud je dítě od útlého věku, kdy se jeho mozek formuje a absorbuje informace jako houba, permanentně vystaveno obrazům sexuálního násilí, může takové vzorce chování pojmout za své. Ztotožnit se s nimi. V tomto ohledu nebyla náhoda, že se Kürten v rané dospělosti pokusil navázat sexuální vztah s jednou ze svých mladších sester. Tedy věc incestního rázu, za kterou byl trestán i jeho otec.

Krev se v případě Kürtena stala stimulantem slasti a sadistických pohnutek. Budoval v sobě mimořádně silného a krajně nebezpečného sadistu. Kürten byl heterosexuál, ale k ejakulaci potřeboval krev, bez ohledu na to, z koho zrovna vytéká. Ideální byla žena, ale spokojil se i s muži a zvířaty. Právě na zvířatech testoval krutost i první sexuální experimenty. Zoofilie má u širší veřejnosti pouze onen skandální předobraz soulože se zvířaty. Pokud si původem latinské sousloví přeložíme, zjistíme, že jde o lásku či přátelství vůči zvířatům. Takový vztah může být pouze romantizovaný a vůbec nemusí podléhat sexuálním praktikám. S mírnou nadsázkou řečeno může být za zoofila označen psovod a jeho věrný čtyřnohý přítel, vášnivý chovatel plazů, milovník koček atd. Pokud jde o zoofila, jehož záměrem je sexuální styk se zvířetem proti jeho vůli, pak dle některých odborníků hovoříme o sodomitech, ačkoliv má tento termín podstatně širší historický význam. Kürten přiznal, že mezi dvanáctým a třináctým rokem života chodil do sousedních stájí, kde po dobu jednoho roku souložil s ovcemi. Tato činnost ho později zcela opustila. Uvědomil si však, že pokud zvířatům ubližuje, dochází u něj k abnormálnímu sexuálnímu vzrušení. 

Díky nicotné přítomnosti rodičovské lásky u Kürtena došlo k výraznému zploštění emocí a empatie. Pro takovou osobnost s hraničními sadistickými sklony je snadné prolévat krev. Jak doktor Berg zjistil, Kürten krev z otevřených ran svých obětí dokonce sál. Nikoliv pravidelně, spíše náhodně, ideálně tehdy, pokud k tomu měl vhodné podmínky a dostatek času. A opět. Bylo jedno, zda krev patřila muži, ženě, dítěti či zvířeti. Když se například vrátil k tělu mechanika Rudolfa Scheera, aby setřel otisky prstů, olizoval krev z jeho hluboké rány na krku. Okamžitě při tom ejakuloval. Někdy sál krev z rány, zatímco nožem soustavně bodal do těla oběti. Podobně jako u sovětského sériového vraha Andreje Čikatila byl tento akt zvrhlou náhražkou za normální sex, kdy čepel nože pronikající opakovaně do těla evokovala ztopořený penis uvnitř vagíny. Jakmile střípky těchto informací pronikly na veřejnost, získal Kürten svůj nejznámější novinářský přídomek „Upír z Düsseldorfu“.  

V souvislosti s Kürtenem stanovil doktor Berg dvě kategorie zločinců. Takzvaný neorganizovaný vrah se nezaobírá plánováním. Útočí ukvapeně, často jej k vraždě vyprovokuje momentální příležitost, bez ohledu na místo a čas. Nedělá si příliš starost ani s ukrýváním stop, což v jistém smyslu odráží zmatenost jeho duševního stavu. V ojedinělých případech se takovým chováním vyznačují těžcí schizofrenici jako například americký sériový vrah Richard Trenton Chase. Organizovaný vrah své skutky s naprostou samozřejmostí dopředu plánuje. Často své oběti vodí na vytipovaná místa činu a důkladně promýšlí ústupové cesty. Do kategorie organizovaného vraha spadal i Kürten. Kdykoliv se večer vydával na své procházky, vždy věděl, že chce hledat oběť, o čemž svědčila i přítomnost ukryté vražedné zbraně. Cíleně si vybíral místa, která dobře znal a kde mohl oběť nerušeně zabít. Ve velkém počtu případů u sebe nosil hadr či kapesník na vyčištění zbraně a případných krevních skvrn. 

