O světě a vlcích

Experiement na téma \"variace na klasickou pohádku\". Můžete zkusit hádat, která pohádka to byla.

Když Stvořitel tvořil svět, radil se se čtyřmi živly. Voda, vzduch i země radily jak uměly, ale oheň vždy nakonec všechno spálil. Ze země udělal lávu, z vody páru, ze vzuchu jedovatý kouř. Tak se stalo, že jej Stvořitel nakonec vyhnal a svět stvořil jed s pomocí ytřech ostatních živlů.
Když Stvořitel tvořil živé tvory, učily je voda, vzduch a země, jak žít na světě. I oheň chtěl zvířata učit, ale Stvořitel si pamatoval nesnáze, které oheň působil při tvoření světa a tak oheň zahnal. Živí tvorové proto milují vodu, vzduch i zemi, ale ohně se bojí - vždyť nebyl u jejich stvoření a neučil je. Oheň se urazil. Když mu nedovolili učit, začal alespoň kazit. Ke každému tvoru se dokázal vplížit alespoň na malou chvíli.
Když Stvořitel tvořil prvního vlka, stál nad jeho ještě neživým tělem spolu se třemi živly.
Vzduch řekl: "Jako bouřková mračna obemknou slunce, budeš lovit, abys zahnal hlad. Budeš běhat rychle jako vítr, ale neslyšeně jako lesní vánek."
Voda řekla: "Jako se pramínky slévají v potůčky a potůčky v řeku, která strhne hráz, budeš i ty žít ve smečkách a spolu překonáte nejtěžší překážky."
V tu chvíli mezi nimi probleskl oheň. Než ho voda stačila uhasit, vzduch roznést a země udusit, zasyčel: "Jako oheň jasně zableskne a zhasne, i ty pohasneš a zmizíš."
Když oheň konečně uhasl, promluvila země: "Jako země trvá věčně, nedokáže ani tebe oheň zničit. Povstaneš znovu, byť by to bylo rukou tvého největšího nepřítele."
Stvořitel pak vdechnul vlku život a odešel tvořit další tvory.

Ardok olíznul jelení kost a obrátil se ke svojí mámě. "Ale vlci přece nemůžou zmizet, viď že ne?"
Sembira byla mohutná vlčice, kterou se nikdo neodvážil vyzvat od okamžiku, co před dvěma lety stanula po boku vůdci smečky Askirovi. Ardok ji měl rád, i když na něj byla z celé smečky málem nejpřísnější. Teď, když dovyprávěla, ležela s hlavou na tlapách a zdálo se že dřímá. Ardok odhodil kost a šťouchl ji čenichem do boku. "Mámo!"
Chňapla po něm. "Nevím. Sama jsem o tom přemýšlela už když mi o tom vyprávěla moje matka. Zvěře i čisté vody je všude dost, takže nevím, proč bychom měli mizet. Ale ten příběh se vypráví už celé generace, takže na něm asi něco pravdy bude."
Ardok se pokusil poškrábat zadní tlapkou za uchem a převalil se na bok. Ostatní vlčata se rozesmála a Ardok na ně zavrčel. Nesnášel, když se mu ostatní smáli. Raději se ptal dál.
"Ale jak by mohli vlci jen tak zmizet? Říkala jsi přece, že v lese žijí dvě další smečky a další v horách a dole na pláních a..."
Sembira ho přerušila podrážděným ňafnutím. "Vždyť já vím. 'Tolik vlků nemůže jen tak zmizet', to jsem říkala tvojí babičce Semaře. Řekla mi ať o tom nakoumám a hodlám si ten příběh zapamatovat, abych ho mohla vyprávět svým štěňatům."
Usmála se a láskyplně ho olízla.
"Až jednou povedete smečku, budete ho povídat zase vy," obrátila se k jeho sourozencům. "Takže si všechno dobře pamatujte. Žádný vlk se nemůže stát vůdcem, když nezná prastaré vlčí příběhy."
V duchu se usmála. I tuhle větu měla od své matky. Jak těžko tehdy lezly předlouhé příběhy do hlavičky malé vlčice, která myslela jen na tahanice s ostatními sourozenci. Ale naučila se je, protože přece chtěla být vůdkyní jako Semara. Když zjistila, že v první řadě bude potřebovat rychlé tlapy a silné čelisti, už znala 'vlčí moudrost' zpaměti.
"Ale teď už utíkejte spát!"
Zůstala neoblomná, i když vlčata žadonila o další vyprávění. Jednoho po druhém olízala a dostrkala do nory, kterou měla v puklině pod skálou. "Až bude měsíc zase kulatý, povím vám víc," řekla jim ještě na dobrou noc. Ospalé, ale šťastné oči vlčat se zavřely.

