Slíbený příběh

Bylo to jednoho pozdního podzimního rána.

Spala jsem na chaloupce. Je tam moc krásně. V létě poslouchám v tichu kuňkání žab, šumění potůčku a tma by se tam dala večer krájet nožem.

To ráno jsem se probudila o hodně dřív. Chtělo se mě ještě spát ale nemohla jsem znovu usnout a něco mě stále táhlo ven. Bylo mě chladno i pod dekou a tak jsem vstala, teple se oblékla, sešla ze schodů dolů a opatrně otevřela dveře. Úžasem oněmělá, zůstala jsme na prahu stát a dívala se na tu krásu. Na větvích stromů, keřích i trávě třpytily se šňůry zmrzlých perel a jiskřily jak diamanty. Byly to zmrzlé slzy posledního podzimního dne.

Ptala jsem se stromů. keřů i trávy..proč pláčete? Ale nedostala jsem žádnou odpověď. Jen tráva vzlykala při každém mém kroku ale já slyšela tichý pláč...a pak jsem jí uviděla. Byla to osamělá, zimou zkřehlá růže. Klopila svůj květ a na jejím jediném zbylém lístku, pomalu stékala jediná slza. Zvedla jsem jí hlavu a znovu se zeptala..proč pláčeš?  A ona začala vyprávět svůj příběh.

Bývala jsem křehká a slabá, vyrůstala jsme ve skleníku a děkovala za tak velkou péči svojí vůní a krásou. Jednou mě ale můj pěstitel vytrhl z půdy a poslal mě někam hodně daleko, do jiné země kde budu dělat radost zase někomu jinému. Cestovala jsem hodně dlouho a přitom jsem se zlomila ale tady jsem zase začala růst, sílit a vonět. Má nová pěstitelka mě slíbila příjít před prvním chladem a zabalit mě abych znovu nestonala ale ona na mě zapoměla.

Pak se růže odmlčela, už ani neplakala, hlavu sklonila a z posledních sil zašeptala..už je mráz a já jí tak věřila.... Víc už nepromluvilam a neslyšela co jsem jí odpověděla....ne, promiň, to jsem nechtěla...