Příběh prázdninový

Vlak pomalu doklopýtal do stanice a prudce brzdil.  Můj původní úmysl sundat krosnu ještě v limitu nevyšel. Nemusel jsem tedy zápasit se zaseknutou přezkou batohu v zavazadlovém prostoru, zato jsem měl co dělat sám se sebou, neboť jsem ležel zaseknut mezi dvěma sedadly v kupé, na mě se válel pootevřený batoh, termoska se pomalu kutálela do chodby a já s úžasem zjistil, že tentokrát se nic nezaseklo, protože přezka zřejmě nebyla na svém místě. To znamená, že batoh byl od doby co jsem hledal jízdenku  otevřený a místo jedné termosky na mě mohla ležet polovina mého prádelníku, roztřepaný kartáček na zuby a další spousta zbytečností. Rychle jsem se začal sbírat z podlahy schoval termosku, která se zase přikutálela ke mě a spěšně krosnu zavřel.

Vyhlédnul jsem z okna, kde měla Alena čekat, ale zahlédl jsem jen polorozpadlou boudu se zelenou lavičkou, což hrdě nazývali místní občané nádražím a zašlou cedulku  „Vlkov“ . Zklamaně jsem popadl své neposlušné zavazadlo a loudal se k východ. „No, to je dost!“ utrousil nevrle přitloustlý průvodčí, kterému chyběly na košili dva knoflíky a jehož brýle měly snad dvanáct dioptrií. „Stojíme tady jen dvě minuty!“ podotkl významně a neušetřil mě ještě opovržlivého pohledu. Nechtělo se mi ani trochu dávat najevo, že jsem zaznamenal jeho nejapné připomínky a zklamaně jsem vystoupil na perón.

 Na prázdném nádraží stála nějaká stará paní  a mávala směrem k vlaku, od okna ji zpětně odpovídal malý klučina. Kolem mě se mihla černá kočka jako uhel  a vysloužilý výpravčí dal pokyn k odjezdu. Za rachotu odjíždějícího vlaku jsem se ptal té staré paní, jak se dostanu ke Skácelům. „Jo Skácelovi jsou tady trojí. Ale vy asi jedete za Alenkou“ řekla významě s šibalskou otázkou v očích . Nečekala na odpověď a ukázala mi cestu. Pomalu jsem vykračoval podél svahu , který se stáčel k lesní cestě a přemítal , proč na mě Alena nečekala. Vždyť ví, že to tu neznám.

„Honzo ahoj. Ráda tě vidím. Vítej ve Vlkově.“ vyhrkla zadýchaně Alena. Chtěl jsem ji na uvítanou obejmout, ale dala mi spěšný polibek. „Jaká byla cesta?“ ptala se už klidně a pomalu jsme se dali do kroku. „No, až  na pár maličkostí, to šlo“ odpověděl jsem ledabyle, ale nedalo mi to, abych nezjistil důvod jejího zdržení. „Ale vidím, že ty se od práce neutrhneš a díky tomu velkému zaneprázdnění ani nestihneš přivítat starého přítele, podotknul jsem naoko dotčeně. Podíval jsem se na ni, ale nic neodpovídala, jen zamyšleně mlčela. Pochvíli se ozvala: „Promiň , ale nevím v poslední době , kde mi hlava stojí. Ale nezapomněla jsem na tebe a společně to napravíme.“  Šli jsme mlčky dál a já si prohlížel ten nádherný tichý les, jímž jsme právě procházeli, když v tom moje rozčarování přerušila jako blesk z nebe podivná myšlenka. Co když je  v tom někdo třetí. Někoho zřejmě potkala za dobu našeho odloučení. Neviděli jsme se zhruba tři měsíce a to je dost času na novou známost. Vlastně vždycky jsem měl tak trochu obavu , že jí jednou nebudu stačit . Alena je moc hezká a přitom také dost chytrá. Může si vybírat.Zaručeně nikdy nezůstane sama, bez povšimnutí. Podíval jsem se s hořkým pousmáním na dívku, kterou jsem měl moc rád. Nevím, zda-li to bylo tím odleskem světla v lese ale byla snad ještě krásnější než dřív. Její dlouhé havraní vlasy neskutečně zářily a opálená pleť dostala olivový nádech. Ladný krok nebylo téměř slyšet a její tělo vyzařovalo jakousi zvláštní energii. Byla zasněná, pohroužená do sebe, s podivným úsměvem na rtech. Vypadala jako bytost z jiného světa, ale bohužel to byl jen člověk s poblázněnou duší. Došli jsme na palouk prozářený sluncem a porostlý nízkou, místy už sežehnutou trávou, posadili se pod nejbližší smrk a já z rozpaků otrhával lístky z borůvek.

