Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte se?
Autor
Srny
Kapky rtuti stékaj po skle
a mizí kamsi v oceán.
Tak mizí i mé slzy vyschlé,
snad je již více nepoznám.
I po obloze táhnou mraky
a ztrácejí se za obzor.
Jen malí věří na zázraky,
již vím, že jsou jen hloupý fór.
Vločky tiše padaj na zem
a v kaluže se rozpouští.
Též já jsem býval velký blázen,
když jsem věřil ve štěstí.
Nu květy suchem smutně vadnou
a vůně se z nich vytrácí.
Ač hledal jsem vždy cestu snadnou,
teď bažinou se potácím.
Nuže zmírám opuštěný,
bez náznaku soucitu.
Cizí vinou zkrvavený,
přec neodmítám samotu.
Za úsvitu noční duhy,
při zásnubách temnoty.
Zjiěťuji že jsem jen druhý,
tak nač s tím dělat drahoty?
U světélka zhaslé svíce,
u plamenů bez tepla.
Slzy mokří smutné líce
a ptaj se zda ses nespletla.
Nad popelem z kapek rosy,
nad zahrádkou pavučin.
Tam mé srdce snažně prosí
zda odůvodníš tento čin.
Pod pokrývkou hvězdy svitu,
pod okovy volnosti.
Stále ptám se zda-li jsi tu,
zda-li jsi v mé blízkosti.
Mezi řádky prázdných linek,
mezi mráčky v podzemí.
Dívám se zpět do vzpomínek,
jak krásné je to mámení.
Přec před hradbou rozbořenou,
před propastí bez mostu.
Tam mé city stále planou,
viď že nejde o pomstu?