Zrcadlo

Zrcadlo
1.
Pan Poklička seděl ztracen mezi dalšími programátory v malinké kanceláři na okraji města. Opatrně se rozhlédl okolo a pak kliknul na složku „ můj deník“...... „ díky své inteligenci jsem byl vždy tak trochu outsider, lidé mně příliš nechápou a já zase nechápu je. Stále hledám své místo na zemi...“ Naťukal na klávesnici. „ což je právě kámen úrazu. Kdybys přestal hledat, našel bys ho. Zjistil bys, že tvé místo na zemi je tam, kde právě stojíš. Ale na to, abys pro sebe zjistil tuto jednoduchou pravdu, jsi příliš inteligentní.“ Objevilo se na obrazovce obratem kurzívou. Rozčílilo ho to, nebude se hádat s vlastním počítačem. Škodolibě označil celý text do bloku a klepl na „ delete“. Pak pokračoval: „ Narodil jsem se proklet vlastní výsadou a vím o tom...“ „ ...neboť nemůžeš tvořit vlastní osud, programuješ alespoň nás.“ Odpověděl počítač. „ Mlč!“ Vykřikl vzrušeně Poklička. Nikdo mu nevěnoval pozornost, všichni byli zabráni do hádek a nebo smírčích dialogů s vlastními PC. Pro dnešek stačilo, nemá už náladu. A jeho přístroj je také evidentně přepracovaný a nepříjemný. Vypnul ho a měl se k odchodu. Ani ten blbý kabát neumí spolupracovat, říkal si zatímco ho nervózně trhal z ramínka, na kterém se zasekl. „ Ukažte!“ Vybídla ho mírným hlasem sekretářka Tonička. Nechápal, kde se tu vzala. „ Toničko, Vás tady dnes vidím poprvé!“ Ušklíbla se: „ Ale Ludvíku, dneska jste mi už dvakrát podepisoval ty lejstra pro Invex.“ Pokusil se o omluvný úsměv a aspoň jí pomohl do kabátu. „ Někdy mám pocit, že mně tady za celý den nikdo nevidí. Pořád jen hledíte do těch krámů a mluvíte se mnou mnohdy míň než s nimi.“ Podotkla cestou ze schodů. Pan Poklička mlčel, jaksi na to neměl co říci. Nepochopila by jeho svět, je příliš jednoduchá. Nerozuměl tomu, jak jsou někteří lidé pozadu. Jak se můžou nezajímat o virtuální světy - jsou přece natolik obohacující a dobrodružné.
Oba dva s ulehčením vypadli ven z šedivé kanceláře. Moc jim to nepomohlo, na stromech už chybělo listí a vypadali seschle a smutně. Rozloučili se a pan Poklička váhavě vykročil - měl domluvenu schůzku s krásnou servírkou Lucií. Těšil se a bál zároveň, chtěl ji i nechtěl. Tušil, že mu způsobí nevídané komplikace v jeho zaběhaném systému života. Ještě lze couvnout, ale ne panu Pokličkovi. V chmurách chodil kolem dokola, než si dodal odvahy...
2.
Mezitím se den změnil v noc a Pokličkova šedivá nálada v mlhavý vodopád barev. Fernetu, rumu, pepermintky a červeného vína. Před hospodou oba zakopli. Podíval se na Lucii, zdála se být ještě krásnější. Pocítil silnou touhu být ji blíž, položil jí tedy ruku na rameno. „ Trochu se motám. Chytnu se tě, nevadí?“ Zadívala se na něj částečně se skepsí a částečně s nadějí. Zní to nevěrohodně, ale ona to uměla - právě tenhle její pohled rozhodl nedávno o Pokličkově náklonnosti k ní. Podivná dvojice míjela vrávoravě chodce i sloupy bez rozdílu. U domovních dveří vytáhla klíčky a uvedla ho dovnitř. Garsonka byla malá a příjemně neútulná. „ Zvláštní!“ Pomyslel si pan Poklička a zcela přirozeně usedl rovnou na postel. „ Zvláštní!“ Řekla si Lucie a usedla za ním. Povídali si o lásce. Nejenom, taky o psech a zubních kartáčcích. Všiml si, že Lucie po pár skleničkách mluví mnohem duchaplněji než za střízliva. „ Každá láska je nešťastná, kromě té, co právě trvá.“ Odbyla nakonec jeho pesimistické řeči. „ A ta naše ještě ani nezačala.“ Pošeptala mu hravě do ucha. Povalil ji na postel a jejich vzájemný vztah se vyvinul velmi slibně.
3.