Byl nadprůměrně inteligentní. S ohromující přesností si pamatoval všechny své skutky včetně majetkové trestní činnosti a zločinů žhářství. Tuto schopnost ve spojitosti se svou narcistní povahou využil i k přisvojování cizích zločinů, o kterých se dočetl v novinách. Poměrně časté střídání zbraní (dýka, nůžky, provaz, kladivo) jednak souviselo s touhou po odlišných násilných zážitcích, ale rovněž sloužilo i vypočítavé snaze zmást policii. Během provádění vražedných záměrů se perfektně ovládal. Jakmile oběť vykazovala intenzivní fyzický odpor nebo se na obzoru objevil nečekaný svědek, Kürten svou činnost okamžitě přerušil a utekl. Občas otřesenou ženu dokonce doprovodil domů, což jednoznačně vypovídá o jeho chladnokrevnosti. Primárním objektem zájmu byly u Kürtena mladé nepříliš chytré ženy a malé holčičky, které mu vlivem dětské naivity zcela důvěřovaly. Vybíral si velmi pečlivě a nikdy neútočil na nikoho, kdo byl od pohledu silnější než on. V případě nouze se sice spokojil s mužem, avšak všechny jeho mužské oběti byly pod silným vlivem alkoholu, neschopné se adekvátně bránit. 

Vybranou oběť zmanipuloval vrozenou inteligencí, následovanou nevídanou brutalitou a hrůzou, kterou později opanoval prostor. Jakmile přešel do vražedného módu, útočil převážně zezadu, a to s nebývalou rychlostí. Vždy se snažil oběť paralyzovat přiškrcením nebo úderem tupým předmětem. To vykazuje známky jeho posedlosti po absolutní kontrole nad situací. Oběti mu musely být bez výhrad podřízené. 

Alkohol měl nezanedbatelné místo i v životě Petera Kürtena. Nešlo o alkoholika, ale své vytipované oběti často brával na pivo do oblíbené hospody U Schumachera, aby se náležitě uvolnil. Nikdy na lov nevyrážel s prázdným žaludkem či bez pár deci červeného vína v krvi. Stresové stavy u něj automaticky urychlovaly proces vraždy, kterou ukájel neústupné nutkání zabíjet. Hádka s milenkou, odpírání sexu, neposlušnost oběti. Přesně takové momenty spínaly vražedné běsnění. Milenky, které se jeho sexuálním zvláštnostem a hrubému chování podvolily, zpravidla nezabil. Naopak dlouhé bloudění po ulicích Düsseldorfu posilovalo rostoucí frustraci, která vyeskalovala do podoby mimořádně zuřivých útoků. Čím déle oběť hledal, tím byl brutálnější.

Orgasmu nikdy nedosáhl během samotného útoku. Proto musel pokračovat, dokud nebyla oběť dostatečně zmrzačená a zakrvácená, což je klasický rys u nebezpečných sexuálních sadistů. Přitom mu nedělalo problém zůstat s omámenou ženou celý den a dlouze s ní rozprávět o historii města, egyptských pyramidách či přírodě. Nikdo z širokého okolí jej nepodezříval. Se svými zločiny se nikomu nesvěřoval. Jeho maska normality byla dokonale vysoustružená. Neměl moc blízkých přátel, ale v zaměstnání byl svědomitý, povětšinou tichý a spolehlivý. Ani manželka Augusta neměla o jeho děsivých výletech tušení. Při výpovědi pouze potvrdila, že její muž byl velký záletník, vyžadoval v posteli poněkud morbidní druh předehry a občas jí během soulože přiškrcoval. Tyto hříchy a zvláštnosti mu velkoryse odpouštěla. Brala je jako trest z hůry za život, který vedla před seznámením s Kürtenem. Všichni svědci se rovněž shodli, že Kürten trpěl marnivostí. Fyzický vzhled byl pro něj nesmírně důležitý. Nedal dopustit na čisté ošacení, pravidelné návštěvy lazebnických salonů a každodenní koupele. Tato obsese se promítala i do jeho vražedného řádění. Neustálé hledání krevních skvrn na ošacení, pečlivé leštění bot a dlouhé kontroly před zrcadlem byly nedílnou součástí jeho rituálů. 

