Daidalos - 1. část - Pasifaé

    Vlny Egejského moře drcaly do pláže s hravou náruživostí kotěte. 

   „Podívej, to je krásná mušle,“ zaradoval se Daidalos a shýbl se.

   Pasifaé ani nestočila pohled.

   „Takže k věci,“ řekla, „já mám problém a ty mi ho pomůžeš řešit.“

   Daidalos se na ni podíval a usmál se: „Když to bude v mých silách, paní…“

   „Všimla jsem si, jak dovedné máš ruce a jak originální nápady jimi dovedeš ztvárnit.“

   „No,“ zapýřil se Daidalos, „to je pravda. Třeba včera ta figurka vinaře. Všimla sis jí? Minóovi se velmi líbila.“

   „Všimla,“ ušklíbla se Pasifaé, „ukazoval jsi ji každému nejméně pětkrát.“

   Daidalos se lehce zakuckal a rychle sebral další mušli.

   „Jo, i ta je hezká,“ řekla okamžitě Pasifaé, „takže abychom neodbíhali. Musím se ti k něčemu přiznat. Jsem naprosto bláznivě zamilovaná.“

   Daidalos na ni pohlédl a usilovně se snažil zachovat poměrně neutrální obličej. V podbřišku ho šimralo.

   „Ano, má paní?“ pravil nejistým hlasem.

   „Ano,“ potvrdila Pasifaé, „a ty jsi jediný, na koho se mohu obrátit.“

   „Samozřejmě,“ řekl Daidalos, „to jsem. Odhal mi klidně pravdu.“

   „Znáš toho úžasného bílého býka, kterého dostal manžel od Poseidóna?“

   „Ovšem.“

   „To on je objektem mé nezkrotné touhy,“ sdělila Pasifaé.

   „COŽE? BÝK?? Ty miluješ býka?“ vytřeštil oči Daidalos.

   „Už je to tak. Možná jde o mstu uražené Afrodíté, možná je jen přirozené, že žena náhle zatouží po změně. Netuším. Vím jen to, že ty mi musíš pomoci.“

    Daidalos pocítil škrábavé sucho v krku.

   „Ehm. Jak bych já mohl… hmmm… i když… dostal jsem takový zajímavý nápad…“

   „Povídej,“ vybízela Pasifaé.

   „Tedy… no… jak už jsem tak zběhlý ve výrobě hraček, myslím, že bych mohl vyrobit jednu HODNĚ zvláštní. Takovou dost speciální hračku pro ženu jako ty.“

   „Co?“ zděsila se Pasifaé, „Zbláznil ses? Víš, kdo já jsem?? Já jsem královna! Dcera slunečního boha! Támhletoho," máchla rukou k nebi, "mě nemůžeš a nesmíš uspokojit nějakým ubohým šidítkem! To si vyřezávej pro tu tvou pitomou Naukraté. Já očekávám, že najdeš způsob hodný mého postavení a tvého umu.“

   „Aha, chápu. Takže... ehm... je tu ještě jedno řešení, stejně šílené jako tvá vášeň."

   "Povídej."

   "Mohu vyrobit loutku krávy, v jejíž dutině se ukryješ a pomocí dovedně umístěného otvoru bude moci dojít k naplnění tvé touhy.“

   „Loutku krávy?“ zeptala se zamyšleně Pasifaé.

   „Krávy,“ odtušil Daidalos, „říká se přece: svůj k svému.“

   „Cože?“

   „Nic. Jen se uklidňuji. Dobře. Jsme domluveni. U Gortyny postavím to zařízení a dám ti vědět.“

   „Výborně,“ kývla Pasifaé, „doufám, že to dokážeš tak, abych byla spokojena.“

   „Určitě,“ přisvědčil Daidalos. Rozhlédl se po pláži a znovu se se sehnul k písku. Sebral s neskrývaným nadšením velikou barevnou lasturu. Vzhlédl a chtěl něco říci, nebylo však komu.