Probuzení

Z hlubokého spánku ho probudil řinčící budík, zoufale se dožadující pozornosti, kterou mu slíbil věnovat přesně v 6:15. Dezorientovaně se po něm ohnal. Prudký pohyb smetl přístroj z nočního stolku a nesnesitelný řev konečně ustal. Pomalu se na posteli posadil a široce zívnul. Spustil nohy na zem a protáhl se. Kolem bylo nezvyklé ticho.

Došel do kuchyně a postavil konvici na sporák. Znovu zívnul a vyhlédl z okna. Venku bylo krásně, stromy kvetly, ale na ulici nikdo nebyl. “Kdo by taky vstával v tuhle hodinu?…” Zabručel a naplnil hrnek horkou vodou. Uchopil kávu a usadil se do pohodlného křesla, aby si poslechl ranní zprávy. Stiskl knoflík, ale ozvalo se jen šumění. Rozčileně zakroutil hlavou… Pomalu usrkával horkou tekutinu a přemýšlel o tom, co dnes musí všechno zařídit.

Pohlédl na hodinky. Do první porady mu zbývalo nějakých padesát minut. Dost času, aby si dal sprchu a dostal se do práce včas. Byla náročná, jako každá práce na vedoucí pozici, ale on ji měl rád. Býval unavený, ale i ta únava ho dokázala bavit. Měl pocit z dobře odvedené práce. Ostatně to taky bylo to jediné, co v životě měl. Žil sám a dokázal si vystačit, jen občas zašel za kamarády, nebo navštívil v sanatoriu svou nemocnou matku. A pravidelně chodil na hřbitov na otcův hrob. Dvakrát týdně, nikdy nevynechal.

Pomalu se oblékal a prohlížel si svou tvář v zrcadle. Prohrábl si prošedivělé vlasy, zkontroloval bělost zubů. Pak vyšel z bytu, otočil klíčem a sešel dolů do garáže. Když startoval auto, znovu ho udivilo, že neslyší křik dětí od sousedů. “Třeba si ty parchanty konečně srovnali…” zabručel si pro sebe a obratně vyjel na silnici.

“Sedmsetdvanáct….sedmsetdvanáct…objekt zachycen.” “Výborně sedmsetdvanáct! Udejte polohu objektu!”

“Čtyřicet a půl severně a dvěstějedenáct na východ.”

“Perfektní, sledujte ho, sedmsetdvanáct!”

“Provedu, šéfe!”

“Sakra, co to má znamenat?” šeptal si nervózně. “Copak je státní svátek, nebo přenos mistráku? Kde do háje ty lidi jsou?” bubnoval prsty o volant a projížděl ztichlým městem. Obvykle už tady před křižovatkou potkával dost aut, a hlavně kolem bylo vždycky spousta lidí, kteří venčili psy, nebo spěchali do práce. Dnes bylo město liduprázdné. “Proč do prdele nejdou semafory?” zařval už docela nekontrolovaně a doufal, že mu někdo v práci vysvětlí, co se to děje. “Aby tak byla válka…” vztekal se a pokusil se zapnout si rádio. Stejně jako při ranním pokusu se ozvaly jen zmatené zvuky. Udeřil pěstí do přístrojové desky a se kvílením pneumatik zatočil doprava. Pomalu se blížil k budově, kde sídlila jeho firma.

“Tep stodeset, tlak stodvacet na pětadevadesát. Pěkně se nám chlapec potí…”

“Dobře sedmsetdvanáct, další hlášení za půl hodiny!”

“Rozkaz!”

“Já jsem nikomu nedal volno!!! Kde ksakru jste??!!!” Řítil se potemělou chodbou a cítil, jak mu po zádech stéká pot. Byl bez sebe vzteky. Jak si mohli dovolit nepřijít do práce? Strhne prémie! Vyhodí šéfy oddělení! Copak je apríl??!! Vrazil do své kanceláře. Sekretářka tam také nebyla, což ho už ani nepřekvapilo. Popadl sluchátko, aby vytočil číslo na svého náměstka. Do ucha se mu však místo vyzváněcího tónu linula směs podivných zvuků. “Do hajzlu!!!” zařval a třísknul telefonem o stůl. Zmateně si otřel vlhké čelo a posadil se na židli. Pak se zarazil, vytáhl z kapsy mobilní telefon a naťukal kombinaci. Bez odezvy. “Co se to proboha děje…?” Zvedl se ze židle a pospíchal zpátky k autu. Zařadil rychlostní stupeň a vyřítil se po asfaltce dopředu. U hypermarketu prudce zabrzdil. Otevřel dveře a vyběhl směrem ke vchodu. Jak správně předpokládal, hypermarket byl úplně prázdný. V náhlém pominutí smyslu popadl do ruky dlažební kostku a prudce ji vhodil do výlohy. Zvuk tříštícího skla naplnil tichou ulici. Reakcí bylo výsměšné ticho a ledový pot stékající po zádech.