Když Stvořitel tvořil člověka, dosáhl oheň konečně svého. Jen na chvíli zůstal člověk nehlídnay a už se u něj rozhořel a syčel: "Budeš jako já. Mocný. Zářivý. Budeš vládnout ostatním tvorům i živlům." Sváděl, lichotil, sliboval, a když Stvořitel přivedl živly, aby předaly člověku své schopnosti, našli jen prázdnou skálu. Stvořitel se na člověka rozzlobil a řekl, že když šel člověk za ohněm, ať se o něj tedy popálí. Odešel a další tvory už nestvořil.
Vzduch řekl: "Oheň ho naučí naplnit mě dýmem a jedem, ale člověk mě bude dýchat. S každým nadechnutím mu připomenu, že byl stvořený pod modrým nebem a dýchal čistý vzduch. Snad časem zmoudří."
Voda řekla: "Oheň ho naučí vařit ve mě a vracet mě do řek špinavou a kalnou, ale člověk mě bude pít. S každým douškem mu připomenu, že byl stvořen u čirého pramene a pil čistou vodu. Snad časem zmoudří."
Země řekla: "Oheň ho naučí rýt do mě a pálit mě, aby urval bohatství které skrývám, ale člověk po mě bude chodit. S každým krokem mu připomenu, že chodíval po plodné zemi a dostával mé bohatství v ovoci, které trhal. Snad časem zmoudří."
Pak se živly rozplynuly. Protože žádní další živí tvorové nevznikali, nebylo jich zapotřebí.

"Sakra, utekl," odplivl si Čermin a opřel pušku o zem.
"Jsi zkrátka střelec k pohledání," rozesmál se Jones. "Minuls vlka na sto metrů."
Čermin se zamračil a vydal se k místu, kde vlk zmizel. Na trávě svítila čerstvá krev.
"Tak jsem ho přecejen nechybil. Nebude daleko, dělej."
Rozběhl se po stopě. Jones se dál neptal a běžel s ním.

Aška zakňučel a pokusil se pohnout nohou. Neposlouchala ho a tak se svezl na bobek. Urmi ho vystrašeně pozoroval. Celou dobu se na svého přítele spoléhal a teď byl bezradný.
"Utíkej, Aško, budou tu co nevidět," kňučel a štouchal do vlka čenichem.
Ten se ani nepohnul. Urmi vystčil hlavu z pod keře. Dobře slyšel praskání větviček a šustění trávy, které se hrozivou rychlostí přibližovalo.
"Já už jsem doutíkal, Urmi. Bež sám a pamatuj si, co jsem tě učil. Najdi jinou smečku, snad tě přijmou mezi sebe."
Urmi zakňčel a popadl Ašku za tlapu. "Pojď. Víš dobře, že jsme už roky neslyšeli ani hlásek."
Aška udělal několik nejistých skoků a svezl se na zem.
"Sami už přece taky nevyjeme. Bež pryč, uteč, prosím tě!"

Krvavá stopa vedla do houštiny. Trny píchaly i skrz kožené bundy, chytaly oba lovce za ruce a nechtěly je pustit dál.
"Zatr' keře, že je někdo už dávno nevypálil," ulevil si Čermin. Krve bylo čím dál víc, vlk nemohl být daleko, lovci si připravili pušky. Z pod šípkového keře se zableskly oči s odevzdaným výrazem. Dva páry vlčích očích, zmučené, hledající slitování. Z obou pušek třeskly rány. Kulka přerazila větvičku s květem na konci. Než dopadla, oči vyhasly...
"Vida, dokonce dva kousky! Kde se tu vzal ten druhý?", podivil se Čermin.
"Nemudruj a dělej, než nás chytí zelení." Jones vytáhl jednoho z vlků z pod keře a chopil se nože. "Fajnová kůžička, to bude balík," pochvaloval si.