Jako celá řada jiných sériových vrahů se i Kürten opájel čtením o svých zločinech. Téměř vždy navštěvoval místa činu a v hloučku přihlížejících znovu prožíval rozkoš, kterou mu vraždy přinášely. Málo kdo však ví, že Kürten dokonce chodil k hrobům, především svých dětských obětí. Byť se tak dělo převážně v nočních hodinách, pokaždé měl u sebe svazek kytic, aby nevzbuzoval podezření. Z výpovědi Kürtena: „Celé hodiny jsem proseděl u hrobů svých obětí, abych z hlavy dostal myšlenky o pokání. Sexuální podtext celé věci zůstával ve druhém plánu, ale někdy se dostal na povrch. Například jsem strkal prsty do hrobu Christine Klein. Její portrét visel na náhrobním kameni. Viděl jsem, jak jí copy visí na ramena. Když jsem na to myslel, ejakuloval jsem. Hřbitov mě přitahoval dokonce i tehdy, když jsem si vyšel na procházku se svou ženou. Ona chtěla jít do Grafenberského lesa, ale já ji pořád nutil, abychom šli na druhou stranu do Papendellu ke hrobu jedné ze svých obětí. Jindy jsem si vyšel na procházku se svým starým otcem a vrátil jsem se na místo, kde jsem potkal Rosu Ohliger a Rudolfa Scheera. Sám jsem se tam vrátil ještě několikrát, a když jsem si představil, co se tam odehrálo, pokaždé jsem měl orgasmus.“ Konec citace.

Kürten se doktoru Bergovi, který mezitím došel k závěru, že rozhodně není blázen, svěřil i s pravým důvodem svého přiznání před policií (ačkoliv o této „pravosti“ můžeme dost pochybovat). Dá se říci, že Augusta byla patrně jediným člověkem na světě, ke kterému choval nějaké hlubší city: „Doktore, musíte pochopit city, které chovám ke své ženě. Během všech těch let jsem jí neustále lhal a mnohokrát jí podvedl. Moje žena to věděla, a přesto mi nikdy nic nevyčetla. Nevadilo jí ani, že jsem byl tolikrát ve vězení. Řekla mi, že mě nikdy neopustí, protože bez ní bych byl nadobro ztracen. Jistě jste slyšel o odměně, kterou nabízeli za moje dopadení. Ani nevím, o kolik tisíc marek se jedná, a to nepočítám odměny za jednotlivé požáry. Můj život skončil v okamžiku, kdy policie narazila na mou stopu. Chtěl jsem, aby moje žena mohla prožít bezstarostné stáří, což by bylo možné, kdyby dostala alespoň část té odměny. Proto jsem se přiznal ke všem těm zločinům. Skutečně jsem řekl, že žádné výčitky nemám, ale jednu přeci jen mám. Cítil jsem ji často, dokonce i v průběhu posledních let, ve chvílích, kdy jsem měl pohlavní styk s cizími ženami. Často jsem myslel na to, že ubližuju své ženě, která musí tak tvrdě pracovat.“ Konec citace.

 

Tonoucí se stébla chytá

Proces s „Upírem z Düsseldorfu“ začal 13. dubna 1931. Düsseldorfský soudní sál byl pro takovou událost shledán příliš malým (nehledě na mimořádný zájem zahraničních novinářů). Vše se odehrálo na půdě předem upraveného vojenského gymnázia. Vlkodlak zkrotl. Připomínal teď spíše domestikovaného vlka. Půlroční vyšetření přineslo jednoznačné výsledky. Peter Kürten byl klasifikován jako psychopat, sexuální sadista, pyrofil a bezcitný vrah s nadprůměrnou inteligencí. Navzdory zrůdnosti jeho činů si byl plně vědom toho, co dělá. Tým odborníků nenašel žádný důkaz vypovídající o šílenství. Ani v situacích intenzivního vražedného běsnění neztratil nikdy schopnost rozlišovat mezi dobrým a špatným. Měl k dispozici svobodnou vůli a zcela vědomě si zvolil zlo. Kürten se zvedl z lavice obžalovaných, zamrkal svými malými modrými očky na soudce a bez sebemenšího zaváhání potvrdil verdikt psychiatrů. Jediný, kdo z odborného kolektivu poněkud vybočoval, byl konzervativněji založený profesor Franz Sioli, který v lékařské zprávě odmítal připustit, že by se na formování osobnosti Petera Kürtena nějak podílelo dětství a přítomnost krutého otce. I tak ale o budoucím výsledku rozsudku nikdo z přítomných nepochyboval. 

