Náraz, to se cení.

Auto kdysi vjelo do slepé uličky. Vjelo velkou rychlostí. Na konci uličky byla neprostupná zeť. Zařadit zpátečku je při jízdě kupředu neproveditelné, nejdříve je potřeba vozidlo zastavit. Moc šťastné zastavení to nebylo, auto se poškodilo, i zeť se narušila. Ale auto, řidič, spolujezdec a zeď stále existují. Řidič a spolujezdec mají šok, auto větší i menší opravitelné škody, ale ve zdi jsou už navždy pukliny a šrámy, ale věčnost zdi přetrvává i nadále. Řidič se zmateně schoulil do klubíčka a začal plakat. A co spolujezdec? Nevím, měl jsem příliš uplakané oči, abych mohl zachytit jeho pohyb. Nevím kam se poděl, kde je, jak mu je, stalo se mu něco? Pardon, on to není spolujezdec, ale spolujezdkyně. Slzy stále tečou po mé tváři. Jak dlouho jsem byl uplakaný v tom svém klubíčku sebelitování? Nevím, ale teďka už zase sedím v autě, ale sám. Pět měsíců mě trvalo opravit auto a pomalu vycouvat ze slepé uličky. Mohu říci, že se to podařilo, ale nebyla to procházka růžovým sadem, a na autě je stále vidět to co se stalo, i na mě je to poznat. Opravit tu nabouranou zeď se mě však nepodařilo. Na spolujezdkyni jsem volal. Zdálo se mě, že jsem slyšel i její hlas odněkud zdáli. Ať říkal cokoliv vypadá to že už v mém autě asi znovu nepojede. Škoda, velká škoda, všechno mohou být jen vzpomínky. No nic nyní mohu vyrazit novou cestou. Pomalu se rozjíždím a uvědomuji si, že při couvání tou uličkou zpět jsem znovu viděl a prožil všechno co jsem prožíval a viděl když jsem projížděl poprvé. Uvědomil jsem si i některé věci, kterých jsem si dříve nevšiml. Díky nim teď znovu mohu vyrazit na novou cestu. Ach, bude ta cesta také slepá? Snad ne. Pomalu zařazuji první rychlostní stupeň, znovu se ohlížím směrem k té slepé uličce a vyhlížím svou spolujezdkyni. Když nepřijde, nepřijde, já s tím nemohu nic udělat. Budu jen doufat, že se jí vede dobře. Sbohem, jízda s Tebou byla moc fajn, možná někdy až se potkáme, tak si budeme vyprávět co jsme spolu zažili. Zařazuji druhý rychlostní stupeň, pomalu nabírám trošku větší rychlost, ale je to ještě pořád pomalé, ale to je dobře. Nevím jestli jsem auto opravil dobře, ale věřím si. Cítím to v sobě, že vše je docela v pořádku, až na tu nehodu, ale to už je pryč. Tu vidím, v dálce při kraji někdo stopuje. Je ještě příliš daleko, abych mohl určit zda jde o muže či o ženu. Stopařka, a nebo osoba, která potřebuje jen moji pomoc? Kdo ví, ale já se blížím a zanedlouho se to dozvím. Připravuji se na cokoliv. Zvědavost převažuje nad všudypřítomným strachem. Myslím si že to je nějaká stopařka. Jako bych jí znal, možná ji skutečně znám, možná je to ta co jsem už několikrát míjel. Možná že když jsem opravoval v té slepé uličce tak mě dokázala předjet a nyní znovu stopuje. Nyní už zastavím. Nyní mohu, mám volno vedle sebe, a na té dlouhé cestě potřebuji nějakou společnost. A ta stopující osoba potřebuje moji pomoc, proč bych tedy nepomohl? Není jediného rozumného argumentu proč bych nemohl pomoc. Jedu pomalu na dvojku, nemá cenu zrychlovat, jedu na jistotu. To co se má stát to se stane, ikdyž pojedu stovkou a nebo pojedu jako hlemýžď.

---