S lítostí sledoval Stvořitel, jak člověk ničí jeho dílo. Svět který tvořil se změnil k nepoznání, živí tvorové, kterými ho naplnil, prchali před zbraněmi člověka, ze kterých šlehal oheň. Jeden po druhém mizeli a byli zapomenuti a Stvořitel odvrátil tvář. Jen živly přetrvaly, zmučené a porobené, jako svět sám.
A přece - s každým novým komínem přibývalo lidí, kteří si pamatovali vzdych čistý a vonící, s každým otráveným potokem přibývalo lidí, kteří si pamatovali vodu čirou a sladkou, s každým novým dolem přibývalo lidí, kteří si pamatovali zemi úrodnou, rodící šťavnaté ovoce. A s pamětí přišla i touha a s touhou i čin. Jako oheň jasně zableskne a zhasne, padaly komíny, mizela potrubí chrlící kal a špínu, tichly doly a vrty. Umlkly zbraně a oheň přestal šlehat. Stvořitel se usmál a odešel stvořit jiný svět. Nebylo ho už zapotřebí.

"Hej, Georgi, něco tu mám!"
Postarší muž v bílem plášti zvedl hlavu a přešel k výkopu. "Ukaž? Kostičky, vida. Ukaž je sem."
Opatrně sebral několik zažloutlých kostí a ometl z nich hlínu. Paprsek přručního senzoru je přejel a během okamžiku vrátil výsledek. Retrobiolog George Maligan vykulil oči.
"Tak Hansi, nechci ti dělat předčasné naděje, ale možná máme... hádej co?"
Hans vylezl z výkopu a ometl si z overaly hlínu. "Je toho málo. Řekl bych nějaký větší savec, řekl bych spíš masožravec..."
"Trefa, chlape. Podle předběžné analýzy máme - vlka! Canis lupus, člověče, jestli je to pravda, budem slavní!"
Z několika výkopů v okolí vykoukly hlavy se vzrušenými výrazy.
"Cože, vlk?" "Ukaž..." "Ustup kousek, ať to taky vidím..."
George úlomky sesypal do sáčku. "Jsou to jen fragmenty, ale posle senzoru je to na 98% vlk. Letím s tím do laboratoře."
Několik set metrů od výkopu se George vrhnul do elektromobilu a vyrazil do Restonského retrobiologického ústavu s pocitem zlatokopa, který našel zlatý valoun velký jako pěst. Nebo si přinejmenším vždycky představoval, že se tak hrdinové vizučipů Jack Londona museli cítit.

"Kultivace probíhá dobře, většina buněk zůstala intaktních," usmál se na Maligana technik. Měli bychom ho mít komplet tak za deset minut.
Muž pokýval hlavou a s nábožným výrazem sledoval diagramy. Většina týmu byla ve středisku, nikdo se nepokoušel jim tu výsadu upřít. I na technicích bylo vidět vzrušení. Hermeticky uzavřená kóje se konečně otevřela a se sykotem z ní unikly zbytky ochrané atmosféry. Kamra zaostřila na dvě chlupatá těla ležící na boku.
"Jako v encyklopedii...", uklouzlo tiše Maliganovi. Nikdo ho neokřikl, všechny oči se s výrazem naděje upíraly na manipulátor, k oběma vlkům přibližoval mikroinduktor.
"Tak se probuď... Vstávej maličkej...", šeptal si pro sebe technik a navedl manipulátor k lehoučkému dotyku se špičkou čenichu. Na displejích se objevily první záchvěvy životních funkcí a pomalu rostly až ke spánkovému normálu.
"A teď ty..." Induktor se lehoučce otřel o čenich vlčice. "No tak malá... vstávej..."
Kdyby nebyli vlci oddělení zvukotěsnou stěnou, byl by je radostný křik vědců určitě vylekal k smrti. Takhle se jen líně protáhli a zbrusu novýma očima prohlíželi zelený les, který ležel před nimi. Pak se vlk zvedl, udělal několik kroků a kýchl, jak ho v čenichu zašimraly tisíce pachů. Pachů lesa, který čekal na něj a jeho družku. Otočil se a ona se usmála. Pak zmizeli v podrostu, rozhodnutí žít šťastně až do smrti.

---