Milionářka

MILIONÁ                         MILIONÁŘKA

To je nápad, namalovat si na podlahu brouka. A ještě v kuchyni, kde se pořád chodí a kde by žádní brouci být neměli. Už minule jsem o něho málem „zakopl“. Ty vole! vyjekl jsem a začal se smát, protože to hovado (namalovala ho nejmíň patnácticentimetrového), na které jsem si myslel, že šlapu, bylo jenom namalované.

„Ty, Evo, co si to maluješ po zemi?!“ zeptal jsem se jí tenkrát a pokračoval se smíchem. Také Eva se smála. Smála se a krájela zeleninu do polévky, kterou mě chtěla poctít k obědu spolu ještě s něčím, co se peklo v troubě a vonělo jako kuře. Měl jsem obavy, aby se nepořezala a tak jsem jí nůž opatrně odebral. (Přitiskl jsem se na ni zezadu, jednu ruku jsem jí ovinul kolem pasu a druhou jí zlehka položil na zápěstí, až jí nůž sám vypadl.) O něco později jsme už oba leželi na podlaze a; nemusím doříkávat co.

„Kruci, babo!“ obměnil jsem svůj výkřik dnes. Už zase jsem se lekl. (Ne snad, že bych nevěděl, že je jenom namalovaný, ale té první čtvrt vteřiny, než se mi to všechno poskládalo v hlavě, jsem strach, samozřejmě o zdraví brouka, měl.) Eva tentokrát nebyla se mnou v kuchyni - to já si sem jenom přišel doplnit sklenku vínem - ale něco studovala v obýváku, a tak jsem musel křičet trochu víc, což mi činilo radost hned ze dvou důvodů: Jednak jsem se toho brouka skutečně vylekal a křikem jsem svou paniku mohl krásně ventilovat, a pak hlavně proto, že jsem potřeboval dát průchod radosti, kterou jsem z té holky a jejích ptákovinek měl.

Jejími ptákovinkami myslím věci jako například v mongolštině namluvený vzkaz na telefonním záznamníku (Ne, že by snad Eva mongolsky uměla, neumí mongolsky ani slovo, o to je to ovšem zajímavější.) nebo nejmíň tak tunovou maketu amerického bombardéru F-15 Eagle zavěšenou na jediném tenkém kusu drátu  přesně nad postelí jejího pokoje  pro hosty.

Bezvadní je také zrcadlo na záchodě. Pověsila ho přímo naproti záchodové mísy, takže „Když tam sedíš v té nedůstojné pozici, tak ti to prostě nedá, nějak si o sobě myslet a všechno sobectví a pýcha, hlavně pýcha, jde v tu ránu do záchodu,“ jak Eva volně parafrázuje Rudolfa Hrušinského nejstaršího - nejoblíbenější herec nás obou - který to tak na záchodě zařízeno měl. Vyčetla to z jednoho novinového článku, který jsem si musel také na vlastní oči přečíst, protože jsem se jí smál (Ve skutečnosti jsem se ale smál těm jejím obličejům, které dělala, kdykoliv se mě ze všech svých skromných sil snažila o něčem přesvědčit.) a dělal si z ní legraci, že ať se nevymlouvá na Hrušinského, že se mnou o svých sexuálních úchylkách může mluvit otevřeně.

Eva má být na co pyšná. Její táta, známý podnikatel, je jedním z nejbohatších lidí v kraji a na rozdíl od většiny jen trochu víc bohatých lidí, které znám, je to fakticky dobrý chlap. Pro svou dceru (jediné dítě) by udělal cokoli. Kolikrát ji jenom ke mně vezl, když se jí najednou udělalo smutno a ona to už beze mě nemohla dál vydržet. A nikdy se nemračil, nikdy mi nic nevyčítal. Měl bych asi podotknout, že bydlíme přes dvě stě kilometrů od sebe.

Taky Evina máma je super. Pracuje jako ředitelka jednoho z obchodních domů svého manžela a při každé příležitosti mě bombarduje tunou všemožných dárků. Ale super je proto a proto si jí vážím, že mě od prvního dne, kdy mě Eva doma představila, bere jako právoplatného člena rodiny, doslova jako syna, a že k žádnému z těch dárků, kterými mě zásobuje, nikdy nezapomene připojit několik řádků: Třeba o tom, jak ten starý blázen (myšleno její manžel, Evin táta) nakoupil za několik milionů  jakýchsi krámů z Německa, cituji doslova, které neví, na co mu budou, když nedávno kupoval ty Anglické šmejdy; nebo že Lízinka (nejmíň už sto let staré, patřičně vypelichané kotě, které zdědili snad ještě po prababičce) zase neumřela, jak si myslela, že umře, nýbrž porodila čtyři krásná zdravá koťátka. Zevrubný popis následoval.

