Zabít krále

       Zíral do stropu hostinského pokoje a čekal až se utiší splašené srdce. Chloupky na hrudi

se mu leskly kapkami potu, stejně jako úžlabinka uprostřed  zad ženy odpočívající vedle něho.

       Chvíli tak nehybně leželi na široké, rozvrzané posteli a on cítil, jak srdce zvolňuje svůj rytmus. Pak náhle zaregistroval partnerčiny prsty, připomínající měkké kočičí tlapky, jak se sunou zlehka z jeho břicha a  postupují stále níž. Dech se mu opět zrychlil a když zjistil, že jeho tělo patřičně zareagovalo, nadzvedl se na levém lokti a přemístil se mezi čekající pokrčená kolena mladé ženy.......

     Dívka se potom přitiskla k jeho boku a zamyšleně jej hladila na prsou. Když už to trvalo nějakou chvíli, nedalo mu to a zeptal se: „Zase myslíš na něj?“

      „Ano,“ odvětila tiše.

Nazlobeně odfrkl: „Nemůžeme být jednu schůzku spolu, aby se mezi nás nepletl?“

     Než odpověděla, pozvedla svůj půvabný obličej lemovaný rovnými černými vlasy: „Víš dobře, co by nás čekalo, kdyby se mu doneslo, že se spolu scházíme. Je přece král. A můj manžel!“

     Muž vedle ní hořce vzdychl: „Jo, já vím. A já jsem jen druhořadý mág, bez groše v kapse, který se zmůže jen na pár pouťových triků.“

     Usmála se a zatahala jej za chloupky na hrudi: „Ale některé jsou roztomilé! Ukaž mi ještě to kouzlo se světluškami. Prosím!“

     Koutky úst se mu také pozdvihly a jemně sesunul její hlavu ze svého ramene. Pak napřímil paže, dlaně obrátil do prostoru pokoje a po chvilce soustředění se v přítmí místnosti začaly zhmotňovat svítící skvrnky, připomínající opravdu rej světlušek, jen mnohobarevný. Světélka tančila nad lůžkem, tvořila různé obrazce, jak mág pohyboval dlaněmi a prsty a představení bylo zakončeno symbolicky, velikým rudým obrysem srdce.

     Královna odměnila představení něžným polibkem, po kterém se však začala oblékat.

„Už opravdu musíš jít?“ zeptal se smutně muž na lůžku.

     „Víš dobře, Geralde, že ano. Král se dnes loučí s vyslanci ze sousední země a nesmím zmeškat slavnostní večeři.“

     „A kdy se zase uvidíme?“

Žena svěsila smutně hlavu: „To opravdu nevím. Poslední dobou mám pocit, jako by manžel něco tušil. Začínám mít strach! Dám ti vědět po služebné…..“

      Gerald uhodil zlostně pěstí do matrace lůžka: „Takhle už to dál nejde! Miluji tě a když si představím, jak se vždycky vracíš k tomu starému netvorovi, tak bych nejraději vraždil…!“

      Královna jej pohladila po zpocených vlasech a váhavě odpověděla: „Já vím, miláčku. Je  to zrůda, která mi zničila život, ale jinak to zatím nejde. Utéci mu nemohu. Jednou, když jsme se pohádali, řekl mi, že by si mě našel všude a nepřej si slyšet, čím vším mi vyhrožoval! A vím, že by toho byl opravdu schopen. Je to mocný muž. A hlavy těch, o kterých si jen myslel, že se na mne příliš významně dívají, si přece můžeš prohlédnout nad městskou bránou. Musíme mít trpělivost a doufat!“

     Mág vztekle zavrčel: „Ale já už nechci být trpělivý! To jsem už moc dlouho. Něco musíme udělat, než tě ten dědek zničí!“

     Královna na něj zamyšleně pohlédla: „Ano. Jedno východisko by tu možná bylo. Zítra ráno odjedou vyslanci a večer bude král určitě v pracovně v přízemí připravovat nové smlouvy. Je teplo a mohla bych se postarat, aby zůstalo pootevřené okno…….Manžel sice ještě není takový dědek, jak jsi naznačil, ale  přece jen je o dobrých dvacet let starší než my.   Navíc, bude beze zbraně a když budeš rychlý….Dýka nenadělá žádný hluk, stráže by neměly nic zaslechnout a já jako královna vdova, si po povinném smutku vyberu nového manžela. Na to mám, podle zdejších zákonů, právo. Co tomu říkáš, ty můj kouzelníčku?“

    Gerald nejdříve ztuhl, ale pak  začal návrh v duchu prozkoumávat ze všech stran. A začal se mu  líbit čím dál víc. Hlavně vize budoucnosti. Po chvíli  zvedl obličej k vyčkávající královně: „A co stráže venku?“

    „Ano. Obchází tam dvojice halapartníků, ale stačí si počkat, až tě minou a pak máš určitě dost času na nepozorované vniknutí dovnitř.“

    Mág ještě chvíli přemýšlel a pak se mu rozjasnila tvář: „Dobře. Bude to vypadat jako dílo náhodného zloděje. Ty budeš už zítra večer  volná a za nějaký čas jen moje!“

    Královnin vášnivý polibek byl okamžitou odměnou i příslibem sladké budoucnosti.

