Proč jsem se jen probouzel?

Dopřával jsem si klidný spánek. Měl jsem sen, takže když jsem se zcela náhodně uprostřed noci probudil, vzpomněl jsem si na vědecké pracovníky, kteří prý dokázali, že se nám sny zdají jen několik vteřin před probuzením. Znamená to tedy, že sny vědí, kdy se probudíme? Nebo se snad musíme s každým snem vzbudit? Pochyby mě trápily jen chvilku. Přesně do té doby, než jsem si uvědomil, že se děje něco mimořádného, něco podivného, zlého.

Celé tělo, všechny svaly mi v okamžení ztuhly. Nehýbal jsem se a ani nedýchal. Dělal jsem, jako bych nebyl, neexistoval. Představoval jsem si, že nemám žádné tělo, které by připomínalo přítomnost mé duše, mého vědomí. Pod peřinou, kterou jsem měl vytaženou až po bradu, zůstala jen má bdělá mysl.

Sluch. To byl smysl, který jsem potřeboval, obětoval bych ostatní, jen abych mohl lépe slyšet. Zavřel jsem oči a veškerou energii soustředil na poslouchání. Sluchem jsem vnímal dokonce i tvary. Šoupání, kroky. Tak důvěrně známý zvuk opatrného našlapování po koberci. Tiché zašustění, potom další. Pata dopadá na měkkou podlážku, pokládá celé chodidlo a vydává ten nesnesitelně hlasitý, bojácný zvuk.

Někdo byl v mém pokoji! Bratr, říkal jsem si, šel na záchod a teď se vracel. Každou chvíli zaleze pod peřinu. Ale nic jako dosednutí na postel na druhé straně pokoje jsem neslyšel. Jen další zašustění. Soustředil jsem se na jediný okamžik, ale nedokázal jsem si představit nic, jen ta chodidla. Jiné zvuky prostě nebyly. Žádné narušení klidného vzduchu v místnosti sebenepatrnějším pohybem ruky. Žádné dýchání, kromě bratrova. Ale kroky se ozývaly docela určitě jinde, než kde ležel můj bratr. Slyšel jsem ho spát a v duchu viděl celé jeho tělo zachumlané do peřiny. Byl tam, kde být měl.

Kdo jiný byl s námi? Kdo nás špehoval? Kroky se ozývaly pořád ze stejného místa. Na chvíli utichly, pak se jich ozvalo několik rychle za sebou. Nebo se střídaly po přesně měřených intervalech. Dokonce jsem si dokázal vybavit, který zvuk je od pravé, a který vydává levá noha. Slyšel jsem trávu růst. Ale to nestačilo, neuklidnilo mě to, spíše naopak. Proč váhá? Pozoruje mě? Ví, že jsem vzhůru? Zatím jsem se nepohnul, bylo mi špatně.

Otevřel jsem oči. Nic. Žádná změna. Kupodivu jsem byl na boku, zády ke zdi. Ale hlavu jsem měl příliš natočenou nahoru, k oknu. Nemohl jsem zahlédnout místo, kde jsem tušil ? ducha. Byl jsem si docela jistý tím, že je to duch. Co jiného by to bylo? Mít takovou trpělivost, chodit a přitom nic neudělat. Žádné zaškobrtnutí, ani náznak po dýchání. Za tu dobu jsem trochu vystřízlivěl. Chtěl jsem opravdu zjistit, co to je. Dřív, než to uteče nebo  zmizí. Ovládla mě zvědavost. Ale nezapomněl jsem ani na ostražitost a opatrnost. Pohnul jsem hlavou dolu. Nyní jsem měl většinu pokoje před očima. Aniž bych dál hýbal hlavou, mohl jsem kontrolovat bratrův spánek na straně jedné a špičky nohou, které mi vyčnívaly zpod peřiny na druhé straně pokoje. Jsem tak velký, že je mi peřina krátká a třesu se tady před duchy? Slyšel jsem o nich mnoho. Známí vyprávěli, jak běžnou jsou součástí jejich života ve staré chalupě. Účastnil jsem se jejich vyvolávání a teď jsem se bál?

Stáhnul jsem špičky pod peřinu. Trochu mi otrnulo. Na chvíli jsem zapomněl, co hledám. Ale když jsem znovu zavřel oči a zaposlouchal se, zjistil jsem, že duch nezmizel. Přešlapoval a sledoval mě. Co asi chce? Nikdy dřív jsem tu ducha neviděl. I když?

Vzpomněl jsem si. Když jsem byl ještě moc malý a musel jsem v noci chodit na záchod, vídával jsem podivné stíny tam, kam měl svítit Měsíc. Ano, Měsíc, teď mi to došlo. Musel být úplněk, tehdy a dnes také. Pohlédl jsem z okna a viděl ho. Celý bílý, kulatý, jako mrtvé oko. Srdce se mi rozbušilo. Byl tu. I když jsem neviděl, jestli se koberec prohýbá, zcela zřetelně jsem slyšel ty kroky. Byl ve stejném čase a prostoru jako já. Věděl o mně, viděl mě. To já byl ten bezmocný. K čemu je mi, chvilku před smrtí, že jsem odhalil ducha? Komu to řeknu? Jistěže před smrtí. Přišel mi snad říct, že duchové existují. Přišel za mně napsat domácí úkoly? Směšné. Byl tu s jasným úmyslem. Chtěl vraždit a já se proklínal za to, že jsem se vzbudil. Koho si asi tak vybere? Spícího, nebo? Samozřejmě si vybere mě.

V tu chvíli jsem neslyšel žádné opatrné kroky, ani bratrovo dýchání. Jen tlukot srdce. Uklidni se, řval jsem na ně v duchu, nebo mě prozradíš. Jak jsem mohl být tak naivní, že jsem stále doufal, že jsem neprozrazen? Hrudník se mi bouřil, bál jsem se, že mi nevydrží žebra. Popraskají a upozorní ho na mě. Žíly na krku tepaly ve zběsilém tempu, muselo jimi protékat neuvěřitelné množství krve. Co když prasknou? A tempo se zrychlovalo. Nešlo to zastavit. Mohl jsem se v každém okamžiku rozpadnout, nebo zemřít rukou toho ducha.

Rukou? Nemá přece žádné ruce. Jak by mi mohl ublížit, když nemá ruce? Jednoduchá logika mě opět postavila na nohy. Uklidnil jsem se. V pokoji se mezitím rozhostilo ticho. Odešel. Ale kam? Blesklo mi hlavou.

Měl jsem toho plné zuby. Strach jsem nesnášel a teď jsem ho prožil tolik, že jsem byl naštvaný ? na toho ducha. Že mě vzbudil. Nenechal mě spát. Zvedl jsem se z postele a pomalu došel ke dveřím. Byly otevřené. Strčil jsem do nich. Zavrzaly, ale to u nich bylo normální. Byly staré. Vyšel jsem na chodbu a naslouchal. Nic. Dlouho dobu se nic neozývalo. Byl pryč. Určitě byl pryč. Byly tři hodiny, takhle pozdě už tu nemohl být. Byt by klidný. Najednou se odněkud ze tmy vynořily všechny obvyklé zvuky. Tikání hodin. Vítr v záclonách. Protékal nám záchod. Byl nadobro pryč a mě to najednou bylo docela líto.