Ráno se probudil první, lomcovala jím zima. Lucie mu v noci sebrala peřinu, nemohl se na ni zlobit, když vypadala tak roztomile. Opatrně ji políbil na čelo, musel do práce a bez deky se mu polehávat nechtělo. Byla to mystická noc, ještě se mu třásly nohy. Má neuvěřitelné štěstí, že právě jeho miluje taková kráska. Měl už po krk nanicovatých intelektuálek, kterým musel první sundat brýle a vymačkat uhry na zádech, chtěl-li je políbit. Nechá ji lístek, aby věděla, jak je pro něj výjimečná. Jak si jí váží...ale jak to udělat originálně, takových vzkazů při svých proporcích určitě dostává milióny. Nakonec ho napadl velmi neotřelý způsob.
 Lucie zatím předstírala spánek a netrpělivě čekala, až vypadne. Nechtěla, ať ji vidí s rozmazanými šminkami. Když uslyšela klapnutí dveří, ležérně se zvedla z postele. Všimla si bílého vzkazu přilepeného nad postelí. Potěšilo ji to, čekala text opěvující její tělesné a duševní kvality. Místo toho však četla:     (zde je místo pro matematickou rovnici, kterou  kdyz vypocteme a zakreslime do souradnic, dostaneme srdce...viz Kouzla cisel. Rovnice se mi zde diky wordu nezobrazila:)                             
Poněvadž byla prostšího ducha, tak to samozřejmě nespočetla. Zato však večer spočetla Pokličkovi všechny jeho nedostatky a pak práskla dveřmi.
3.
Od té chvíle přestal psát prózu a raději skládal básně o nesmyslnosti lidského bytí. Byl velmi nešťasten - nešťasten a nenaplněn. Dal se tedy na pití, aby se naplnil aspoň něčím.. Vedl nezřízený život a všechen volný čas trávil v práci u počítače. Někteří lidé si začali myslet, že se zbláznil. Někteří proto, že ti ostatní si to mysleli už hodně dávno. Věděl to, avšak přizpůsobit se nechtěl. Byl příliš přesvědčen o své pravdě. Šlo to s ním z kopce, až jednoho rána...
3.
...Toho rána přišel jako obvykle domů velmi opilý.Vrávoral, točila se mu hlava a tak raději rovnou zamířil ke křeslu. Nalil si do skleničky prvotřídní francouzský koňak a chvíli se opájel jeho zlatavou krásou. Doslova i přeneseně.  Prázdnou láhev pak odložil vedle křesla a vytáhl pero. Chtěl začít psát báseň, příliš se mu ale nedařilo. S láskou odešla i jeho inspirace a to mu vadilo snad ještě víc. Vadilo...spíše se bál, že s takovou ztratí část své identity. Že už nebude básníkem. Nemohl se smířit s tím, že mu tak chybí.
Ze zoufalství otevřel novou láhev a nalil si další skleničku. Zadíval se na ni s opovržením, jako by se díval sám na sebe...trochu mu připadalo, že se na něj výsměšně šklebí. Přiblížil si ji blíž k očím, ale dojem stále přetrvával. Mrštil s ní tedy o zem. Rozletěla se na kousky, obsah se netečně vpíjel do koberce. Rozesmál se tomu. Zapálil si cigaretu a pohledem utkvěl na střepinách. Střepy... „ Jsem jako ta sklenička.“ Litoval se vzápětí. „ Roztříštěn okolnostmi na kusy. Život mi ubíhá tak monotónně. Monotónně jako...“ Nenapadalo ho jako co. Snažil se usilovně přemýšlet a  po chvíli se mu rozjasnila tvář.  „ Jako skladby Joaquína Rodriga.Přece jen to se mnou jako s básníkem není tak špatné.“ Hmátl po ovládači a pustil Rodrigovo cédéčko.
 Za tónů hudby se opět chopil pera. Bezúspěšně.. Napadaly ho pouze rýmovačky typu:¨ Dvě zrcadla prázdno si odráží vzájemně, tvoříce tak další. Tiše, tajemně.¨ Zhnuseně zaklapl sešit a odvrávoral k posteli. Usadil se na ni s hlavou v dlaních. Nemohl už dál. Zoufale si přál, aby se přes noc něco změnilo. Aby se mu ve snu zjevila pravda, smysl toho všeho. Ulehl, avšak spánek dlouho nepřicházel. Čekal a čekal, až se nakonec nedočkal, protože usnul.
4.
