Odhodlanost

Je to při všem, co jsem už promýšlela, ta poslední věc, ke které bych se hlásila. Nechávám plynout dny s tím, co přinášejí a nevšímám si moc toho, jestli se mi daří plnit svoje předsevzetí, protože pak zbytečně vyšiluji, jestli jsem neměla místo toho, co dělám, dělat něco úplně jiného... Znáte to. Každý den se dá začít krásným předsevzetím, co všechno stihnu, ale když pak ve všem shonu máte čas se podívat zpátky, nějak to nesouhlasí…Tak si to posuneme z pole A4 do pole A5 a když pak jednoho krásného dne dojdeme na H8 a kde nic, tu nic, zakroutíme hlavou nad tím, jak nám ten čas letí… Takže samotná odhodlanost je málo. Co je k ní třeba přidat, aby se nám začalo rýsovat něco konkrétnějšího pod košilkou otřepanou, pod košilkou děravou? Vůle. Jo jo jo, to to lechtá. Jako když honíš blešku v kočičím kožíšku, uniká, schovává se, skáče, neposedí. Jedině ji utopit. A to nám jde, topíme svou vůli v pohodlnosti, v zaběhaných kolejích a přebíjíme trumfy, které ji nakonec vykolejí na vedlejší, suchou travou zarostlou, slepou kolej. A než se nadějeme, máme tady zase čas předsevzetí… Pro mě je odhodlanost zatím oříškem.