No, a nakonec Eva. Báječná holka, pěkná a inteligentní, těžko říct, co víc. Ne úplně pohádková kráska, ale dost pěkná na to, aby se líbila klukovi jako jsem já. (Dvacetiletý student filosofie s lehce uměleckými sklony a chutí do života.)

Potud by bylo všechno v pořádku a pohádkový příběh by se mohl rozvinout, nebýt toho, že jsem po čase potkal jinou princeznu, nevím jestli lepší a krásnější, mě nicméně upoutala. A tak jsem se s Evou rozešel.

Nedělala scény, neprotestovala, a tak jsem si myslel, že to pochopila, a pustil ji z hlavy.

Pak jednou přijel její táta. Sám. Nic neřekl, akorát jedno slovo. Prý: „Pojď.“

Vypadal dost vážně, když jsem mu otevřel, měl takový divný výraz. Řekl: „Pojď“ a hned se zase vrátil k autu. Ani dobrý den jsem nestačil říct, nestačil jsem dokonce ani otevřít ústa, taková to byla rychlost.

Něco se stalo, hučelo mi v hlavě. Ale co, to jsem neměl odvahu se zeptat a on mi to neřekl. Neřekl mi vůbec nic. Celou dvě stě třicet kilometrů dlouhou cestu, když nepočítám chlápka, který nám ve Velkém Meziříčí nedočkavě přeběhl před autem a kterého seřval jak školáka, ze Slavičína do Jihlavy zarytě mlčel.

Asi něco s Evou, domýšlel jsem si. Ale já už  s ní přece nechodím. Už čtyři měsíce. Tak o co jde?

Zase ji chytla jedna z těch jejích nálad, přemýšlel jsem. Pořád jí chybím, to je jasné. Chce mě vidět. Ale co tím chce dokázat?!   Řekl jsem jí přece jasně, že je konec, ať už nevolá.

Volala mi do té doby desetkrát i dvacetkrát denně. Nejdřív mě to bavilo, vedl jsem s ní dlouhé rozhovory o všem, pak jsem z toho pomalu ale jistě začal bláznit. Na nic jsem nedokázal myslet. Pořád jsem jenom čekal, kdy to začne zvonit. A zvonilo to pořád. Ve dne v noci, klidně i dvacetkrát, přísahám, i dvacetkrát denně.

To bylo k zbláznění! Když jsem si na chvíli zašel ven nebo jsem prostě na půl hodinky vyvěsil sluchátko, abych si na chvilku odpočinul (chvilka odpočinku, to bylo přesně to, co jsem potřebovat), tak už plakala, kde jsem byl, co jsem dělal, a že ji nemám rád. Ne, nemám tě rád, chtělo se mi říct pokaždé, místo toho jsem ji ale dál nesmyslně konejšil.

Koupila mi mobil, abych byl kdykoliv k zastižení, přičemž kdykoliv v jejím podání znamenalo především při jídle (a nejlépe ve chvíli, kdy jsem měl plnou pusu), ve vaně nebo při placení v sámošce, čím větší řada se na mě ze zadu tlačila, tím víc si ona potřebovala povídat. Pak taky pravidelně v knihovně, kam by člověk s mobilem vůbec neměl vstupovat, což ovšem někteří lidé vůbec nedokážou pochopit. A taky v kině, samozřejmě. Zrovna v nejnapínavějším místě filmu, kdy jsou všichni zvědaví, jak to dopadne, mi začne zvonit telefon.

„V kině?“ ozve se žalostný hlas na druhé straně, když mu odpovím na otázku ohledně svojí polohy.

„No,“ odvětil jsem suše, nervózně přešlapuje na chodbičce před dámským WC, kam jsem v panice s telefonem utekl.

„A co děláš v kině?“ zajíká se hlas.

„Asi se dívám na film, ne!“ povolí mi nervy. Další otázka mě dorazí: „A sám?“ špitla a i na tu dálku bylo slyšet bolestné přeskočení v jejím hlase.

„Ježíši, ty máš otázky!“ vyštěknu naštvaně. „Ne, asi! Sám jediný tady sedím, akorát s uvaděčkou. Kdybych si nekoupil pět lístků, tak by zřejmě vůbec nehráli!“

Hlásek žadoní: „A tobě není smutno?“

„Je. To víš, že mi je smutno,“ pustím se do ní. „Ale přece na tebe nemůžu pořád myslet! Musím taky něco dělat, občas, nějaké jiné věci taky.“

„To já na tebe myslím pořád,“ vyčítá mi hlas.

„To je hezké, ale-“

„Když ty se pořád jenom vymlouváš, ty mě nemáš rád.“

„To víš, že nemám,“ chtělo se mi zase vykřiknout, ale jaksi jsem neměl to srdce vyslovit to nahlas a tak jsem si to alespoň pomyslel a jí jsem řekl: asi něco hrozně nemilého, přesně už nevím, protože se rozplakala a zavěsila.

