Schůzka přes INTERNET

Byl zase jeden takový slunný den na sklonku jara, které si  pomalu podávalo ruku s nadcházejícím létem.Vzduch voněl, na stromech štěbetali ptáci a trávníky se honosily koberci plných barevných květů. Tato nálada zaplavila zcela mysl Alice, která měla náhle pocit naprostého klidu a volnosti.  Z tohoto poblouznění ji doma vytrhlo netrpělivé drnčení telefonu: "No, to je dost, kde lítáš? Sháním tě , co jsem přišla domů. Bráchovi už napojili ten "INTERNET". Nechceš přijít ?", abych se přiznala,uvítala bych dnes spíše nějakou romantiku , ale když jinak nedáš, tak za dvacet minut u vás",  zakončila rozhovor Alice, vzala z mísy jablko a vyrazila vstříc novotám. Asi po dvou hodinách musela Alice přiznat, že měla Helena pravdu. Ten "internet" opravdu není marná věc. Ať si vzpomněla na jakoukoliv informaci z kteréhokoliv oboru, vždy dostala uspokojivou odpověď. Bylo možné i spojení se zajímavými lidmi. "No né, podívej, je tu nějaký mladý básník. Rád by poznal dívku, kterou zajímá poezie", tlumočí se zájmem Helena vzkaz v rubrice "seznámení po internetu" .  "Hm, nějaký blázen. No považ, koho v dnešní době nadchnou nějaké srdceryvné verše?", podotkne s úsměvem Alice. " Křivdíš mu, je to určitě jemný člověk s citlivou duší. Zkus mu odepsat, chtěla jsi přece zažít něco romantického_!", naléhala Helena. Nečekala na odpověď a už vyťukávala na klávesnici něco o velmi poetické duši, která už dlouho hledá toho pravého básníka a těší se na setkání. "Ať to má ten správný říz, budeš se jmenovat Sára. Jeho jméno je také pseudonym". Příští den už čekalo na Alici překvapení ve formě dopisu od neznámého básníka. Vlastně už známého. Jmenoval se Jean Montpelieur. Zněl asi takto:

Má neznámá krásko, jsem vskutku dojat Vaším zájmem o mou osobu a nesmírně šťasten, že i v dnešním, poněkud krutém světě, najde se čistá duše schopná naslouchat svému nitru a taktéž nitru člověka druhého. Těším se na další Váš list a pln netrpělivosti ho čísti,  přikládám tyto verše .... 

Následoval již zmíněný podpis. I další dopisy byly plné něhy, plné lásky, která chce být opětována v celé své velikosti a opravdovosti, ale zároveň jakoby tu a tam probleskovaly paprsky nesmírné samoty a beznaděje. Alici si postupně podmaňovala vyznání, díky nim se ocitala v jiné době a časem zcela podlehla jejich kouzlu. Pak už zatoužila po setkání s mladíkem, o němž věděla tak mnoho, ale neznala jeho tvář. Ukázalo se, že i on delší dobu pomýšlel na to poznat blíže dívku svého srdce, jen neměl odvahu ji o to požádat. Domluvili si schůzku hned druhý den v jedné nedaleké zahradní restauraci. Alice nemohla nedočkavostí dospat a ve škole nedávala pozor. Zmatek její duše se jí odrážel v očích a Helena o ni začínala mít strach.

Ve smluvenou hodinu už stála v krásných šatech a s třesoucími se koleny u branky restaurace a prohlížela si hosty sedící na terase. Kromě několika párů vesele se bavících mladých lidí zde byly jen dvě staré  ženy u kávy, maminka s dítětem, které se potýkalo s velkým zmrzlinovým pohárem a nějaký postarší muž s brýlemi. „Takže nepřišel“ – pomyslela si po chvíli čekání zklamaně Alice. Dala se na zpáteční cestu a ještě naposled se přesvědčila, že nikoho nepřehlédla. Muž s černými brýlemi se zvedl a odcházel. Doma Helena Alici utěšovala, že to jistě bylo nedorozumění, třeba mu do toho něco přišlo nebo zkrátka nenašel odvahu tam přijít. Alice však měla pocit, že něco skončilo. Asi za tři dny měla znovu na internetu vzkaz a zároveň omluvu, že dotyčný se nedostavil z důvodu nějaké rodinné záležitosti a nabízel tedy nový termín schůzky.

Tentokrát se měli sejít v parku. Helena o tom neměla valné mínění, ale Alice ji ujistila, že park je neustále plný lidí a tudíž se jí nemůže nic stát. Nakonec byla to právě Helena, kdo ji do této situace dostal, takže teď by byla ta poslední, kdo může něco namítat. Zvláštní bylo, že tentokrát se Alice cítila neobvykle klidná, dokonce se netrápila ani nějakým velkým výběrem šatů. Umínila si přijít na schůzku o pár minut později. Park byl kupodivu poloprázdný, ale Alice se tím  moc neznepokojovala. Bylo něco málo po poledni a lidé ještě asi odpočívali po dobrém jídle. Došla až k malé fontánce a usedla na lavičku. Pozorovala, jak se tryskající voda třpytí v slunečním svitu a pomalu se nechala ukolébat opojnou vůní rozkvetlých květin a zpěvem kosů, kteří si nedaleko zakládali hnízdo. Ani neslyšela kroky za svými zády. „Jsem opravdu rád, Sáro, že jste přišla. Teď už nemusím mít strach, že jsem Vás ztratil“, říkal podivně zastřený hlas a Alice chtěla vědět, komu patří. „Vy jste ...“. „Ne, neotáčejte se, jsem ten na koho čekáte.“ „Jean Montpelieur?“ „Jak krásně zní toto jméno z vašich úst...“ „Proč Vás nesmím vidět?“ snažila se Alice dopátrat pravdy. „Protože nejsem takový, jak si myslíte.“ „Tak mě nechte, ať se sama přesvědčím“, neudržela se Alice a prudce se otočila. Čekalo ji nemilé překvapení. Stál před ní postarší muž, menší postavy s poněkud nehezkým obličejem a zvláštníma pronikavýma očima. Uvědomila si, že ho odněkud zná, ano, ten starší muž s černými brýlemi v zahradní restauraci a došlo jí, co se stalo. „Nezlobte se, to bude asi omyl. Už musím jít“, snažila se zachovat klid a chystala se k odchodu, ale muž jí v mžiku zastoupil cestu: „Podívejme, panenka chce odejít. No, zřejmě se jí její básník už nelíbí. Nemám pravdu? A koho jsi čekala? Někoho mladšího a hezčího, že?“, byl najednou nepřátelský a zlý. Při těchto slovech popadl surově Alici za ruce. Chtěla křičet, ale hrdlo se jí úzkostí a strachem sevřelo. „Neumíš mluvit? Hra pokračuje, nechceš ji, doufám, pokazit. Odpověz!“, vypadal stále zlověstněji. Konečně se jí podařilo vykřiknout, ale útočník jí okamžitě povalil na zem a zacpal ústa. „No, odpověz, líbím se Ti?“ Viděla v jeho očích spíše zoufalství než zlobu. Už se vzdávala naděje, když se ten muž náhle zlomil a obličej mu zkřivil beznadějný  pláč. V tu chvíli se objevila Helena se svým bratrem a dvěma spolužáky, která měla zlé tušení a rozhodla se zabránit případnému neštěstí. Spatřili podivný obraz. K smrti vyděšenou Alici a opodál ležícího a bezmocně vypadajícího muže. Zoufale vzlykal a jeho poslední slova byla „Lásko, neopouštěj mě.“