„Někdo mně moc potřeboval“ , ozval se vedle mně tichý hlas. „On si tak zvykl na mou přítomnost, že jsem ho prostě nemohla zklamat.“ Skoro jsem nedýchal a ruka se zastavila nad dalším keříkem. V tu chvíli bylo takové ticho, že jsem neslyšel ani zpěv ptáků, ani šum stromů z lesa. Opatrně jsem pohledem zavadil  o její ruku, která nehybně ležela blízko mé a když jsem uviděl ty krásné hnědé oči zahleděné před sebe se zvláštní jiskrou, nepochyboval jsem už o ničem. Je to tedy pravda! Byl jsem rád, že sedím, mé nohy byly snad z papíru a ruce se mi třásly. Hrdlo jsem měl sevřené a snažil se tvářit neznepokojeně. TU se na mě podívala a začala vyprávět. „Je to asi měsíc, co jsem ho viděla poprvé a hned jsme si padli do oka.“ Nehnul jsem ani brvou a npjatě poslouchal to, co jsem nikdy nechtěl slyšet a  čeho jsem se od počátku obával. „Od toho dne jsme spolu a od rána nemyslím na nic jiného, než na to, jak brázdíme louku, procházíme lesní pěšinky a zákoutí, kde není človíčka a když je hodně teplo, tak zajedeme do nedalekého rybníčka a trochu se ochladíme.“ Pokračovala dál,bylo mi mdlo, ale byl jsem připraven si tu potupnou pravdu vyslechnout až do  konce. Je alespoň upřímná. „Víš, mám pocit, že on mně chápe, tak, jako jiní nejsou schopni. Stačí  pohled do jeho hlubokých tmavých očí a jsem šťastná. Je hebký jako samet a mam ráda teplo, které z něho sálá.“ Hlavou se mi honila spousta otázek na tajemného neznámého, ale její zanícení mě docela odzbrojilo. Nemohl jsem se zlobit pro to srdečné doznání i když mě to moc trápilo. „Jmenuje se Adrian. Je vysoký, statný , urostlý a také moc milý a hodný.“ Připadal jsem si docela ztracený, vždyť podle toho popisu to nemohlo dopadnout jinak. Z palouku jsme sešli na příjezdovou silnici, odkud se rýsovala první stavení Vlkova. Co tu vlastně ještě dělám? Uvědomil jsem si, že moje přítomnost jaksi pozbyla smyslu a rozhodl se hned zítra ranním vlakem odjet a zapomenout.

Doma byla Alena jak vyměněná, neustále kolem mně starostlivě poletovala. Můj záměr odjet co nejdříve se naplnil ve chvíli,  když u večeře prohlásila úplně nevinně: „Kromě Adriana mám pro tebe ještě jedno překvapení, jeho kamarádku Terezu. Neboj, bude se ti líbit“ zakončila vše se zadostiučiněním. Potom přišla noc, zdála se nekonečná a rozhodně jedna z těch nejhorších v mém životě. Hlavou mi běžel film, taková malá osobní romance se špatným koncem. Viděl jsem úplně jasně den, kdy jsme se poznali, co jsme všechno prožili až po naše krátké odloučení, byly tu i mé pocity a vyznání. Co všechno a jak moc pro mně Alena znamená , dokonce i teď , dopadlo to na  mě v celé pravdě. Myšlenky a vzpomínky se začaly navzájem proplétat a ztrácet, nakonec se objevil obraz neskutečně šťastné Aleny a někoho neznámého vedle ní, ten dotyčný neměl žádnou tvář a já si řekl dost, nemá to smysl.  Přemáhal jsem spánek, abych neusnul a hned  po svítání mohl odjet. Dospím to ve vlaku a vůbec zaspím všechno. To už byly jen útržky mých posledních  myšlenek, než mě přepadl bezesný spánek. 

