Na konečné (autobusu)

     Možná znáte ten pocit bezmocnosti nad něčím, co se nedá nijak vrátit zpátky. Zlepšit. Odčinit ani pomoci. Kdy už prostě není řešení. Není...a nikdy nebude.

     Vracel jsem se z denní směny a na autobusové zastávce jsem zahlédl kolegu ze své profese. Je už důchodce,  může mu být kolem sedmdesátky. V našem oboru byl, vlastně je, kapacita (pokud si to ovšem ještě uvědomuje); před léty býval často k vidění v televizi, hodně lidí ho zná.

     Seděl na lavičce a vyprávěl. To by nebylo nic divného, kdyby ho ale někdo poslouchal. Ne, tohle byl monolog člověka, který nevnímá okolí, který je úplně uzavřený do sebe, do svého světa.

     Prošel jsem kolem něj a pozdravil. Kdysi jsme se pravidelně vídali; zadoufal jsem, jestli nějaká jiskřička vzpomínek odněkud...

     Pohlédl na mě - nebo se spíš jenom otočil za nenadálým zvukem -

a já marně pátral ve vyhaslých očích aspoň po náznaku probouzející se paměti. Na zlomek vteřiny se mi zdálo, že kdesi uvnitř se něco pohnulo,...ale pak se mu roztřásly rty a začaly znovu odříkávat slova a věty, kterým nikdo nerozuměl, ani on sám.  

     Přijel můj autobus; ještě jednou jsem se ohlédl a bylo mi najednou strašlivě prázdno. A chtělo se mi zařvat na celý svět : "STÁŘÍ, TY SVINĚ JEDNA HNUSNÁ, ZA CO ?"