S vůní benzínu

Lidská touha disponovat silou, kterou nemáme, má sklony k megalomanii.

Seděli tam už asi šest hodin. Kluk s holkou, oba takoví ošuntělí, zamazaný cestou, podle zevnějšku by se dalo soudit že jsou oba notně prožraní i uvnitř. Celý parkoviště u pumpy BP kousek za Norimberkem zelo prázdnotou, možná tak dvě tři auta dýchala bouřkou okysličený vzduch a čekala na posádky dlící uvnitř plastikového hradu nad ranní kávou. Ti dva se dělili o poslední zbytky francouzskýho vína slitýho do plastikových láhví a v ranním chladu se pokoušeli nějak se zahřát. Snad se nad ránem svatej motoristickej smiluje a pošle nějakej přímej spoj do čech. Ale příjezd k pumpě zel prázdnotou, stojany si šetřili svoje zásoby benzínu pravděpodobně na zimu a pistole na vzduch spala barometrickým spánkem..

Po další hodině, kdy se na odpočívadle vystřídaly další asi čtyři auta, jejichž majitelé se chovali s automatickou přesností v opakování celonárodního manévru tankování systémem benzín-kafe jako opravdoví automatičtí piloti, se objevil tirák s českou poznávací značkou. Kluk se líně protáhl, ukousl ze zmuchlané bagety a žvejkaje začal se pomalu loudat přes prázdné parkoviště k řidiči té funící obludy. Holka ho sledovala s beznadějí v ospalých očích, bylo vidět že už je opravdu na dně. A to byl jen krátkej vejlet za trochou francouzskýho vína a hašiše, posedět na Mont Marteru, přespad pod Eifilovkou, pár jízd metrem na černo - v tom byla mistryně - a zase hurá domů. I cesta může bejt cíl, ale že to bude takhle náročný jí došlo až po dvou dnech kdy se hnuli asi jen o blbejch tři sta kiláků. Teď to měli domu s bídou dvě stovky, ale čím blíž byli, tím se zdál domov neuchopitelnější. Za poslední dny atmosféra nečekaně houstla, pořád je kontrolovali policajti, lidi byli čím dál víc neochotní, a hlavně - a to jí začalo znervózňovat daleko víc než všechno ostatní - lidí i aut ubývalo. Zatím co přemýšlela co dál a jak je vlastně všechno v háji, sledovala těma unavenejma očima kluka, jak se baví s řidičem kamiónu, na střídačku tam rozhazujou rukama, krčej rameny a vůbec jí to nepřipadalo jako dobrý.

Vrátil se k ní a všiml si že spí. Možná už toho má fakt dost. Obejmul jí a šeptem jí do snů začal vysvětlovat situaci. To jí vzbudilo a dokonce se i mírně pousmála, nabídl jí práska z cigára a dostalo se mu za to prouzené pusy na hrudník. na chvilku se odmlčel, potáhl si také a po odhození vajglu dohořelého skoro až k zažloutlým prstům začal vysvětlovat nahlas situaci. Kamióňák musí osm hodin spát, ale rádiem jim sem dohodil modrý cisterny z Kralupskýho kaučuku, který tu tak do půl hodiny budou a jedou nonstop až domů. Vykouzlili si na tváři úsměv a už je netrápilo, že auta nejezdí a lidé se chovají jak roboti. Na obloze se houfovaly mračna, déšť a zima s přibývajícím dnem houstly, jim to v tu chvíli bylo srdečně jedno. Měli svý štěstí, svůj čtyřlístek v asfaltový džungli. Ani jim nepřišlo divný, že i těch pár posledních plechovek z parkoviště odjelo a další už se neukázaly. Ani jim nepřišla divná tma pod rozlehlým mrakem, neprůhledným a černým jako dým z požáru. A už vůbec je nenapadlo, že to skutečně dým z požáru je a modrá cisterna v tom má svůj podíl.

Čekali slíbenou půl hodinu. Během další půl hodiny byla tatam radost, zkusili automatický kafe v té benzínářské Bastille, ale náladu jim nezlepšilo. Jediný auto na pumpě byl spící kamión, němá masa železa tiše odpočívající před další cestou. Z nudy ho párkrát obešli, ale zaklepat na kabinu řidiče si netroufli. Po dalších dvou hodinách příšerné beznaděje, cítíce se podvedeni, bez jediného centu na další várku kafe nebo cigaret, se přece jenom kluk odvážil zaklepat na dveře. Odpovědí mu bylo jen děsivé ticho. Chytil se levou rukou zrcátka a povylezl nahoru, aby se mohl rozhlédnout po kabině. Plastický interiér mu dal ochutnat svou nudu, vyzdobenou sem tam samolepkou, chuchvalcem vajglů a popela, zašlých časopisů v rodném jazyce a ohryzky jablek. Při pohledu dolů na dno kabiny spadl skoro leknutím zpátky na tvrdou plochu parkoviště. Na zemi ležel bez hnutí člověk. Rozhodně však nevypadal jako spící, a že jde o člověka poznal pouze podle tvaru těla. Podle barvy nikoli. To, co snad kdysi, možná dokonce i před chvílí, bývalo člověkem, se nyní dalo nazvat hliníkovým ingotem v lidském tvaru. Zcela nepochybně to býval řidič, podle oblečení se tak dalo usoudit, avšak z rozhalené košile mu koukalo žebrování jako na válcích motoru. Jakási obludná masa kovu, kříženec člověka a stroje. V hrůze na tu podívanou za sklem třeštil oči. Motorový člověk. Došlo mu, že to je konec. KONEC. Oba se rozbuleli jak malí. Stroje vyhrály.

---