Lucy

Bloudím myšlenkami

tam, zpátky

obrazy, slova, události

je noc a já se dívám na nebe

hvězdy svítí

jako vždy

dnes jsem čekal, že nebudou

mám totiž prázdno v duši

Vzpomínám na Lucy

sotva dvacetiletá bezstarostná kráska.

Setkali jsme se na jedné výstavě

ona obletována všemi významnými muži světa

já sám

ležela ve skleněné vitríně –

i po třech a půl milionech let přitažlivá

určitě viděla ty samé hvězdy

co svítí dnes, jen ony se nemění

Tehdy byl život prostší

existovala jediná společenská konvence

zabiju tě nebo zabiješ ty mě

dnes je prázdnější –

proč bych se neměl zabít?

Lucy od narození bojovala o život

a zemřela tak mladá

my usilujeme o smrt

a umíráme už dávno mrtví

Kdo vlastně dneska žije?

nevím, půjdu se zeptat Lucy

Dívám se do vitríny

stojí v ní přesýpací kalejdoskop

který se na chvíli zastavil

stačí lehce cvrnknout

a dlouho skládaný obraz se rozpadne

a kalejdoskop s ním

Někdo pak postaví nové vitríny

ale z nás budou jen střípky pro historiky

Lucy odpusť nám

Slyším zpěv drozda

a nebo to zase střílejí?

Vůně jara je ale opravdová

Sedím na nejnižší větvi rozkvetlé jabloně

a klátím nohama

kolem celý svět šílí

ale ten blázinec je tak velký

že z jabloňového sadu není vidět

a tak spokojeně sním o lásce

samozřejmě k Lucy

Muži po ní touží už tři a půl milionu let

ale její srdce je stále nedobyto

čeká jen na mě?

Promiň na okamžik Lucy

přijela mi návštěva

hloupá, tlustý, nafoukanec

příbuzní vylézají z auta

ke slovu přichází ubohá konverzace

počasí, fotbal, pletení

a proč bych se vlastně neměl zabít?

no, však odjedou

Konečně, zase sami

mlčení s tebou, Lucy? je opravdu smysluplné

tvůj pohled přes propast věku uklidňuje

barbarství bylo, je a bude

zase máš, Lucy, pravdu

Na nebi se objevil meteor

tak jako my zazářil

a do hlubin času

dopadl jen ohořelý šutr

Okna vesmíru se s rachotem zabouchla

návraty první dámy

už nikdo nespočítá

a tak jedna záhada zítřka je vyřešena

jitro kouzelníků přichází

jen tuším souvislost

mezi zářícím meteorem

a mou milovanou Lucy

ach ta nevěrnice

Čas letí, den za dnem bez přestávky

nejdříve mládí

potom mě čeká první etapa Života

mám hlad, spím, pracuju, miluju

pak příjde druhá

mám hlad, spím, pracuju

pak třetí

mám hlad, spím

a nakonec poslední

mám hlad

ještě zbývá smrt, ale tu už znáš

no a co ty Lucy

snad tě nebolí hlava

Už tři a půl milionu let

se nesnažíš pohnout planetou

takového promarněného času

co já jsem moh stihnout za osmnáct let?

zatím jsem jen sám sobě pohnul žlučí

V moři je tolik soli

že si s ní budu solit ještě pár miliard let

jestli ovšem budu mít štěstí

jako máš ty Lucy

jestli takové štěstí bude mít moře

Spi jen spi, tvrdě a bezstarostně

i přes propast času

vidím tvou krásu

ještě pár let

a do propasti spadnu sám

pak se snad doopravdy setkáme

a ty mi povíš jestli jsem žil

teď neřeknu – čekej na mě

vím, že čekáš už dlouho

na nás na všechny

ach, život je krátký