LOVESTORY II

Petr

Možná jo. Možná ty první věty fakt proběhly tak, jak řiká Gábina. Nepamatuju si to přesně. Byl jsem naprosto v šoku.

"Jasně," blekotal jsem, "čaj, může to bejt ten... é... ten šedej?"

"Šedej?"

"No.. ten... hm... erlgrej," vzpomněl jsem si konečně.

"Aha," jemně mrkla, "jo, může, díky."

"Tak si sedněte... sedni..., já ho udělam." 

Voda tu naštěstí vaří dost dlouho. Stačil jsem se mezitim trochu vzpamatovat.

Nemůžu před ní přece koktat a chovat se jako idiot. Musim mluvit jako chlap, kterej tam někde uvnitř je.

"Tak, prosim, tady je to. Pozor, je horkej."

"Díky."

Rozhlédl jsem se po místnosti. Spousta nechutných zaprášených figurek a samorostů. Ozdoby, který rezignovaly na svoji základní funkci.

Po stropě lezla velká moucha sem a tam, jako kdyby tam čekala na nějaký rande. Trpělivost. Možná přijde i pavouk.

Podíval jsem se na stolek a strnul jsem.

Voda tu naneštěstí vaří příliš dlouho. Stačila si prohlídnout papíry, co jsem tam měl rozházený. Kruci. Kdo mohl čekat, že sem najednou někdo přijde.

"Básničky?" řekla a kývla hlavou k rukopisům.

"No, spíš náčrtky," ošíval jsem se.

"To jsou tvý?"

"Jo. Jen jsem to tak zkoušel," (ještě že tam nezůstalo ležet nic horšího).

"Dneska je to docela vzácnost," usmála se.

"Myslíš? To dokáže každej," pokrčil jsem lhostejně rameny (může vůbec opravdovej chlap psát básničky?).

"Nezlobíš se, že jsem se na to koukla, že ne? Když to tu tak leželo přímo přede mnou..."

"Ne, to víš, že ne." (Ne, naštěstí to dopadlo dobře.) 

"Líbí se mi to. Třeba tenhle kousek:

kusadly hmyzu
zaštítěni
vracíme to všechno
nazpět liškám

dnes dobrou noc
my jim

dnes táhlé sbohem
loktem do jehličí...

Fakt pěkný."

"Díky. Ale nebudeme mluvit jenom o básničkách, že?" řekl jsem, shrnul papíry na hromádku a hodil do krabice, "co ty? Kde ses tu vlastně tak najednou vzala?" 

"Jsem tu u známých na chatě. Byli jsme na houbách a já jsem se tak trochu ztratila. Znáš ženský," usmála se omluvně.

"Jo, znam," řekl jsem taky s úsměvem, (hlavně teoreticky!), "ale ženskostí to určitě neni - v tomhle lese zabloudí každej, z toho si nic nedělej. Bejval tu donedávna dost velkej vojenskej prostor. Divočina, jakou hned tak někde nenajdeš."

"Aha, tak proto," pokývala hlavou. Docela hezkou hlavou.

(Tak houby. Hm. A nenašla ani jednu. Ještě jedno další "znáš ženský", nebo je to všechno jinak?)

"No jo, ale jak ty tvý známý teď najdem? Já to tu popravdě moc neznam. Když už jsem někdy tady, tak si spíš čtu na trávě pod dubem, než že bych tu podnikal objevný vlastivědný výpravy," vysvětloval jsem omluvně.

"Jo, to chápu. No," podívala se do okna, "stejně už je tma, teď už určitě nenajdeme nic."

"Hm. A nechceš přespat tady? Teda - jestli se mě nebojíš. Ale neměj strach, jsem vcelku v pohodě. V tomhle ročním období se ze mě stává děsivá krvavá bestie málokdy. Prakticky nanejvýš o úplňku."

"Fajn," kývla, "beru. Pokud vim, tak teprve dorůstá.

A usmála se nejhezčím úsměvem, co jsem kdy měl čest vidět.

(Nevěřim. Nevěřim. Nemůžu tomu věřit. Tohle se nestává. Teď sem vtrhne zářící anděl s planoucím mečem nebo rozčilenej rodič s planoucím pohledem. Rumcajs s červenejma kalhotama a bambitkou jako trumpeta. Nebo před chatou přistanou mimáci.

Něco se stane, to je jasný. Hlavně se tim nenechat zaskočit.) 

. .. ... .... ..... pokračování bude určitě následovat ..... .... ... .. .