POŠTOVNÍ HISTORKY-2

Josef byl opravdu nepřehlédnutou postavou a to díky svému zjevu, jenž ho řadil někam mezi Krakonoše a Rumcajse. Dlouhé vousy a Rumcajsovský klobouk na hlavě a to, že nenosil pošťáckou uniformu, bylo příčinou ledasčeho při doručování zásilek.

 Jednou takhle se zásilkou si to namířil do budovy spořitelny. Než do ní stačil vstoupit, už jeho zjev vyvolal rozruch před vchodem. To hlavní, ale mělo teprve přijít uvnitř spořitelny. Když do ní vstoupil, lidé na něj užasle hleděli. Nevšímal si jich, jelikož na podobné pohledy byl zvyklý. Namířil si to prostředkem haly k podatelně, sledován všemi přítomnými. Než se nadál, začala se k němu sbíhat ochranka .

„Co je co se děje? Já jsem pošťák.“ Řekl jim když byl jimi obstoupen, popaden a táhnut pryč.

„Co, vy a pošťák?“ Zeptal se jeden z mužů ochranky.

„No jistě. Tady mám průkazku.“ Řekl a začal vytahovat z náprsní kapsy průkaz.

„Ale tady si moc podobný nejste.“

„No trochu mě povyrostly od té doby vousy.“

V doprovodu ochranky došel, až do podatelny, kde se ho samozřejmě všichni v první chvíli lekli. Středem pozornosti byl, i když odcházel pryč.

Jindy si to zase namířil se zásilkou do jednoho krámku. Starší žena před vchodem do krámku se ho viditelně lekla a zrychleným krokem se začala vzdalovat s vyděšeným výrazem v obličeji. Vstoupil v klidu do krámku a šel k pultu, za nímž stála prodavačka.

Než stačil cokoliv říci, prodavačka ztuhla v obličeji.

„Nic mi, prosím, vás nedělejte. Támhle je pokladna.“ Řekla mu vystrašeně a pohotově vytáhla celý spodek od pokladny. Tu pak položila na pult a Josef se překvapeně zahleděl na několik tisícovek a další bankovky.

„Je to bude omyl. Já vám nesu balík.Já jsem pošťák.“ Sdělil jí hned a teď zase byla překvapená prodavačka. Chvíli na sebe nevěřícně hleděli, načež se tržba vrátila zpět do pokladny. Když odcházel z krámku, tak prodavačka stále byla jaksi bez sebe a byla zralá na pořádného panáka.

Mirek a René se zachmuřeným výrazem hleděli na dlouhou nehýbající se kolonu aut, jejíž konec byl v nedohlednu.

„Zatraceně. Tady skejsneme pěkně dlouho. To je finálovka. Víc jak dvěstě balíků večer na krku a ještě totálně ucpaný ulice.“ Řekl naštvaně René za volantem dodávky.

„Hele, dostal jsem nápad. Zahni do támhletý ulice. O kus dál je pole. Přes něj se dostaneme na hlavní a jsme na poště co by dup.“ Ozval se Mirek.

„A dá se po tom poli jet?“

„Jo, je tam nízká tráva.“

René tedy zahnul do oné ulice a pak přes chodník najel do trávy v poli. Ve světle předních světel hleděli na trávu před sebou a poštovní dodávka jela po nerovném terénu, který se začal náhle svažovat. Pak se ocitli ve vysoké trávě mezi křovisky, načež dodávka zapadla.

„Tak a je to v háji. Vystup a začni tlačit!“ Vykřikl  René a Mirek tušící malér urychleně vystoupil. Začal dodávku tlačit, nejdříve zezadu a pak i zepředu. Vše marné. Dodávka zůstala zapadlá v poli. Vzápětí se ve ztemnělém poli začala ozývat série šťavnatých nadávek. Mirek se rychle rozeběhl polem k chodníku a za chvíli se vynořil z houštin na chodníku.

„Halóó, prosím vás, uvázli jsem s dodávkou v poli. Mohli byste nám pomoci ji vytáhnout?“ Oslovil hned dva chodce, před nimiž se vynořil. Ti se ho však lekli a rychle utekli. Mezitím René také sháněl pomoc u případných kolemjdoucích a podařilo se mu po delší době odchytit jednoho muže a přesvědčit ho, že je opravdu v poli zapadlá poštovní dodávka. Poněkud vyděšený muž nevěřil vlastním očím, ale pomohl jim dodávku dostat z pole ven.

„Tak za tuhle zkratku ti teda pěkně děkuju!“ zkonstatoval René Mirkovi, když jeli ulicí k poště.

„No, aspoň víme, kudy příště případně nejet.“ Řekl s úsměvem Mirek.