Můj drak lítal

Můj drak lítal. Bodejť by ne, měla jsem na tom nemalou zásluhu.

Už když byl ještě nedochůdče, vyprávěla jsem mu o větru, výšce a volnosti. Popisovala jsem, jak krásné je dívat se na lidi, auta a stromy shora, jak je všechno menší, hezčí a mnohem méně ostré a kruté. Mluvila jsem o vzdušných proudech a dračích cestách, na kterých lze na věky zabloudit a zažít různá dobrodružství. Několikrát po sobě si nechal povídat o sličných dračicích, které obdivují a milují draky silné a odvážné. Zařekl se, že bude přesně takový, že doletí nejdál a nejvýš. Strávili jsme spolu spoustu času, když jsem ho učila a zdokonalovala.

A když jsme se všichni sešli, draci a jejich učitelé, všechny ty hodiny, veškerý věnovaný čas mi během chvíle splatil.

Lítal nám nad hlavou, kroužil a zase se vracel, hrál barvami a všichni byli unešeni. Byl dokonalý, bravurně zvládl techniku a měl vybroušený styl. Ale nakonec se ke mně vrátil a nevydal se na daleké dračí stezky, ač možná chtěl. Neodvážila jsem se mu totiž nikdy říct, že papíroví draci jsou vždy někým připoutáni k zemi.