Obhájce měl zcela prázdné ruce a nemotorně se snažil vznášet pochybnosti o tom, zdali během vraždění nemohlo dojít k nějakému druhu zatmění mysli. Odborná komise jeho argumenty roznesla na kopytech. Nelze vyloučit, že u každého občas může dojít k určitému zakalení rozumu, ale i takovým stavům lze vzdorovat. Kürten měl své problémy řešit dávno před tím, než vztáhl ruku na první oběť. Každý jednotlivý případ byl samostatně prozkoumán a vyhodnocen. Kürten do procesu nijak zvlášť nezasahoval. Měl u sebe inkoustové pero a tlustý blok, do kterého si během výpovědí svědků a monologů žalobce neustále zapisoval nějaké poznámky. Občas přítomné řečníky upozornil na nepřesnosti, časové odchylky či neúplné detaily, ale jinak se vzdal jakýchkoliv výraznějších námitek. Do své finální řeči zakomponoval otázku potratů, která tehdy Německem hýbala, a snažil se omluvit všem postiženým rodinám za způsobené trauma. Stejně jako Ted Bundy, který se téměř o padesát let později snažil část viny hodit na toxicitu extrémní pornografie, i Kürten poukazoval na krvelačnou senzacechtivost tisku. Jako drtivá většina těchto zločinců hledal Kürten chyby všude kolem, jen ne u sebe. Posuďte sami. Zde je malá část z jeho proslovu.

„Vidím teď hrůzu zločinů, které jsem spáchal a pro něž nenacházím žádnou omluvu. Přesto cítím jistou hořkost, když si vzpomenu na těch pár lékařů, kteří si ušpinili ruce krví patnácti set mrtvých. Nechci nikoho obviňovat, jen vám chci ukázat, co mi leží na srdci. Profesore Sioli, tvrdil jste, že rodinné podmínky, v nichž jsem vyrůstal, nejsou rozhodujícím faktorem. Ale já vás můžu naopak ujistit, že rodinné prostředí dítěte, ve kterém vyrůstá, má pro rozvoj jeho charakteru rozhodující význam. Občas jsem v dětství záviděl jiným rodinám a říkal jsem si, proč nemůžeme být jako ti ostatní. Musím také protiřečit prokurátorovi republiky, který prohlásil, že jsem se ke všemu přiznal jen ze zbabělosti. Ve chvíli, kdy jsem se se vším svěřil své ženě, jsem velmi dobře věděl, jaké bude mít takové doznání následky. Svým způsobem jsem se cítil osvobozený a byl jsem rozhodnutý se ke všemu přiznat, abych udělal něco dobrého pro svou ženu. Ale skutečným důvodem bylo to, že v životě zločince vždycky nastane chvíle, kdy už není možné jít dál. Přesně to se stalo mně.“

„I já jsem se psychicky zhroutil. Jak už jsem řekl, pečlivě jsem si přečetl všechny články, které vyšly v novinách. To jsem ostatně dělal i před svým zatčením. Tvrdím, že ve většině případů se o mně psalo umírněné. Ale co se týče tisku obecné, řekl bych, že jsem se doslova otrávil četbou těch nejkrvavějších detailů. Je to jed, který je částečně odpovědný za mou zločinnost. Pokud nyní tisk píše umírněně, zabraňuje to tomu, aby se tím otrávili i další čtenáři. Cítím se ovšem nucen vydat ještě jedno prohlášení. Některé oběti mně velmi usnadnily to, co jsem dělal. Nesmím zapomenout zmínit se také o tom, co jsem už několikrát opakoval. Nenávidím zločiny a cítím hlubokou bolest za rodiny obětí. Ani se neodvažují požádat příbuzné svých obětí, aby mi odpustili, pokud je to jen trochu možné. Prokurátor republiky se navíc mýlí, když tvrdí, že jsem své obětí před smrtí mučil. Nesnažím se své zločiny omlouvat a jsem připraven nést za ně plnou odpovědnost. Doufám, že tak napravím aspoň něco z toho, co jsem spáchal.“ Konec citace.