Ráno mě probudilo něco vlhkého. Pomalu jsem otevřel oči a viděl jak se nade mnou sklání Alenin setr artur. „Fuj Arture. Takhle se chová pes s rodokmenem? Jako obyčejný oříšek“ pokárala ho Alena, oblečená ve volném triku a přiléhavých kalhotách,ačkoli den vypadal velmi slunně. „Vstávej Honzo.Zaspal bys i vlastní pohřeb,“ řekla rozjařeně. A co je to jiného? Pomyslel jsem si vztekle . Jak může být tak klidnáa pokrytecky se smát? „Kolik je hodin?“ Zděsil jsem se při pohledu z okna na slunce , které bylo už vysoko. „Bude deset a máme nejvyšší čas vyrazit“ řekla Alena a netrpělivě přšlapovala u dveří. „Teď tě nechám , ať se dáš dohromady , na stole máš snídani. Tak za chvíli před domem. „Propána já  zaspal, vlak byl v nenávratnua další jel až ve čtyři odpoledne. No nic, nějak tu ostudu přežiju. Cestou jsme nemluvili a já měl zase volný prostor pro mé úvahy. Byl jsem jak na trní a nejraději bych utekl, zatímco Alena byla úplně klidná a dokonce se zase usmívala. Asi to pro ni opravdu hodně znamená. Jsem jen zvědav, jak mě tomu svému idolu představí: „Ahoj Adriane , tak tohle je můj kamarád Honza , víš ten trouba , co sem přijel až z Moravy , aby mě viděl.“ Bylo mi zle. Alena se stále dívala na hodinky a pobízela mě k k rychlejší chůzi . Prošli jsme celou vesnicí  a ocitli se u velkých ohrad, kde se pásly krávy. Obešli jsme je a já  uviděl  řadu přízemních, bíle natřených domků. „To je zdejší statek“ řekla významně Alena a mě bylo jasné , že je to cíl naší naší cesty. Pojď , už máme zpoždění, táhla mě Alena do dvora a zamířila k vyšší budově s velkými dřevěnými vraty. Byly dokořán otevřené. Po chvíli z nich  vyjel starší muž s prošedivělými vlasy a kolečky plnými hnoje. „Jdeš za Adrianem , Alenko? Už na tebe čeká“ řekl s úsměvem, koukám, že máš hosta?“ „To je Honza z Moravy, můj přítel.“ Povzdechl jsem si. Vstoupili jsme do přítmí velké stáje, kde na nás zvědavě vzhlíželi ustájení koně. Tak tedy do koňáka se zbláznila. Šli jsme pomalu kolem jednotlivých boxů a já se zmateně rozhlížel okolo, jestli už tu čeká s pugétem. Zrovna někdo vyšel z jednoho boxu, vysoký kluk, byl zády k nám a tak jsem měl čas  si ho prohlédnout dřív, než nás uvidí. Byl to určitě on , popis seděl. No chlapče nemáš tu už co dělat, řekl jsem si rezignovaně a otočil se k odchodu. „Kam jdeš? Adrian je tady, upozornila mě Alena a ukázala směrem k tomu klukovi. To jsem pochopil, pomyslel jsem si a nechal se odevzdaně vést za ruku na druhou stranu. Srdce jsem měl až v krku, ale prošli jsme k mému údivu okolo toho kluka bez povšimnutí. To už jsem tedy vážně nechápal, co se děje.  „Tak seznamte se. Tohle je Adrian a tohle můj kluk Honza. A tady je Terezka , už se tě nemohla dočkat od chvíle , co jsem jí řekla o tvém příjezdu.“ Z boxu na mě vykukoval statný tmavý hřebec s jiskrou v oku a vedle něho stála o něco světlejší hnědka a podupávala nohou . Už jen rozmazaně jsem četl plechové tabulky na dveřích boxů , kde stálo velkými černými písmeny ADRIAN – TEREZA a slyšel Alenu jak říká: „Co  říkáš, Adriane, vybrala jsem si dobře?“ To už mě celého pohltil osvobozující a zároveň uklidňující smích.