Mentalik u výslechu

Jak je člověk zranitelný, když si uvědomí že lidé mu čtou myšlenky. A jak je mocný, když umí využít mysl jiných. Ve slovech je síla, ale v myšlenkách je neomezená moc, protože myslenky dovedou ovlivňovat. A nejsou to činy.

Probudil se v uzavřené místnosti. Bílé pevné stěny. Všude bolavé světlo, svítilo mu do očí. Mžoural očky a srovnával své myšlenky. Bolela ho hlava a nevěděl kde to vůbec je, vlastně si toho moc nepamatoval. Uvědomoval si pomalu plynoucí čas a stále urovnával rozbouřenou mysl. Myšlenky pobíhali jako splašení koně ve stáji, ale podařilo se mu trošku urovnat vědomí a uvědomit si svou realitu. Byl připoután k nějakému křeslu a na hlavě měl připevněna jakási čidla. Do očí mu stále svítilo to ostré světlo. Neviděl nic krom toho světla. V mysli měl strach, ale ucítil svou sílu myšlenek. Oddechl si, je zase sám sebou a může zkoumat okolí. Nechal své vědomé proběhnout se metr okolo něho, neucítil nic. Jsem volný myslel si, a pustil svou mentalickou vůli do širokého okolí. Náraz, jako když moucha plácne na sklo. Je v odstíněné místnosti. Ty bílé stěny mají v sobě cosi ukryté, ruší mu to jeho mentalické schopnosti, může jen ke stěnám dál ne. Pak ho cosi praštilo přes mysl a tak jí rychle stáhl. Bolest projela znovu jeho hlavou a opět otevřel oči. Světlo trošku pohaslo a ozval se hlas. „Dobré ráno příteli,“ příjemný hlas, putoval odněkud k jeho uším. Slyšel barvu i tón hlasu ale necítil nikde vědomí. „Vaše mysl vám nepomůže, jsem odstíněn mentalickým štítem, funguje to na principu elekgromagnetických urychlených částic. Vytváří to pole kolem mé osoby, proto mě necítíte. Jsem tady, vidíte?“ Postava předstoupila před něj a zastínila tak to otravné světlo a on uvidět jakéhosi pána v gentlemanském oděvu. Jakýsi agent, či něco podobného. Jako z Bondovek. Snad nějaký výslech? Pomyslel si. „Ano máte pravdu, je to výslech. Potřebujeme od Vás pár informací a Vy nám je rád povíte.“ Jakto, že to věděl…. „Víme všechno co si pomyslíte, myslel jste si že federální vláda nemá mentalické zkušenosti s vaší anomálií? Kdepak. Pracujeme už dlouho nad tímto „problémem“. Vy jste však první, kdo má tak vyvinuté a urovnané mentalické dovednosti. Máme zájem o princip toho jak jste se to naučil, abychom tím mohli disponovat u svých agentů. Máme techniku, ale nemáme vycvičené lidi, a technika je proti lidem příliš neúčinná.“ Pronesl ten usmívající se člověk. Ta postava ve fraku. „Začneme postupně, určitě si budeme velice brzo rozumět. Jenom chci upozornit, že když nebudete mluvit pravdu klepnu vás přes prsty, je to dětská metoda, ale velice účinná.“ „Vaše jméno?“ a zatvářil se zase tak stroze a usměvavě. Moje mysl pátrala a mapovala okolí. Bílé neproniknutelné stěny, v nich zamontované jakési světla, která na mě svítila nepřetržitě. Uprostřed místnosti bez oken a dveří byl stůl s pultem s židlí či kreslem, což nebylo podstatné a potom jen já. Kdybych ho neviděl, přísahal bych že tu jsem sám. Ale brzo jsem si začal uvědomovat, že vzduch kolem něho se trošku vlní, ionty narážely na molekuly vzduchu a magnetické pole porušovalo stabilitu kyslíku a vznikal trochu ozon. Bylo ho také tak trošku cítit. Zajímavé že ozon vzniká při statické elektrické energii, ale žádné statické pole jsem nemohl svou myslí zachytit. Divné. Co