Čtyři roky...

Víš musíme, se naučit odpouštět, hlavně sami sobě. Já se o to snažim, bez tří hodin, čtyři roky.  Já, tu teď sedim u počítače, mluvim sama k sobě, brečim a přemejšlim. O tom co sem neudělala, udělala, čeho lituju a nelituju. Sem v tak zvláštním rozpoložení, že si připadam jako hrdina americkýho filmu. Kterej sedí  v zahueným pokoji, vypadá strašně uvědoměle a řeší problémy svojí existence. Jenže…….tenhle americkej film má konec. Hrdina najednou vstane od stolu a buď si veme bouchačku a vymaluje si pokoj na červeno, nebo koupí kytku a de za svojí milou. A žili spolu šťastně až do smrti. Zatímco já……od stolu nevstanu a hlavně nemam zbraň. Stejně sem slaboch a i kdybych jí měla, tak by   jen ležela v šuplíku. Vlastně zbraň mam, ale zastřel se z luku, když jeden šíp má možná dobrýho půl metru. Hrabe mi, zase vymejšlim blbosti. Asi začnu místo toho počítat minuty do čtyř do rána, nebo vlastně spíš do půl pátý. Už přesně nevim v kolik hodin se to stalo, nikdy sem to nevěděla přesně. Vim jen, že ve čtyři končila diskárna a asi v půl pátý nám jezdil vlak. Tak to mohlo bejt asi tak mezi půl a třičtvrtě. Teď je půl druhý a šest minut, takže za…………174 minut to budou čtyři roky, co se mi svět otočil vzhůru nohama. Za celý čtyři roky sem to takle nikdy neprožívala, ale věděla sem, že to jednou příde. Budou mi čtyři roky a já si to konečně začínam pořádně uvědomovat. A díky bohu ze to!!!

Každej den se mi přece nepoštěstí proletět se helikoptérou. Každej den se přeci nestane, aby mi umřela kamarádka, která měla jen nemocný koleno. Ale to se stává. Takovej už život je. A já to beru. Teď jenom nevim, jestli mam čekat do půl pátý do rána, nebo jít spát…., když pudu spát, tak asi stejně neusnu. A když nepudu, tak co? Usměju se a řeknu si: Vo tom to kurva je? Nevim, vemte mi někdo prosím na pár hodin mozek!! Přála bych si, aby teď někdo vzal sprej a stříkl, zabil by mě jako já zabíjim pavouky. Sem zmatená sama ze sebe. Včera sem taky psala. O tom jak lituju. Všem sem vždy tvrdila ,že bych už nikdy, nikdy ani za nic neměnila. A vždy sem to taky myslela vážně. Poznala sem desítky lidí, který za to stojí. Myslim, že i já sama sem teď snad na vyšší inteligenční úrovni, než bych byla kdyby….. Moje hodnoty sou taky někde jinde než dřív, ale to tak bejvá. Prostě bych neměnila i když to v jistých věcech dřív bylo lepší. Ani sem moc nelitovala, jen občas sem si na něco vzpomněla. Ale teď…lituju, že sem se tejden předtím rozešla s Petrem, byl v tom chudák nevině. Lituju, že sem poznala Markétu, moc mi chybí. Lituju toho, že sem poznala Lukáše, protože mu strašně závidim. Lituju, že sem nikdy nikoho nemilovala. Lituju, že moje rodina stála za hovno, teda většinou, občas to šlo, ale to si bohužel nepamatuju. Táta mě rozmazloval, máma trestala, brácha (jako každéj jinej starší sourozenec) trápil (ale ne moc). Teď, žijeme… ani nevim jak žijeme. Táta je sám, často sem přemejšlela o tom jak mu asi musí nejt smutno. Je sám, ale na druhou stranu je jakej je a přesto ho mam ráda. Máma, ta to se mnou nemá lehký,  ale na druhou stranu by taky mohla brzdit. Brácha, žije ve spěchu, pořád maká a je na zkouškách, ale možná je to jen moje milná představa. Lituju, že se mi stalo, to co se stalo kvůli jednomu příteli. Je to přítel s velkým P, pomohl mi jako nikdo jinej. Teď sem ho ztratila, musela sem se rozhodnout jestli budu trápit jeho nebo sebe….. Moc mi chybí, neuměla sem si život bez něj představit. Zvykla sem si. Ostatně ne poprvý. Pinku mam Tě moc ráda!!!! Vážně bych už neměnila. Člověk si zvykne žrát i podrážky od bot, když musí!! Řeknu ti, že mě často pěkně vytáčí, když mi lidi říkaj, jak mě obdivujou. Jak sem silná a mam pevnou vůli. Hovno! Jen sem dělala co sem musela. Dostala sem kartičku a tam bylo napsaný kde mam v kolik bejt. Jen sem sbírala čárky. Žádná pevná vůle.

Tak už jenom 149 minut. Možná to ještě bude jiný (nechci psát slovo lepší). Žijeme v jednadvacátým století. Věda a technika je čím dál víc vyspělejší a modernější. Nechci to. Nechte si to Páni doktoři. Sem v celku spokojenej člověk. Akorát mě strašně sere ten můj strach. Strach ze všeho.

Ani nevim, komu tohle píšu. Proč to píšu. Není to plejtvání elektrikou?

Je život jen obrovská shoda náhod? Existuje nějakej osud? Asi sem paranoidní, schizofrenní hypochondr, kterýmu se nechce spát. No nic přehodim svoje tělo z vozejku na postel a pudu koukat na televizi. Třeba si ještě pobrečim u nějakýho smutnýho filmu, nebo se zasměju u trapný komedie. Ráno se mrknu na východ slunce a pudu spát.