                                  ==================================

    Král seděl ve vysokém křesle a studoval nějaké dokumenty, rozložené před ním na stole. Byl do čtení zahloubaný natolik, že vůbec nezaregistroval vlnění těžkého závěsu, jímž bylo zataženo okno do zahrady. Pohyb těžké látky nemohl určitě způsobit mírný vánek, který dnes večer byl.

                                 ==================================

     Královna ve svém pokoji, v  prvním patře, oděná jen do lehké noční košile, nervózně přecházela po místnosti. Tušila, že to přijde již každým okamžikem. Určitě je už někde blízko! Možná uvnitř!

     Byla vzrušená téměř k orgasmu. Chvíli jí roztřásalo horko, chvíli zima. Na čele se jí perlily kapičky potu.

     Už! Už to musí přijít!

Konečně! Z přízemí se nesl palácem vzrůstající hluk a dusot nohou. Oči se jí rozšířily a z úst se vydralo téměř zvířecí zakňučení.

     S kotníky prstů sevřenými mezi zuby se nedočkavě rozeběhla ze schodů dolů.

                                ===================================

     Ve dveřích pracovny se zastavila a pohled jí utkvěl na tmavě oděné postavě, ležící uprostřed místnosti jako rozbitá hračka. Kousek od prstů jedné ruky se na podlaze, ve svitu loučí, blýskalo ostří, částečně zakrvácené dlouhé dýky.

      Král se obrátil k manželce, která nemohla odtrhnout pohled od mrtvého muže: „Předpokládám, že je to on, má drahá!“

      Po chvilce ticha se ze staženého hrdla vydrala odpověď: „Ano. To je ten muž, můj pane!“

Panovník potřásl hlavou: „To je za posledního půl roku už třetí atentátník! Nebýt vašeho varování , tenhle by mě možná dostal. Nemít po ruce připravenou kuši, nevím, jak by to dopadlo! Byl zatraceně rychlý. Jste lepší než má osobní stráž, paní! Snad díky tomu, že jste krásná žena, se dozvíte víc, než všichni mí špiclové. Ale možná vás to tu rozrušuje, ne? Půjdeme někam jinam, než to tu sloužící uklidí.“

      Sklonila hlavu: „Ano , můj pane! Ale vyprávějte. Chci vědět všechno, co se tu odehrálo. Vždyť šlo o váš drahocenný život!“

      Zůstali stát na terase, pod hvězdnatou oblohou,  král se trochu nadmul pýchou a odkašlal si, než pokračoval v hovoru: „Musím se přiznat, že příchod toho člověka jsem nezpozoroval. Asi si byl dost jistý sám sebou, protože než se na mne vrhnul s tou dýkou, co jste tam viděla, cosi vykřikl. Nejspíš předpokládal, že u sebe nemám žádnou zbraň. Když ho zasáhla šipka do břicha, byl dost překvapený!“

      Královna si olízla suché rty: „Do břicha? To je dost bolestivé, že?“

„Ano. Asi hodně, protože dost skučel a svíjel se. Podřízl jsem mu krk jeho vlastní zbraní, aby se dlouho netrápil,“ zabručel král a odmlčel se.

       Manželka mu ještě chvíli visela na rtech, než vydechla a pronesla: „To bylo hrozné, můj pane!“

      Panovník pokýval hlavou a pak se otázal: „Myslím, že jste říkala, že to byl nějaký mág. Ne?“

      „Ano. Prý ano,“ odpověděla udiveně a pak se zeptala:„Proč?“

     „No. Je divné, že na mne šel s dýkou a nezkusil žádná kouzla. Asi to byl nějaký břídil. Nebo možná chtěl, aby to vypadalo jako dílo  lupiče. Kdo ví? Možná měl nějaké to tajemství a to si vzal sebou do hrobu.“

      Královna pohlédla na hvězdnatou oblohu a řekla: „Ano. To možná měl.“ Pak tiše dodala: „Asi jako každý!“

      Za jejich zády něco zaprskalo a červené jiskry vylétávající z louče zamyšlené ženě cosi připomněly. Rysy doposud napjaté tváře zjemněly a rty se vytvarovaly do něžného úsměvu.

      Pak však potřásla hlavou, aby ty vzpomínky zahnala olízla si zeširoka rty jako mlsná kočka a začala přemýšlet, co asi bude všechno umět ten další…………