Nový den započal, jak už to tak bývá, zvoněním budíku. Neochotně ho zaklapl. Nechtělo se mu z postele,  byl příliš unaven a spal jen krátce. Kouknul z okna, zase pršelo. Černá mračna visela z posledních sil na křehké obloze a hrozily, že každou chvíli spadnou na zem.  To ho pobavilo, neboť si vzpomněl na včerejšek.. „ Smysl života? No, přece jen se v noci něco změnilo. Jsou mraky a lije. V podstatě taky životní moudrost.“ Vstal a bleskurychle se umyl, nechtěl zase přijít do práce pozdě. Venku foukal studený vítr a on se musel celou cestu snažit, aby se neobrátil a nešel zpátky do postele.
V kanceláři panovala pochmurná nálada, dokonce i vítr svištěl pootevřeným oknem dovnitř. Zajímalo by ho, kdo ho otevřel.  Oplatil pozdravy, netečně a bez zájmu se s někým vybavovat. Klížily se mu oči, potřeboval vzpruhu. Uvařil si silnou kávu a usedl za stůl. Teplá vůně pražených zrnek mu mírně zvedla náladu, ale ne nadlouho, ještě ani pořádně nepustil počítač, když ho vyrušila  bledá Tonička.. „Šéf mne chce zabít!“ Šeptala naléhavě. „ To mne taky.“ Pomyslel si Poklička a nahlas dodal: „ Ještě sis nezvykla? To není nic nového.“ Sekretářka však kupodivu nelaškovala, zdála se být skutečně vyděšená. Na  okamžik ho přepadly pochybnosti, ředitel je koneckonců schopen všeho. Ale pohled na kolegy ho uklidnil. Stereotypní klid se nezdál ničím narušen. Obrátil se zpátky na ni se slovy: „ Odpočiň si a na chvíli odsud vypadni. Běž se nadýchat čerstvého vzduchu.“ „ Je tam bezpečno?“ Nedala se odbýt. Usmál se. „ Venku je rozhodně bezpečněji a vlídněji než tady... I když prší!“ Zdůraznil. Oplatila úsměv a vypadala klidnější. Ladným krokem vyšla z místnosti.
  Litoval ji, ale podivné mu  její chování nepřišlo. Jeho kolegové byli, stejně jako on, podivíni. Přepracovaní podivíni. Býval by se mezi nimi cítil dobře, kdyby je potkal jinde. Ale pracovní vztahy mnoho srdečnosti neumožňovaly. Aspoň ne v jejich kanceláři. Pustil se zase do práce a snažil se neusnout, ale i tak mu hlava každou chvíli skoro padla na stůl, tak tak že se neudeřil. Kofein naštěstí pomalu zabíral, monotónní záře obrazovky ho ukolébávala. Náhle strnul a konsternován zíral před sebe. Proti němu kráčela Tonička. Měla roztrhané šaty, na několika místech sedřenou kůži a krvácela. Došla pomalu až k němu, zanechávajíc za sebou krvavou stopu. Vyčítavě na něj pohlédla a beze slova odešla k sobě. Neuměl si to vysvětlit. Seděl jako přibitý, neschopen  se ani hnout. Byl v šoku.
Konečně se vzpamatoval. Vrhl se k sousednímu stolu a vzrušeně koktal: „ Pa,panebože!“  „ Co potřebuješ?“ Zeptal se kolega, aniž přitom zdvihl oči od počítače. Poklička nechápal, jak může mít náladu žertovat. „ Co to má znamenat?! Viděl¨s to?“ Drmolil. Muž u počítače dál nerušeně pokračoval v práci. Poklička se rozhněval, docházela mu trpělivost. „ Mluv se mnou. Co to má sakra znamenat? Ty‘s to neviděl?“ Kolega se pomalu otočil. V místě očí mu zely černé díry. „ Mám práci, promiň.“ Řekl nevzrušeně a věnoval se dál počítači. Poklička zalapal po dechu. Ty oči! Proboha.. Couval ke dveřím.  Popaměti nahmatal kliku, otočil se a kvapem vyběhl ven z místnosti. Zakopl o schod, ale hned utíkal dál.
5.