Pomalu se rozhlédl kolem a s klukovským úšklebkem překročil střepy a oknem výlohy se opatrně protáhl do obchodu. Zdánlivě klidně procházel mezi regály. Když míjel pyramidu ananasových kompotů, prudce se sklonil a s hysterickým smíchem vytrhl jednu z nejnižších ven. Pyramida se s rachotem rozkutálela po zemi. Vítězně zařval a pustil se k chladicím boxům.

“Jak to vypadá, sedmsetdvanáct?”

“Tlak stoupá, šéfe. Podle mě to dlouho nevydrží.”

“Uvidíme, zatím se drží celkem slušně. Hlídejte ho bedlivě, sedmsetdvanáct!”

“Jistě pane!”

Plnýma rukama si nabíral rybí salát a zajídal ho sousty přímo z obrovského pecnu česnekového chleba. Kolem se válely obaly od bylinkového salámu, mandlové paštiky, kosti od grilovaných kuřecích stehen a poloprázdné lahve nejrůznějších francouzských vín, jejichž cena byla rovna polovině jeho měsíčního nájmu. V hlavě měl zmatek. Měl strach. Tušil, že se děje něco moc divného. Něco, před čím se nemůže schovat. Otřel si do rukávu ústa mastná od drůbeží sekané a pomalu vstal. Překročil odpadky a zamířil ven. Byl unavený. Otupěle překročil trosky výlohy a vydal se k autu. Hlavou mu proběhla dávná touha, kterou měl jako chlapec. Zůstat přes noc zamčený v cukrárně. Snil o horách kremrolí, které se mu nabízely a on mohl jíst do sytosti. Tady ale něco nehrálo. Tohle nebylo tak, jak si to kdysi představoval…Postavil se doprostřed silnice, zaklonil hlavu a z plných plic zařval. Hlas zanikl v korunách stromů. Zakřičel znova a zase. Křičel ze všech sil, ale odpovědí bylo jen mrtvé ticho. Rozběhl se k autu. Někde tu přece musí někdo být!

“Šéfe, abych se přiznal, je mi ho docela líto!”

“Cože??!! Sedmsetdvanáct – to jsem neslyšel!”

“Ale pane, dívejte se, jak to jeho nedokonalé srdce bije. To nemůže trvat dlouho.”

“Ale my nemůžeme couvnout sedmsetdvanáct, i kdybychom chtěli, to přece víte!”

“Vím, pane, ale stejně…”

“TICHO sedmsetdvanáct! Sledujte ho! Nedosáhl jste ještě úrovně, abyste pochopil.”

“Ano pane…rozkaz. Provedu…”

Řítil se obrovskou rychlostí po dvanáctiproudé dálnici směrem z města. Trvalo to pár minut, než vyjel ven. Sjel z dálnice a odbočil na silnici, která vedla k vesnici, kde se narodil. Nezpomaloval. Vlastně ani nebylo proč. Nehrozilo, že by ho míjelo jiné auto. Projel lesem a prudce zabrzdil. Vyskočil z auta a rozběhl se k domu, který obývali staří manželé, které znal od dětství. Jestli se něco stalo ve městě, možná tady budou všichni v pořádku! S každou ubíhající vteřinou, kdy se díval na zavřené dveře s klepadlem ve tvaru lví hlavy, tomu ale věřil méně a méně. Zuřivě se rozmáchl a dveře nakopl. A ještě jednou. Neulevilo se mu, jen ho rozbolel palec u nohy. Zoufale si projel prsty vlasy a rozhlédl se po okolí. Vybavil si, jak se tu jako malý proháněl na kole a později na tátově motorce. “Táta…” projelo mu hlavou. Vždycky, když měl problémy v práci, nebo jednoduše bylo něco špatně, šel se vypovídat na hřbitov. Tam se mu ulevilo. Věděl, že otec ho slyší. A někdy s ním v duchu mluvil a uklidňoval ho pocit, že mu táta radí jako kdysi.

