LOVESTORY I

GÁBINA

Ráno Milan přišel s tím, že na sebe máme moc málo času, že se začínáme vzdalovat jeden druhému, což je škoda, a že si potřebujeme promluvit… Půjčil si otcovo auto, protože vlastní měl po autonehodě z minulého týdne ještě v servisu, a vyrazili jsme do přírody. Prý že rodina z matčiny strany tam má něco na způsob rodinné usedlosti - tak jsem řekla proč ne?! Mám se s ním hádat doma nebo v klidu, v lese, na čistém vzduchu daleko od lidí?

Milan rozhodl, že vyrazíme v sedm ráno, abychom zbytečně nepřišli o celou polovinu soboty. Cesta do Kačova měla trvat tři hodiny, ale počítáme-li tu hodinu a půl, co jsme tropili scény u jedné benzínové pumpy.

"Když myslíš…"

"Nemyslím - tě pozoruju už hezkejch pár měsíců! Vždycky se musíš odlišovat za každou cenu! Když já si objednám zeleninu, musíš si dát maso - když si lehnu na levou stranu postele - ty si musíš lehnout přesně na tu opačnou - když …"

"Zastav, Milane… Je normální, že každej spíme na jiný straně postele, takhle to chodí…:-)"

"Dobře, jak myslíš," řekla jsem a vrátila ji zpátky do chladničky. Načež se Milan zasekl, zvážněl a začal přemýšlet. Mohlo to trvat pár vteřin. Tvářil se tak záhadně, že by nikdo nepoznal, jestli má v plánu si prdnout nebo vytasit kolt a přepadnout místní benzinovou pobočku. Čekala jsem na výsledek jeho přemýšlení.

"Ne - vem si tu bagetu." Řekl po chvíli.

"Já neslintám, Milane…" A takhle jsme tam stáli fakt neuvěřitelně dlouho a bavili průchozí zákazníky i personál. Milan byl nevědomej bavič, ale třída, to se musí uznat.

Cestou po tomhle hodinovým dramatickým dialogu už se mnou nepromluvil.

"Zastav, musím se vyčůrat," řekla jsem a zmizela někde v lese. Nechtělo se mi čůrat, chtěla jsem se projít, nadýchat se čerstvýho vzduchu, být sama a hlavně… hlavně se mu ztratit, protože mě ze všeho nejvíc strašně zajímalo, jestli mě ten nabubřelej maminčin mazlíček bude vůbec hledat. Zastavila jsem se osm metrů od krajnice a čekala. Asi se domníval, že holčičky čůraj deset minut. Kašlala jsem na to. Vyndala jsem si z bundy cigaretu, zapálila si a mířila do neznámého lesa. Proč ne?

"Mám panikařit nebo co?" Zeptala jsem se sama sebe a usedla na docela rovně uřízlý pařez a seděla a jen koukala tak kolem sebe. Během necelých dvaceti minut byla tma. Už nebylo kam jít, nic nebylo vidět. Měla jsem hlad a botasky byly navlhlý. Příště už netrucuju.

Když v tom se objevilo po mém pravém boku světlo. Malé, téměř neznatelné, ale stálé. Asi okno nějaké chaty někde tam za tím křovím. Vyskočila jsem z pařezu a pustila se rychlou chůzí směrem za světýlkem, když jsem zakopla o nějaký kořen a rozplácla se jak žába. No nic, vstala jsem a jak slepec jsem před sebou šmátrala rukama a nohama raději dvakrát letmo prošlapávala terén. Cesta - mohlo to být půl kilometru, víc ne - mi mohla trvat téměř hodinu. O to větší však pro mě byla radost. Světlo - chata - bezpečí.

Vyšla jsem po schodech na dřevěnou terasu chatky a začala bušit na dveře. Po chvíli mi otevřel docela hezkej kluk - asi tak stejně starý jako já.

"Ahoj."

"Ahoj." Vytřeštil na mě oči. Asi nevěděl, co si má myslet. Jestli jsem strašidýlko Emílek nebo masový vrah.

"Můžu dál?" Zeptala jsem se a usmála se na něj.

"Nemáš prosimtě čaj? Jsem promrzlá."

"Jo - jo - určitě - momentík, jo?" A odešel do kuchyně.