Těšila se jak malá holka, že s  ní pojedu na tu Elaphu. Naplánovala, co všechno tam budeme dělat, jak se budeme koupat a potápět v zátoce nějakého jména (byli tam už loni a bylo to velice krásné), má tam být nějaká potopená loď a tisíc pět, nebo tak nějak, hotelů, dále cituji: Budeme bydlet v tom největším a nejluxusnějším, a teď to přijde: Budeme se spolu nazí koupat v obrovské vířivé vaně a v noci se milovat v obrovské manželské posteli.

Všechno si to krásně vysnila a já jí pak, jen několik málo týdnů před naplánovaným odletem, klidně oznámím, že nikam nejedu, že mě to velice mrzí, ale že dodělávám zkoušky.

Namítla, že to jde přece přeložit.

Namítl jsem, že je to poslední termín.

Řekla, že to táta zařídí, načež se strhla málem hádka, když jsem se jí snažil vysvětlit, že si sice jejího tatínka nesmírně vážím, nicméně, že bych také rád něco dokázal sám, což by ona ostatně měla učinit také.

„Tak přeložíme let!“

Když začala natahovat moldánky, tak jsem jí alespoň slíbil, že jí budu každý den psát. Nikoliv telefonovat,  psát.

Napsal jsem jí ovšem jenom jednou. A vlastně jsem ten dopis ani sám nenapsal. Věděl jsem, že jí to musím říct, ale vůbec se mi do toho nechtělo a tak jsem se domluvil s jednou kamarádkou, která slíbila, že mi to za pizzu napíše.

Napsala to, já to poslal a bylo to.

Den na to mi Eva volala. Dopis jí samozřejmě ještě přijít nestačil a tak se smála a nadšeně líčila, co všechno už zažila, jak jí chybím…

V tu chvíli mi jí bylo opravdu líto. A tak jsem se také smál, také jsem vyprávěl, také jsem jí řekl, že ji miluju, až se konečně musela rozloučit a mě ve sluchátku zůstalo jenom vzdálené šumění moře.

Pak už nevolala nikdy.

Akorát Aneta, její spolužačka, taky jsem o ní jednu dobu uvažoval, se zastavila pro těch pár věcí, co u mě Eva měla. Přiřítila se jako velká voda a jako velká voda zase zmizela.

A teď její táta. Co se stalo? Nějakou chvíli jsem na nic rozumného nemohl přijít a pak mě to napadlo:

JE V TOM.

Zatmělo se mi před očima.

Bože. No to mi teda scházelo, to je vážně dobré, to si na mě nemohla vymyslet nic lepšího, to je vážně sranda, to bude mít maminka radost, že bude babička, že já budu tatínek, proudilo mi hlavou.

Ale brát si ji nebudu, předsevzal jsem si pevně.

Další kraviny mě napadnout nestačily. Stáli jsme v Jihlavě před nemocnicí, Evin táta už vystoupil z auta a také já už jsem vystupoval, nadobro smířený s tou novinou. Šli jsme nějakými chodbami do nějaké kanceláře za nějakou sestřičkou nebo spíš asi doktorkou, Evin táta jí něco říkal a ona něco říkala jemu (asi, že je to zdravé a jmenuje se po tatínkovi, mžiklo mi hlavou), jen ruku mu nepodala a vůbec se neusmívala, jak by se v takové většinou radostné chvíli slušelo; asi to umřelo, napadla mě další převratná myšlenka, a už jsem opravdu začínal být smutný (ne za sebe, ale za Evu, která mě asi měla opravu ráda), když vtom se doktorka hnula ke dveřím. Byli jsme odvádění chodbami do jiné místnosti.

Nebyly tu žádné dětské postýlky ani lůžka s maminkami odpočívajícími po porodu, byla tu jen jedna postel a v ní bílá, úplně průhledná, sotva poloviční Eva.

Pokusila se o sebevraždu, bylo mi řečeno.

Podřezala si žíly.

Prý stačilo málo a mohla být mrtvá úplně. Jako mrtvá ostatně vypadala. A klidně by i mohla být, kdyby jednou za dvě minuty nemrkla.

Vypadala fakt blbě. Někomu by jí dokonce mohlo přijít líto, jak tam ležela, úplně zmučená. Tohle ale nebyla ta holka, ta Eva, kterou jsem znal. A tak mi jí nepřišlo ani dost málo líto k tomu, abych si třeba k ní poklekl a třeba ji pohladil po ruce, jen jsem tam stál a díval se na ni. Až mi to přišlo dlouho, tak jsem odešel.

O něco později ten den jsem si na kousek papíru poznamenal:  

Koupit Světlaně PIZZU