Na havraních křídlech

Je to dávno, co jsem měl svůj vlastní nekonečný Svět, ve kterém vládly hry, kouzla a fantazie. Bylo nás tam víc a každý se toužil stát vojákem nebo princeznou, jenom já jsem chtěl být havranem. Bylo to jakési tušení, které mi říkalo, že křídla překonají plot, který byl skrytý za hustým keřem, a kam se odvážilo pouze pár mých spoluvězňů, vyprávějících mi o tajemném Světě za pravidelnými čtverci drátů. Přísný pohled dozorců mně ale nikdy nedovolil odrazit se a letět.

Plynuly dny, vteřiny a roky a já jsem si stále častěji uvědomoval podobnost s tím nádherným zvířetem - zjistil jsem, že havran má na svém těle pouze jedno bílé pírko a já ve vlasech jeden malý šedivý pramen.

Potom mě z té Země kouzel a her vyhnali a já jsem se dostal do nového Světa, Světa temných chodeb, jejichž zdi zdobily obrovské rudé obdélníky. Naučili mě zde přenášet řeč z mé havraní duše na kusy papíru a zpět. To, co se do té doby pro mě zdálo nekonečné, stávalo se menší a menší. Vzali mi i naději v havraní nesmrtelnost. Ten den, kdy se temnými chodbami ozývaly těžké zvuky vojenských bot a štěkání kulometů, cítil jsem bolest v srdci a má havraní duše plakala. Začal jsem mít strach o všechny v těch chodbách, o své blízké, o sebe a o havrany. Pokoušeli se mě utišit, chtěli ze mě vyhnat ten strach a dusili moje tělo v igelitu. Přes malá zarosená sklíčka jsem ten ubohý Svět přestával vidět a bál jsem se ještě víc.

A když to skončilo, spatřil jsem na dlažbě mrtvého havrana, ale už mně bylo všechno jedno. Poznání, že Smrt existuje, jsem v tu chvíli nemohl z duše vyhnat.

Později mě Smrt čas od času navštěvovala sama osobně - v podobě nemocí, bolestí, rakovin, spálené nafty za pohřebním vozem a rakví klesajících do neznáma.

V temných chodbách visela fotka obrovského davu lidí. Ta, co nás navlékala do igelitu, se nad ní ráda rozplývala. Měla mě ráda pro mou oblibu k tomuto snímku. Mně se ale ten obrázek líbil z jiného důvodu a to pohledu z ptačí perspektivy. Nešlo tomu odolat a tak jsem toho dne zašel na přistávací plochu letiště. V uších mi znělo: "three, two, one, zero, attention, let´s start". A letěl jsem. Ten dav lidí tam byl. Na první pohled úplně stejný, ale vycházelo z něj něco jiného - krásného a sametového.

Druhý den jsem se vrátil zpět do temných chodeb a všichni tam celou tu igelitovou drezůru popřeli. Byl jsem ze všeho zmatený jedinou mou jistotou zůstavala havraní křídla. Lidé byli najednou jiní - laskaví a hodní - nebál jsem se k nim přiletět. Výstřel ze vzduchovky zasáhl mé křídlo a s létáním byl na čas konec.

Rána se v krátkém čase zahojila a já jsem s chutí navštěvoval Společenství divokých koček. Fascinovala mě jejich podivná hra s barbituráty a magie jehel injekčních stříkaček v cestách jejich kočičích těl. Uletěl jsem na poslední chvíli oškubaný do posledního pírka.

Nekonečné cesty, které jsem zdolával ve větru, trvaly stále kratší dobu. S poznáním nových míst se Svět stále víc a víc zmenšoval. Ale těch skrytých míst bylo ještě mnoho a já na nich nacházel další mrtvé havrany.

Čím víc jsem toho za svůj život dostal do havraních křídel, tím menší byl pro mě celý Svět. Ale ten můj se rozrůstal o štěstí a krásu, o utrpení a bolest.

A i když je můj havraní Svět v mé malé havraní duši bez hranic, je těžké v něm udělat jeden jediný krok.