Peter Kürten byl shledán vinným z devíti vražd a sedmi dalších pokusů o vraždu. 23. dubna 1931 byl odsouzen k trestu smrti gilotinou. Proti rozsudku se neodvolal, ale podal si žádost o milost, kterou ministr spravedlnosti o dva měsíce později zamítl. V posledních týdnech před popravou navázal skrze vězeňského zpovědníka kontakt s katolickou církví. Doktoru Bergovi se svěřil, že se stal novým člověkem a dodal, že jeho sadistické fantazie úplně zmizely. Neustále psal své manželce a cítil velkou radost, když se dozvěděl, že získala finanční odměnu za jeho udání. Svého psychiatra se pár dní před popravou zeptal, zdali uslyší vytrysknout vlastní krev, až mu ostří gilotiny srazí hlavu. Po mírném pokynutí zaskočeného odborníka se mu rozzářily oči. „To bude můj poslední orgasmus v životě.“ Poslední noc svého života trávil psaním třinácti dopisů rodinám obětí, v nichž žádal o odpuštění. Peter Kürten byl popraven 2. července 1931 v šest hodin ráno. Jeho hlava byla následně rozpůlena, mozek vyňat a podroben zkoumání. Na jeho šedé kuře mozkové nebylo nalezeno nic abnormálního. 

 

Tajemství upírovy hlavy

Z biologického ústavu putoval Kürten do světa. Mumifikovanou hlavu po druhé světové válce zakoupil norský přeživší holocaustu, obchodník se starožitnostmi a morbidními suvenýry Arne Coward, který si ji odvezl do USA. Roku 1989 byla hlava vydražena a přemístěna do muzea zvláštností a kuriozit Ripley’s Believe It Or Not ve Wisconsin-Dells. Je tam stále. Pod doteky slabého světla si ji platící návštěvníci muzea mohou prohlédnout zblízka. Kolik lidí Peter Kürten ve skutečnosti zabil, se už nikdy nedozvíme. Střízlivé odhady operují s číslem dvacet. Ty smělejší si pohrávají se čtyřicítkou, což mi přijde trochu nadsazené. Policie neměla dostatek času ani prostředky, aby s naprostou jistotou oddělila pravdu od lží a prozkoumala všechny zločiny, k nimž se Kürten přihlásil. Nebudu zde rozporovat otázku trestu smrti, ale jsem přesvědčen, že Kürten měl být držen v izolaci, kde mohl být dlouhodobě zkoumán nejen jeho duševní stav, ale především všechny jeho výpovědi. Rodiny obětí, jejichž vraždy nebyly nikdy objasněny, si zasloužily znát pravdu. Německo však tehdy mělo úplně jiné problémy, než aby se státní aparát donekonečna zabýval jedním vyšinutým vrahem. 

Není nic zvláštního na tom, že tak unikátní zločinci, mezi něž se Kürten zcela jistě řadí, zanechávají v povědomí lidstva hlubokou brázdu, která se časem otiskne do umění, literatury či kinematografie. Ledacos jsem naznačil v první části našeho putování. Činy Kürtena se například odrazily v revoluční mysteriózní perle M (1931) německého režiséra Fritze Langa, byť je důležité dodat, že vraždy v Düsseldorfu hrají ve filmu jen letmý inspirační zdroj. Pokud jde o nějaký doslovnější filmové dílo, pak můžeme zmínit francouzský koprodukční thriller Le Vampire de Düsseldorf (1965). Temné a děsivé skutky těchto lidí zajímají společnost odjakživa, a dokud se mezi námi budou vyskytovat, zájem jen tak neopadne. A jak je to vlastně s problematikou sériových vrahů dnes?

 

Analýza zla

Z globálního a statistického hlediska jsou USA dlouhodobě velmocí, pokud se bavíme o fenoménu sériových vražd. Důvodů, proč tomu tak je, můžeme nalézt mnoho. Celkový počet obyvatel, rozmanitost populace, snadná dostupnost zbraní či různorodost geografických oblastí, která rapidně zvyšuje šance, že budou vrazi dlouho unikat pozornosti, než si ruka zákona spojí souvislosti a dostane se jim na stopu. Vynechat nelze ani kulturu násilí tolik typickou pro Spojené státy. Ohromné množství filmů a seriálů se aktivně věnuje sériovým vraždám, což u labilnějších jedinců může podněcovat touhu stát se dalším ikonickým zástupcem zla. Za všechny si můžeme uvést populární seriál Dexter (2006 - 2021). Připočtěme k tomu i média, která těmto lidem dlouhé roky věnují nebývale velkorysý prostor. V tomto případě se nabízejí mediálně zprofanované případy Teda Bundyho a O.J. Simpsona. Právě v zemi neomezených možností se stal z termínů „masový vrah“ a „sériový vrah“ opravdový kulturní fenomén, což lze dnes bohužel stáhnout i na zbytek světa. 

