Čekání deště

Požádala mě o peníze, který jsem jak jinak než neměl. Dalo se o ní říct, že je pěkná a že z ní bude tak za dva za tři roky krasavice, která hezkejm pár mužskejm ještě zamotá hlavu, ale teď z ní padala únava a beznaděj. Špinavý blond vlasy s temným zlatým leskem, modrý oči, štíhlá postava, malý ňadra, ne tohle nejsou věci, podle kterejch bych chtěl lidi někam řadit, ale ten hlas mi zněl nějak zvláštně a my nevěděli kudy dál. Za náma byl úmornej den a já mám z lidí pocit, že buďto člověka poznáš hned v prvním střetnutí očí nebo už nikdy a to, co v těch očích najdeš, najdeš i pozdějc v člověku samotným, proto se mi od začátku líbila a měl jsem z ní pocit, že ji znám už dlouhá léta, protože z ní sálal důvěrná vůně strachu lovnýho zvířete a nemilosrdnýho dravce v jedný osobě. Šli jsme stmívajícím se městem, vítr nám hnal do očí prach vyprahlý ulice, lidi jako by před náma utíkali, když spěchali domů, před zlověstně do černa naladěnou oblohou, která se měnila v divokým rytmu dupotu stáda bouřkovejch mraků, v dáli se ozýval nářek ztracenýho dítěte a občasnej jako by porodní výkřik bleskem rozpáranýho nebesa. Klokot města pomalu zůstával za náma, my krom úvodních pár slov už nepomluvili, ale cítil jsem, že jsme oba v tomhle městě poprvý, cesta pod náma stoupala, stromy se nám ohnutý do kolen klaněly pod nápory větru a my se zastavili až na samým vrcholu kopce, pod kterým se jako na dlani rozkládalo celý to neznámý město. Vylezli jsme ještě na betonovej monolit, snad čest památce hrdinů bývalejch politickejch režimů, kde jsme měli co dělat, aby nás vítr nestrhl zpátky dolů. Proto se mě taky poprvý v naší krátký známosti dotkla a chytla se mě za ruku. Bylo to hodně parný léto a nepršelo hezkejch pár tejdnů a jako by nadrženej blesk za bleskem se snažil dohnat svou měsíční abstinenci. Naše ruce byly křečovitě sevřený, koutkem oka jsem se díval do její bledý tváře, na celým kopci byl krom asi čtyřmetrovýho obelisku, na kterým jsme seděli, jen pahýl dávno naposled odkvetlýho stromu. Bouřka se kvapem blížila, minula už ulice, kde začala naše křížová cesta a já si byl vědom, že právě po tomhle jsem celý ty léta toužil. Věřte nebo ne, člověk neumí být sám a nikdy víc nepotřebuje mít v ruce cizí dlaň jako v okamžiku, kdy se rozhodne umírat. Nechtěl jsem najednou zemřít, přišlo mi, že mi s Cizinkou tak nádherně jako nikdy předtím, ale okřikl jsem se, protože právě teď je ta nejlepší chvíle pro umírání, umírat na vrcholu štěstí a ne v hlubokým zoufalství beznaděje mejch posledních pár let, kdy se den sléval se dnem a já zpětně viděl jen temno. Bouřka byla právě nad náma, když se naše propletený nahý těla, protože jsme už nemohli dál snášet ty nekonečný muka čekání, prohýbala v křeči dosud nepoznaný rozkoše, všechen strach, všechna ta léta čekání, všechny ty okamžiky, kdy jsem stál před zrcadlem s dlouhým nožem namířeným na srdeční komoru a nemohl udělat ten poslední krátkej pohyb nože, kterej měl lehce jak do rozteklýho másla vjet pod tenkou slupku odevzdanýho masa. Bylo to neskutečný, zapomněli jsme na všechny ty žhavý jazyky, kterejma nebeskej jezdec oblizoval rozpálenej povrch lidskýho města a nevím, zda to byl od něj projev lítosti či nám vzdával hold, jenom je jistý, že ráno, když jsme se ráno prokřehlý a zmrzlý ve vzájemným obětí probudily, zbyly z pahýlu stromu, kterej stál včera pár metrů od nás, doutnající uhlíky. Vycházelo slunce a začínal nádhernej den a my se v prvních rudejch paprscích kradli k zahradě nejbližšího domu, protože nám včerejší vichr odnesl všechny šaty. Nikdy jsem ji už neviděl a neznám ani její jméno, ale naprosto dobře vím, že ta noc nenávratně přeřízla naši pupeční šňůru s minulostí a já mám pocit, že Cizinka je stále se mnou.

---