Jen...

I ta hloupá léčebna poskytla

tolik společného času,

teď je to jen nemocnice

vyvolávající tolik vzpomínek…

plot kolem ní

je jako kamenná hradba,

která dokázala uchránit

naši lásku

před zloduchy

a zubem času…

teď jsme si sami museli

tu hradbu vystavět,

kolem sebe,

kolem naší lásky,

abychom to vydrželi…

A každý další,

nekonečně dlouhý

a neskonale hloupý,

den

je pevnější a vyšší…

jsme vlastně prokletí,

prokletí sobci…

patřící k sobě,

těly i srdci,

jsme dva blázni,

kteří půjdou spolu

a třeba proti všem,

čert je všechny vem…

pryč s nimi,

proč nám brání,

brání být spolu,

když se máme rádi.

Nekonečná otázka

bez jasných odpovědí …

jen čekat zbývá a věřit…

v co vlastně …

v lásku,

věrnost,

přízeň osudu …

miluju,

věrná jsem,

věřit budu…

a

jen …