Podzimní a skořicová

    Už dlouho si jí nikdo nevšímal, zavřené v malé skleničce, která byla uvězněná v kredenci vedle ledničky. Bylo to tak zoufalé, že skořicová vůně, zvyklá každého oslňovat, zvolna vyčichávala a poznávala, co je vlastně zač.

    Kdysi byla čerstvě pomletá, s velkou slávou koupená u Babky Kořenářky a s potěšením uložená do nenápadného kousku skla. Ze začátku byla protežovaná, sypána na knedlíky, krupičnou kaši i škubánky, a když přišla babička na návštěvu, slýchala: „To je Vám panečku cikorka!“

 
    Jenže obyvatelé bytu zpohodlněli a čím dál méně cítili vůně. Čím dál více se, odrazem od okna a bílé zdi, do kredence dostávalo blikavé, namodralé světlo.

    Vůně byla dobře a pevně uzavřena a tesknila. Tesknila po naději a po krásném pocitu volnosti, který mívala, když někdo z rodiny odšrouboval víčko. Ačkoli stále a postupně slábla, povedlo se jí oživit jednu vzpomínku. Kdysi v neděli byla sklenička hodně dlouho otevřená (to když se víčko zakutálelo pod kuchyňskou linku) a vůně se dostala až k oknu. Odtud spatřila a ucítila podzim.

    Jenže v okamžiku, kdy zaklaplo víčko, musela se vůně vrátit zpátky, ke své skořici.

    Nikdo netuší, co všechno mohla tehdy spatřit. Jisté je, že začala snít.

    Je možné, že zahlédla teplé barvy podzimu. Co když se jí vracely na mysl a chtěla je provonět, nechat se jimi obklopit? Nebo uviděla houfy křídel šikujících se do teplého neznáma? Nezapomeňme ani, že v tu dobu padají a létají listy. Mohlo dojít i k tomu, že zatoužila zachumlat se do nich. Šustit, šustit.. Nebo tam snad jsou i další vůně?

 
    Uvědomila si, že okno neohraničuje to, čemu se otvírá.

    Zatímco vůně slábla, stále více snila. Čím více snila, tím více propadala zoufalství. Spoustou dní a nocí se protrápila, žehrala na své tělo, ten sypký a oranžový prášek. Skořice vlhla, ale čím více vůně slábla, tím víc nabíraly její sny ostřejší barvy, vůně a prostor se vykresloval.

 
    Tu si vůně náhle uvědomila, že její mysl je svobodná a že záleží jenom na ní, jak a kam se dokáže odpoutat.

 
    Žádné čekání netrvá věčně, problesklo jí s radostným úsměvem. Věděla, že je volná a vždycky byla. Věděla teď taky, že vše má svůj smysl a vůni.

  
    Začala dýchat a vnímat.

    Další rok, po deštivém létě, přišel krásný podzim. Babička byla konečně propuštěna z nemocnice a byla pozvaná ke všem svým dětem. Tam, kde jí nejvíce chutnala cikorka, řekla překvapeně: „Je výborná, ale mám asi rýmu..“