Jen kost

           Ziskuchtivý Polobůh křičel dívkám ve vlasech. Bylo odpoledne, slunce hřálo a víc, nežli svítilo, jen barvilo, což bylo příjemné pro oči. Ty si nemohly ztěžovat. Šest či sedm dívek kráčelo po cestě a o jejich věku se dá říct pouze, že byl ještě nízký.

              Polní cestou procházely a Polobůh si opět rozfoukal. Bubnoval na lišky, ale ty zůstaly na kraji lesa v norách. Chtěl, moc chtěl něco vyvést, jenomže ono pořád nic. Konečně z posedu vyletěl šíp, jenomže dívky byly příliš daleko.

              Počal se bavit s jiným Polobohem:

            ,,Jak se těšíš na večer?“

            ,,Bude velká pařba, mám s bleskem super plán!“
            ,,Taky něco utrhnu. Jenomže potřeboval bych si užít už teď. Já už to nevydžím!“ svištěl Polobůh, avšak dívkám nenahnal strach. Místo toho braly křik větru za dobré znamení. Tak ještě chvíli trávil s jiným.

              Polobůh zjistil strašnou událost. Zatímco se vybavoval s Hromy, dívky skočily z útesu a on je nestihl nadnést, nějak jim cestu zpříjemnit anebo některou zachránit. Zůstaly dole ležet, docela mrtvoučké. Polobůh plakal, ale pak si uvědomil, že takové zvuky k němu nepřísluší. Vzmužil se.

             A večer se v něm vše už vše tolik nahnětlo, že byl šíleně agresivní. Trhal střechy, lámal kmeny, dokonce vymetl pod útesem všechen písek a štěrk. Takhle ho ještě nikdo neviděl. Hromy a Blesky z toho byli tak vyděšení, že zapomněli na svou velkolepou akci a místo vychutnávání si noci tiše odešli. Polobůh mimo jiné vykácel půl lesa. Rozbolelo to za něj kdekoho…