Usedl za volant a otočil klíčkem. Auto se rozjelo po bahnité příjezdové cestě a plynule podle pohybu volantu zatočilo doleva. Po několika metrech začínala polní cesta k hřbitovu. Odbočil na ni.

“Nebude trvat dlouho a máme ho…”

“Ano šéfe. Ale myslíte, že to někdy pochopí?”

“Samozřejmě, že nepochopí. Podívejte se pořádně – vždyť je to člověk. Zmatený, zoufalý a nešťastný člověk. Jako všichni tihle neví co chce! Přece nevěříte, že pochopí?”

“Doufal jsem šéfe, že bychom mu mohli dát šanci…”

“Ale sedmsetdvanáct…Budu vám muset zvýšit úroveň. Příliš se jim podobáte! Nechtějte, abych se vám vysmál. Šanci…Proč?” “Nevím, pane.”

“Tak mlčte a jen se dívejte!”

Jediným zvukem v čerstvém venkovském dopoledni byl zvuk zavírajících se dveří, když vystoupil z auta a vydal se k bráně hřbitova po svých. Pod podrážkami bot mu křupali kamínky, jimiž byla cesta posypána.

Brána vrzla a vpustila ho do prostor starého hřbitova. Procházel kolem mlčících hrobů, které důvěrně znal. Zatočil po cestičce okolo studny a zastavil se před hrobem, který patřil odjakživa jeho rodině. Nadechl se a rozhlédl kolem. Stále ticho. Mrtvo.

Utrhl stéblo trávy, které mu zavadilo o ruku a bezmyšlenkovitě ho strčil mezi rty. Znovu vzdechl. Nechápal. Pohlédl na hrob. Úplně nahoře bylo vybledlým zlatým písmem vymalováno jméno nějakého dávného předka, kterého ani neznal. Pomalu pročítal chronicky známá jména, která k němu promlouvala tím víc, čím níž na náhrobním kameni četl. Zastavil se u jména svého otce. Unaveně si otřel čelo. “Něco se děje, tati… Nevím co, ale je to zatraceně divný. Co mam sakra dělat?” zašeptal. Promnul si oči a sedl si na paty. Bolela ho hlava. “Tati, všichni zmizeli. Nevim, co to má znamenat.” Vztáhl ruku a začal bezděčně urovnávat trsy aksamitníku, který pokrýval celý hrob. Všiml si, že v místě, kde se sbíhal kolmý náhrobní kámen s deskou hrobu, probleskují na slunci mezi lístky rostliny další zlatá písmena. “To je zvláštní, táta byl poslední, koho jsme tady před dvěma lety pohřbili.” Zabručel si pro sebe a opatrně lístky odhrnul, aby na nápis viděl.

“Sedmsetdvanáct, říkal jsem vám to. Mluvili jsme o tom spolu už tenkrát, pamatujete?”

“Pane, ale proč?…”

“No, tak! Nenechte do sebe vstupovat žádné ty jejich city! Prostě takhle to je a musíte to tak brát. Oni si nezaslouží nic jiného. A teď už je pozdě je litovat. Připravte mi zápis a nachystejte se, budeme měnit stanoviště.”

“Tohle je snad až příliš kruté, ne?”

“Kruté? To je ale jejich vlastnost. Přestaňte s tím. Je po všem….”

Hroby stály v dlouhých, smutných řadách, které byly lemované vysokými lipami. Voda ve studni byla hluboká a studená. Hřbitov žil svým mrtvým životem. Jeho mírné dny až onoho letního dopoledne narušil výkřik tak zoufalý a srdcervoucí, že kdyby v té době byla ještě v nedalekém lesíku nějaká zvířata, byla by se polekaně rozutekla.

Couval od hrobu, který mu byl tak blízký, s nepopsatelnou hrůzou v očích a křečovitě zaťaté nehty do spánku způsobovali rány, které nevnímal. Kousky jemné kůže mu ulpěly pod půlměsíčky nehtů, ale bolest necítil. Neuvědomoval si ani jek plný děsu, který vycházel z jeho hrdla a nekončil. Zmatené kroky dozadu zastavil až protější hrob. “Neee! Proboha, to není pravda, to se mi zdá!” zaječel a vrhl se k hrobu. Začal hystericky vytrhávat kusy květin, aby spatřil nápis, vyvedený nádherným zlatým písmem, na kterém bylo vidět, že je skoro čerstvé. To ostatně napovídalo i datum, které bylo ze včerejšího dne.

Tím nápisem bylo jeho jméno.