Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte sezemě se barví do žluta
Autor
lawenderr
našla jsem poklad, jako vzpomínku ... kdysi jsme ji psaly s agátou5 na soutěž.
Už nemá to kouzlo - ale i tak
a pro Philog, že jsem jí ji slíbila
Země se barví do žluta,
když krumpáč ostřím vzkazy píše
hora je z lidí vyzutá,
škleb všem, co přijdou, lidské pýše.
Já musím, každou uncí dál
pěšinou starých zlatokopů,
prach prachem když se zajídá,
žaludek sytím. Stačí dopůl.
Abych už našel věčnej klid,
modlím se k bohu po tisící,
je hřích chtít, Pane, blahobyt?
Neopusť hlavu nemyslící.
Koupil bych holce z Yukonu
srub a dal navíc čtyři děti
a byl bych s ní až do skonů
kdo křiví čas, že divně letí…
Někdy jsem věřil na skřítky,
nacházel potok zapomnění,
zlato v něm a já do nitky
zmáčenej snem, co na kov mění
Pro pár mizernejch uncí zlata
ztratil jsem pohled k obzoru.
Dnes míra cest je vrchovatá,
naposled šplhám na horu.
Není to síla, ale vzdor,
co mě dnes žene místo vrací.
Pokorou jizví zákon hor,
skrytý břit v kudle zavírací. (v noži zavíracím?)
Tam v křesle rád bych spočinul,
svý starý kosti složil bohu.
Dopustil jsem se zločinu,
když bral jsem vše s vírou, že mohu?
Yukone, slyšíš, jsem tvůj syn!
Vezmi mě k sobě pod sněhy,
ač plný pýchy, plný vin
nemůžu umřít bez něhy!
Yukonu šeptá sněžná cesta,
nesu ti další lidskou schránku
toho, kdo našel, o co nestál,
a žebrá, když má na kahánku.
Hvězdy spadaly všechny naráz
do klína samotáře
studená zem se o něj stará
a nekonečná záře…
zem se dál barví do žluta.
Hora je z lidí vyzutá.
10 názorů
YUKON
Býval jsem samej šrám a mozoly.
Umírám. Tělo mne, hochu, nebolí,
už ne. Valouny křesaly velký chtíč:
mince se rozutekly, zlato je pryč.
Na Bonanze čeká jen dřina a rýč,
děravá síta snů: toužil jsem být blíž
Yukonu. Vzduch horských údolí
nadechnout. Jen za to bych dal cokoli!
Viděl jsi štíty hor? Padaj přes okraj
do jezer průzračných. Pravý zemský ráj,
co krutou zimou promění se v peklo.
Pod krustou z ledu bohatství prý teklo,
jen dobývat! Jen? Snadno by se řeklo:
psí spřežení se hrůzou rozuteklo.
Ledové pláně se vlkům otvíraj,
mrazivou vitráž tříště zasklívaj.
Smrt se zahryzla - snad stokrát - do mých zad.
Slzy? Tekly tisíckrát. Zemřel bych rád!
Pak vyšlo slunce nad tou šírou zemí,
šupinky slídy zlatě leskly se mi.
Potoky modrou vlnkou nakresleny:
lipani skáčou - ohýbaj hřbet k zemi.
Nádherný, vnitřně ryzí a plný vnad,
Yukon. Nechtěl jsem jen zlato dobývat!
Hned jsem si vzpomněla, law. V té knize je myslím nakonec tvá báseň, a jistě poprávu. Agáta by taky nenapsala nic "mimo mísu", i když vázanost byla podmínkou. Báseň je zajímavá.
Taky jsem tehdy (ve svých začátcích) něco na to téma psala, zkusím se podívat. Ale žádná "bomba" to nebyla, i když mi autoři knihy o Yukonu poděkovali:-).
Ony ty Yukony byly tři. Jeden jsem psala já, jeden agáta (ten nemám :/) a pak tenhle společnej. Možná si pamatuješ spíš ten můj :) ten společnej byl jen na PPčkách ... tak jsem ráda, žes koukla, Philog :) většinu vymyslela agáta, já jen dotahovala rýmy a česala rytmus. Skřítkové jsou v lese a vlastně i v životě důležití! :) Oni jediní vědí, kde končí duha ... :)
Jani, že jo :) Je to agáta a přeci není
děkujuuu
Náhodou nakoukla, co kdyby a je tu...Já ji už musela číst, protože se pamatuju slova, jmenovitě tenYukon. A nebo bylo více verzí. A to jsem si dneska ráno říkala, že ti musím zavolat, jestli sis na mně s tou básničkou vzpomněla. U mne je to, zavolám a ozvu se za půl roku nebo tak nějak, však víš.
Někdy jsem věřil na skřítky,
nacházel potok zapomnění,
zlato v něm a já do nitky
zmáčenej snem, co na kov mění
zem se dál barví do žluta.
Hora je z lidí vyzutá.
Už vím, proč skřítek...snad jednou nebude skřet... :o)
Moc děkuju, že jste četli a písli. Mluvila jsem o ní s Philog, že ji někde mám ... tak jsem vykutala. Je to fakt pravěk - víc jak deset let starý text. Ale agáty otisk tam furt je. Mě by takové obraty nenapadly ... chybí. Její pohled
A mně tak nějak samovolně naskočila vzpomínka, jak kdysi stará dobrá Gaťka nebyla zrovna moc nadšená, že vidí všude kolem sebe žlutou řepku.
Ona už má poslední vydechnutí delší dobu za sebou, Písmák to brzy čeká. Škoda je obou...
Tak nějak samovolně mi do toho během čtení naskočilo to o tom bláznovi, co chtěl vilu a bazén a zbyl mu jen plechovej hrnek a pár zlatejch zrnek a nad hlavou polární zář ...