Dům slepě mžikal

Dům slepě mžikal

krátkozrakým okem

a bylo mu vidět

až někam do srdce.

Jak ten se styděl!

A stejně jenom cítit bylo.

Na vlně se houpal dům

a pes

jak namalován dětskou rukou

co tence tiše kňučel

a ani o tom nevěděl.

A když je vlna zhoupla

dům ze studu nic neřekl

protože věděl, že ho znám

víc, než je možno znát.

Vedle byla hospoda

měla lákavá vrata

a vše v ní zvalo dál.

Bylo tam teplo

z kouře, z kamen, z lidí

někdo mě objímal

a měl svou tvář

blizoučko u mé

a já jsem poprvé neměla strach.

Vše bylo laciné.

Štěstí

a jeho dlaň

a má dlaň

kterou jsem prodala

za jeden smutný dům.

A člun se kolébal,

kolébal

až jsem usnula.