BYLA TO NÁHODA?

Richard seděl v křesle a poslouchal příjemnou hudbu z CD přehrávače. Trochu jej znervózňoval občasný hluk projíždějících aut, jelikož domek stál hned vedle silnice.

„Budu si muset pořídit ty sluchátka.“ Řekl si a vstal zvyšujíce hlasitost CD přehrávače.

Usedl zpět do křesla a snažil se vnímat jen hudbu. Zcela si vychutnával tu skutečnost, že rodiče jsou pryč a on je v domku sám.

 Uběhlo několik minut a zaslechl pronikavé zvonění svého mobilního telefonu.

„Kdo pak to asi je?“ Pomyslel si a ne moc nadšen vstal z křesla. Došel ke stolku a při uchopení telefonu do ruky rozpoznal na jeho displeji slovo ROMAN. Jednalo se o jeho kamaráda, jenž bydlel o ulici dále.

„No čau, co se děje?“ Řekl do telefonu.

„Hele přijď fofrem ke mně. Bude na rychlo mejdan!“

„Co to blábolíš? Kdo tam přijde všechno?“

„No bude to jen ve čtyřech.P řijde Klára a Magda. To je co!“
„No to teda zírám. Ale já tu nic nemám“

„Neboj, všechno mám, hlavně hejbni kostrou. Za nedlouho začínáme!“

„Jsem tam v cuku letu!“

 Richard radostně zavýskal. Vrhl se ke skříni. Vytáhl džínovou bundu a kalhoty. Koupelnou jen proběhl a stačil se jen ošplíchnout trochu se navonět. Pak naškrábal na papír vzkaz rodičům, kde je. Věděl, že sice přijdou pozdě v noci, ale on dorazí domu až ráno.

Vyběhl z domku a svižným krokem začal jít po ulici. Poté zahnul za roh. Prošel nepříliš dlouhou ulicí a vstoupil do ulice, kde bydlel Roman. Rodinný domek s bílou omítkou v začínající tmě byl z daleka viditelný. Netrvalo dlouho a stanul před vraty. Dlouze zazvonil a pak stiskl kliku od dveří. Bylo zamčeno. To ho nepřekvapilo za to ho překvapilo, když se ve dveřích stavení objevila Romanova maminka. Zůstal stát jako opařen.

„Dobrý večer. Já jdu za Romanem, on…“
„To jsi hodný, že ses stavil. Ale Roman má skoro čtyřicítky. Dokonce blouznil, ale před čtvrt hodinou usnul. Uvidíme zítra, jak mu bude.“

„Aha. Tak ho pozdravujte.“ Řekl zkoprněle a začal naprosto zmaten odcházet.

„No tak to tedy pěkně blouznil, když si myslel, že bude mejdan ve čtyřech.“ Myslel si poté a začal se pomalu vracet ulicí zpět.

 Když se blížil k ulici, v níž bydlel, tak mu neunikl sběh lidí. Zpozorněl a po zahnutí za roh se mu naskytl pohled, který jej zcela vyděsil. Do domku jeho rodičů narazilo nákladní auto, které skoro celé vjelo do jeho nitra a to v místech, kde se nacházel jeho pokoj, ve kterém on poslouchal předtím hudbu.

„Richarde, ty jsi tady?! To jsi měl teda štěstí, žes nebyl doma!“ Řekla mu vyděšeně sousedka z vedlejšího domu.

„No to teda jo.“ Vysoukal s mrazením v zádech a pobledlým obličejem, načež si uvědomil, že telefonát Romana mu asi zachránil život.