to je za přístroje? Dával jsem si velký pozor co si vlastně uvědomuji. Bolelo to. Něco mě drželo za mysl a žádalo to informace. Ale ne jen cokoliv, ale pravdu. Možná ty čidla co mám na hlavě, jakýsi přístroj, který čte mé myšlenky. Předkládal jsem těm čidlům jen pár informací o tom že přemýšlím a stále se koncentruji, a snažím se vzpomínat na co se dalo. Většinou nesmysly. To že jsem si prohlédl celou místnost prozkoumal i to co je za mnou .. na to nemohli přijít. To jsem měl zase já pod svým štítem. Občas mě to sice hodně zabolelo v hlavě, ale dalo se to přetrpět. „Jmenuji se Andrej“ řekl jsem a pátral dál po místnosti, a zkoumal pole okolo toho usměvavého agenta. „A jak dál příteli?“ Řekl jsem rychle, aby nepoznal že mu lžu. Ale ne zase tak rychle, aby nepoznal že jsem plně při vědomí: „Tatarov“ „Ale příteli, takhle přátelé nebudeme“, prohlásil ten agent, a prohrábl svou pravou rukou svůj plnovous a levou rukou se natáhl přes pult a vzal ovladač. Cosi zmáčkl. Áááááááááááááá, zařval jsem bolestí a v hlavně cítil záblesk, v očích mě zapraskalo až jsem se zapotil. Takový ohavný pocit a tu bolest…… příšernééééé.. zavřel jsem oči a znovu zařval. Ááááááááá „Víte co od vás chci, tak mě nenuťte vás tady mučit. Mě se nechce pořád mačkat pár čudlíků“ a usmál se na mě. V té chvíli jsem ho nenáviděl, oddechoval jsem a sbíral trosky v mé mysli. Příšera, napadalo mě tolik sprostých slov, ale naučil jsem se všechnu negaci využít a využít jí úplně jinak. „Proč mě nenávidíte tak silně? Budete-li řádně odpovídat na mé otázky můžeme být přeci přátelé, ale zatím mě nedáváte jinou šanci. Pomohu vám tedy, abyste věděl že vám chci pomoci, pokud pomůžete vy mě. Já chci jen informace, ale pravdivé a za to vám budu dávat trochu klidu. Něco za něco ano? Tak tedy, vaše příjmení?“ „Anderson…“ a zhluboka jsem oddechoval. Byla to tak nepříjemná zkušenost. Rychle jsem analyzoval co se vlastně stalo, a co to tak bolelo. Nepřišel jsem na nic, ale ta pachuť v ústech dokazovala své. Rychle jsem začal stavět obranu proti takovému útoku. Zřejmě byl na bázi mentaliky, takže stačilo zesílit můj vlastní mentalický štít. Jenže cosi ho rušilo. Cosi se navázalo na mou mysl a pořád žádalo ty informace. Ikdyž usměvavý agent nic neříkal. „Vidíte, že to jde. Pro dnešek jsme skončili zítra budeme pokračovat.“ Položil ovladač, deaktivoval ho a klidně kráčel k bílé stěně. Viděl jsem ho, ale necítil skoro vůbec jeho pohyb. Jen to vlnění kolem něho.. potom se stěna rozestoupila a on vlezl do jakýchsi dveří, které jsem také vůbec necítil. Škoda že jsem se nemohl pohnout, byl jsem pevně připoután ke křeslu. Nyní jsem měl čas přemýšlet. Sbírat sílu. Přeci federace nemá tak dokonalou techtiku. Vždy se našla skulinka, musí být i tady. Stále ho však mátlo to co měl v hlavě. To co po něm žádalo informace. Nechtěl nic dát, nemohl ničemu důvěřovat. Ani tomu co měl ve své mysli. Bylo to jako cizí mysl, ale nemělo to svou identitu, prostě to jen žádalo informace a dráždilo to mé mentální centrum. Ohavné zacházení. Začal jsem meditovat, a rychle jsem nabíral svou sílu. Možná že jsem i usnul, nevím, ale jedno vím, přišel zase ten usměvavý agent a začal mě svítit do očí. „Pane Andersone, budeme pokračovat, chtěl bych od Vás vědět kde pracujete. Ale pravdu pane Andersone“ Mysl byla zase má, cítil jsem svou sílu, a navíc byl jsem připraven na ten mentální útok co použil. Jenže to on nevěděl. Rychle jsem řekl: „Ne“ Jen jsem postřehl jak se zase ruka sune k ovladači. Připravil jsem se, a soustředil svou mysl, energie jen pulzovala. Cosi naťukal do ovladače a z těch senzorů co jsem měl na hlavě se začaly šířit jakési pulzy. Bylo to jednoduché se jim bránit, nyní jsem je cítil zcela zřetelně, ale dalo to zabrat. Bolest jsem ucítil jen na začátku, ale invertoval jsem jí celou do své energie, takže mě to jen posílilo. Tohohle musím využít. Stačila setina sekundy, to mysl byla tak rychlá, a já jsem věděl vše co jsem potřeboval. Při pulzu z ovladače se porušilo elektkomagnetické pole u jeho ochraného štítu, ale jen na chvilku a já zjistil jak moc je ten člověk ovladatelný. Byla to moje příležitost, takže jsem nesměl nic opomenout. Musím zahrát výbornou hru. Ááááááááááááááááááá přesvědčivě jsem zařval. A potom znovu Nééééééééééééééééé Nikdy vám nic neřeknu, a naoko jsem se začal svíjet. Stačil ještě jeden pulz a byl jsem připraven. Agent se opět pousmál, a zmáčkl znovu tlačítko. Jaké zhrození pro něj, když se mě v očích zablesklo ohnivě a moje mysl vklouzla do jeho. Muselo to být hrozné. Chtěl se chytit za hlavu levou rukou, tou co se drbala v plnouvousu. Ale zabránil jsem mu v tom. Ta ruka nyní byla má. Všechno co chtěl udělat jsem nyní mohl dělat i já. Ukazoval mě jak se hýbe levou rukou když se chtěl dotknout hlavy. A když trošku couvl, ukázal mě jak se dává jeho tělo do pohybu. Byl tak slabý, četl jsem mu myšlenky. Ale nepotřeboval jsem vědět jeho soukromí, ani nic o federaci. Jen mě zajímalo co to se mnou vlastně prováděli. Že trochu uvolnili mé nervové spoje v mozku, to jsem si domyslel, nikdy jsem neměl tak mocnou mysl. Nikdy jsem nemohl ovládnout myšlení člověka. Nyní jsem mohl. Jen mě pustili uzdu. Trošku se jeho mysl spírala, ale nedával jsem mu šanci. Přinutil jsem ho aby ke mně přišel. Díval jsem se jeho očima, nemotorně ale přeci jsem toho agenta posunoval k mému křeslu. Jak se bránil, tak mě ukazoval v jeho mysli ty spoje, které jsem potřeboval. Pohyb chodidla, ohyb v kolenou, šlo to hladce. Ještě že si neuvědomoval, že když se brání tak mě vlastně pomáhá. Snáze se tak ovládal. Stačilo jen chvilku a byl jsem volná, byl jsem z křesla pryč. To ochranné pole co měl kolem sebe mou mysl sice trošku škrtilo, poněvadž skulina kterou ovladač otevřel nebyla moc velká, ale pro tok energie stačila. Pěkně jsem si ten spoj držel a posiloval. Odčerpával jsem tomu agentovi energii, takže jsem na něm viděl jak se mu začínají klížit oči, a mrkal strašně rychle. Cítil jsem tu rostoucí únavu v jeho mysli. Jako kdybych to prožíval já. Ale já jsem unaven nebyl, ba právě naopak. Ještě jsem se potřeboval dostat ven, ale to už bylo velice jednoduché. Stačilo ho přimět, aby přišel k místu, kde se otevírali ty maskované dveře. Blízkost jeho osoby ty dveře stačilo k tomu aby se otevřeli pozvolna a jistě sami. Už jsem ho nepotřeboval. „Dobrou noc usměvavý agente, já jdu na procházku, a vy budete několik dní tvrdě spát. Jste vyčerpán.“ Cítil jsem tu jeho bezmocnost, a potom spadl na zem. Usnul velice tvrdě, a ovladač měl v ruce. Ještě jsem si pohrál s jeho pamětí, a potom jsem dal této místnosti sbohem.

---