Již dávno se z nás stala globální společnost, kterou daleko více zajímá zločin, vraždy a pikantní skandály, než cokoliv jiného včetně politiky, umění a sportu. Kdepak. To zločin je dnes naším ustáleným celosvětovým sportem, na což režisér Oliver Stone trefně poukázal satiricky sžíravým snímkem Takoví normální zabijáci (1994). Drtivá většina sériových vrahů jsou muži. Proč? Jakožto amatérský příznivec kriminologie můžu pouze stroze konstatovat, že muži jsou jednoduše řečeno násilnější než ženy. Statisticky jsou za násilné trestné činy zatýkáni čtyřikrát častěji oproti ženám. Muži mají rovněž větší náchylnost k parafilii, tedy intenzivnímu až patologickému zájmu o neobvyklé sexuální aktivity. Pokud zůstaneme za velkou louží, pak zjistíme, že ohavné činy sériových vrahů dosahovaly nejvyšších čísel mezi lety 1970 - 1990. Šlo o „hvězdnou“ etapu lidí jako byl zmiňovaný Ted Bundy, homosexuální vrah John Wayne Gacy, noční lovec Richard Ramirez, mimořádně inteligentní Edmund Kemper, kanibal Jeffrey Dahmer a mnoho dalších. 

Statistické tabulky jasně ukazují, že navzdory kulturnímu a mediálnímu zájmu o násilí se počty sériových vrahů v posledních letech markantně snížily. Tento ukazatel je platný i pro další země s vysokým zastoupením sériových vrahů: Rusko, Velká Británie, Japonsko, Kanada, Itálie, Německo atd. Čemu za tato příznivá čísla vděčíme? V první řadě se v uplynulých desetiletích raketově zdokonalila věda a kriminalistické postupy. Behaviorální vědy, systematické profilování vrahů, daktyloskopie, zkoumání vláken na místech činu, pachové stopy, výzkumy DNA sloužící k odhalení pachatelů, sledování mobilních telefonů a celá řada dalších užitečných nástrojů. Pokud vezmeme v potaz i bdělé oči ohromného množství kamerových systémů, které nás v moderních metropolích doslova sledují na každém kroku, logicky nám dojde, že potenciální sériový vrah to dnes opravdu nemá lehké. Kariéra těchto zvrácených lidí velmi často končí s první dokonanou vraždou. 

Dále nesmíme zapomenout, že určitá skupina lidí se sklony k vraždění si v dnešní době vystačí s fyzickými a mentálními náhražkami. Do prvního spektra můžeme zařadit domácí násilí, záměrné vyvolávání potyček v barech, hospodách či napadání náhodně vybraných lidí na ulici. Druhé spektrum lze snadno vystihnout slovem internet. Stačí několik málo kliknutí a před zrakem narušeného jedince se otevře virtuální svět, kde lze sledovat autentické záznamy z brutálních poprav válečných zajatců, bití žen, šikanování, války drogových gangů, explicitní důsledky autonehod nebo uniklé záznamy zabijáků, kteří si své činy natáčejí. Kombinace pokroků v oblasti kriminologie (tedy obav z dopadení) s touto virtuální preventivní náplastí nefunguje stoprocentně, to dá rozum, ale přesto si myslím, že pomáhá tlumit vražedné choutky některých lidí. Je to něco jako metadon pro narkomana.

Dobré je, že tento pozitivní progres můžeme aplikovat i na další problematické oblasti. Proč by se nekrofil namáhal s vykopáváním hrobů a reálně podstupoval riziko soudních tahanic, když si může na internetu prohlížet fotografie mrtvol nebo záznamy ze soudních pitev? Rizikovým skupinám pedofilů zase mohou stačit sociální sítě a weby s fotografickými alby, kde se to fotkami nahých dětí z rodinných dovolených jenom hemží. Nechutné? Nepochybně. Účinné? Bezesporu, alespoň do určité míry. Každá mince má pochopitelně dvě strany, čili nelze vyloučit, že užívání internetu může mít dvojí efekt, tedy tlumení násilných impulzů a naopak stimulaci závadného chování. Sexuálního sadistu s mimořádně výrazným vražedným nutkáním patrně neodradí nic. 

