Stále tě miluji

Jdu sama, slzy splývají s kapkami deště.

Jdu SAMA, bez TEBE! Komu to vysvětlit ještě?

Nikdo nechápe ten náhlý v naší lásce zvrat,

snad myslí si: "Jeden druhého přestal mít rád."

Pláču a díky dešti to skoro ani poznat není,

není vidět ani mého srdce prudké zatemnění!

Proč láska od dvou odchází? Proč rozpadá se vztah?

Pak čeká oba jen pláč, trápení, nervový krach.

Já zkouším svou bolístku utopit na dně alkoholu,

však smutek umí plavat! A přináší tím více bolu.

Jak teď uzdravím v srdci ránu, když je tak veliká?

Ať snažím se usmrtit bolest, jak chci - stále utíká.

Jak asi je tobě? Jistě ne v nitru o moc líp,

vždyť teď byli bychom spolu - to byl zvyk.

I když jsi říkal, že pláč nikdy tvé oči nepoznají,

kdo ví, zda-li se teď pod tíhou slzy nezavírají.

Ale jaks napsal - vážíš si věci, až když není tvá,

čím zahojí se tvá rána v srdci bolavá?

Já vím - rád bys zavolal: "Lásko, vrať se mi!

Vrať se a připravím pro tebe ráj na Zemi!"

Ale jak mám vědět, že to vážně vyplníš?

Lásko, ty, myslím, se nikdy nezměníš!

Ale nikdy nezapomenu na ty tři roky života,

kdy z mého srdce díky tobě zmizela prázdnota.

A víš, co si myslím? Stejně jednou budem manželé,

jen s úsměvem si na dnešek někdo vzpomene.

Zlato, díky za všechno, cos pro mě udělal,

a snad si přeju, aby sis m jednou za ženu vzal!

Vím, že teď si přeješ, abys mě nikdy nepoznal,

asi tě mám pořád ráda, ale život jde dál!

Když píšu tuhle báseň, v nešťastný pláč propadám,

pro jiného než pro tebe tyhle verše neskládám!

Chybíš mi!