Zastavil se až venku. Snažil se urovnat si myšlenky. „ Nezbláznil jsem se!“ Opakoval si několikrát po sobě. „ Včera jsem moc pařil, jsem nevyspaný a teď mám halucinace. Vyspím se a budu v pořádku.“ Zhluboka se nadechl. Zašátral po kapsách, nicméně cigarety nenašel. Zůstaly asi vevnitř. Rychlým krokem odcházel domů, snažil se na nic nemyslet, avšak zakrvácená postava Toničky se mu stále vtírala do mysli.  Dorazil k silnici, zprava se řítil červený vůz. Všiml si, že na druhé straně se právě jakási stařenka chystá přejít přes cestu. Byla ponořená do sebe, měla berle a chůze jí viditelně činila potíže. „Stůjte!“ Vykřikl naléhavě. Stařenka nereagovala a pokračovala dál. „ Neslyšíte? Stůjte.“ Křičel z plných plic. Vypadalo to, že si ho konečně všimla. Pozdě! Slyšel už jenom skřípění brzd. Vůz opsal oblouk a  odjel, stařenka ležela pokroucená na zemi. Přispěchal k ní a zkoušel nahmatat tep. Bezvýsledně. Byla mrtvá. Posmutněle se jí zahleděl do tváře. Vrásčitá bledá tvář stařenky mu sevřela srdce. Zadíval se jí do očí a vyděsil se. Zase ty oči! Černé díry.... Poplašeně pustil ženinu ruku a klopýtal pryč. Celý se třásl. „ Musím domů!“ Přesvědčoval se. „ Musím domů vyspat se. Mám halucinace, nic se neděje.“
  „ Děje se něco? Kam spěcháš?“ Uslyšel za sebou hlas. Rozbušilo se mu srdce, nechtěl už nic vidět. Za ním však stál kamarád s normálníma, velkýma šedozelenýma očima. Poklička se začal hystericky smát. „ Neumíš si představit, jak¨s mne vylekal. Mám dneska nějakou opici nebo co!“ Vylíčil všechno, co se mu přihodilo. Přítel trpělivě doposlechl a poplácal ho otcovsky po zádech. „ To máš z chlastu a té tvé virtuální reality. Věříš pak všemu, co vidíš. ¨Co je opravdu důležité, je očím neviditelné.¨“ Deklamoval s úsměvem. Stále pršelo. Poklička byl tak zaposlouchán do přítelova monologu, že si nevšiml sloupu před ním. Vrazil do  něj, až se mu zatmělo před očima. „ Tak a máš to!“ Smál se přítel. „ Ber věci s rezervou. Vrať se do práce a uvidíš, že je všechno v pořádku.“  Poklička ho váhavě poslechl a dal se na cestu zpátky. Snad má pravdu. Když míjel silnici, zjistil, že je prázdná. Po stařence ani stopy. Oddechl si, ne však ještě úplně. Mohli ji odvézt.... Pln očekávání dorazil do kanceláře. Vzduchem se linula vůně kávy, všichni seděli na svých místech a Tonička  v krásných šatech hovořila s kolegou. Když ji míjel, usmála se. Usedl za stůl  a zapnul počítač. „ Jsem magor.. Nesmím to celé brát tak vážně!“ Řekl si s úlevou.
Po skončení pracovní doby se stavil v kantýně a pak šel rovnou domů. Přece jen si raději odpočine, dnes žádné ponocování, žádné pití, žádné hry. Doma ho čekalo překvapení, před dveřmi bytu seděla na schodech jeho stará černovlasá láska a čekala na něj. „ Ahoj.“ Usmála se rozpačitě. „ Přemýšlela jsem o nás a chtěla bych to vrátit zpátky.“Svůdně se na něj zadívala.  Nemusela se ani moc snažit, byl dávno chycen. „ Lucie!“ Zašeptal. Hned za dveřmi se zastavila a něžně ho pohladila po tváři. Začali se líbat, měl pocit, že je ve snu. V krásném snu, z něhož se nechce probudit. V tom mu na čele vyrazil studený pot. Jeho milá se přímo před jeho očima začala vpíjet do země. Vykřikl...
6.
...A zaklapl budík. Konečně ráno. „ To byla noc. Hrůza!“ Překročil rozházené svršky, pustil rádio a odešel do koupelny. Vytáhl z kelímku pastu, nemohl ale najít kartáček. Chvíli ho hledal, leč marně. Mávl rukou. „ Nic se nemá přehánět. Ani hygiena.“ Opláchl si pouze zběžně tvář, vzal ručník a podíval se do zrcadla. Vytřeštil oči. Žádné neviděl. Poté zasažen infarktem skonal.
7.
Poklička stojící na druhé straně zrcadla rovněž vytřeštil oči. Zíral na svůj vlastní odraz, kterak se klátí k zemi. Promnul si oči. Nepomáhalo to, jeho odraz ležel bezvládně v levém rohu zrcadla. Zavrtěl nad tím  hlavou. „ Zas mám asi opici, nebo co. Budu muset to pití omezit!“ Odložil ručník a vyšel z koupelny, hlasitě si přitom recituje báseň, která ho právě napadla:
Stavíme věže z vlhkého písku
potom je chráníme
před sluncem, větrem i deštěm
a čekáme na příliv.