Za smutný můžeme považovat fakt, že statistiky vrahů masových, mají naopak vzestupnou tendenci. Sebevražední atentátníci, šílení střelci, žháři, řidiči automobilů, kteří najíždějí do lidských davů. Jedním z rizikových faktorů je v tomto ohledu opět internet. Jak paradoxní. Erupce násilí ve společnosti, radikalizace některých migrantů, extremistické ideologie, vypjaté politické třenice, války. To vše máme na dosah ruky. Sdílíme světabol pasivním sledováním virtuálního smetiště, což zvyšuje stres, nervozitu i postupné odcizení, obzvláště u lidí s nějakým druhem duševní poruchy. Nezanedbatelné množství mladých lidí má dnes psychické obtíže, které z různých důvodů odmítají řešit odbornou cestou, případně narážejí na díry v systému. Nechávají svou mysl zahnívat, roste v nich nenávist vůči společnosti a přesvědčení, že jim nikdo nerozumí. Jakmile příslušné instituce (škola, odborný poradce, psycholog) nezasáhnou včas, riziko výbuchu skokově vzroste. 

Masové vrahy neodrazují kamery, moderní kriminalistické postupy, ani případný strach z trestu, jelikož jejich mise bývají zpravidla jednosměrné. Nemusejí si dělat starosti se zametáním stop, odklízením těla a složitým promýšlením ústupových cest. Cílem je co možná největší počet zabitých lidí a pokud neztrácejí čas s mnohaměsíční přípravou, která by na jejich podezřelé chování mohla upozornit blízké okolí, jsou většinou úspěšní. Stačí jim sirka a benzín, nákladní automobil, palná zbraň a dostatek munice. Dobrých 95% masových vrahů navíc počítá s tím, že během své akce zemře rukou policisty či pod fatálním dopadem svého vlastního nástroje zkázy (bomba, oheň, zbraň přiložená ke spánku). Sebedestruktivní nastavení těchto narušených lidí se obtížně odhaluje s dostatečným předstihem. To je zkrátka holý fakt. Prevence před útoky masových vrahů je však nesmírně složitý úkol zahrnující mnoho úrovní. Od zlepšení bezpečnostních opatření až po špičkový psychologický servis a důkladné monitorování jedinců, u kterých hrozí riziko eskalace v jejich chování. Nezbývá než doufat v lepší zítřky. 

 

Ukázkový zabiják

S tajemným Jackem Rozparovačem, jež řádil v ulicích anglického Whitechapelu, se stal Peter Kürten prototypem moderního sériového vraha. Inteligentní, organizovaný, dopředu plánující a vysoce efektivní stroj na zabíjení, který si oběti vybírá náhodně bez zjevného motivu. Kürten měl bez jakékoliv polemiky těžké dětství a v krvi mu kolovaly genetické predispozice násilnického otce, který je zase převzal od svého otce. Názory odborníků na to, jestli má ve vývoji budoucího sériového vraha podíl genetická výbava, se však dodnes razantně rozcházejí. Z množství knih, které v minulosti prošly mýma rukama, jsem došel k jednoznačnému názoru, že genetický základ má ve formování mysli nezanedbatelnou úlohu. Jakmile se takový základ spojí s rizikovým rodinným prostředím zahrnujícím bezdůvodné násilí, alkoholismus a nulovou lásku, enormně se zvýší možnost, že bude společnost obohacena o dalšího zabijáka.  

Dítě se závadným rodokmenem s bohatou historií násilí se však nutně nemusí zkazit, pokud vyrůstá v milující rodině a naopak. Z dítěte s kvalitním genetickým základem, jež přijde do prostředí bohatém na násilné výjevy, se nemusí stát vraždící maniak. Známe mnoho případů lidí, kteří vyrůstali v příšerném prostředí, měli sníženou empatii vůči svým bližním, nicotné zábrany a přesto se sebou dokázali něco udělat. Svou touhu kontroly uplatnili třeba v bezpečnostních složkách a zásahových jednotkách. Dali se na dráhu testovacích pilotů, záchranářů, hasičů či svou nahromaděnou agresivitu vypustili v ringu mezi provazy. Tvrdit, že se člověk jako vrah narodí, je zcestné a nesmírně svazující. Směrodatná bude vždy svobodná volba, tedy možnost vybrat si cestu dobra nebo zla. Peter Kürten si své zvrácené duševní trhliny plně uvědomoval. Znal rozdíl mezi dobrým a špatným. Mohl se léčit, mohl nastoupit do psychiatrického ústavu, brát léky, vstoupit do kláštera. Mohl učinit tisíc správných rozhodnutí, ale místo toho si vybral cestu zla, která se stala jeho vášní i definitivní zhoubou.

---