Setkání

     Konečně zazvonilo, uklízím sešit do tašky a vracím se zpět k nápisu. " Gábino, prosím tě ", obracím se na spolužačku, která jistě bude mít zájem o můj problém, " podívej se sem, vidíš ten nápis? Co je tam napsáno? " Gabriela se skloní k lavici a dlouho mlčí. Nedokážu již dále mlčet, netrpělivě přešlapuji. " Nevím, Moni, nedá se to vůbec přečíst, jako by to v té lavici bylo už sto let! Je to důležité?? Půjdeš si se mnou koupit pití??" Nechci se vzdálit od svého objevu, bojím se, že až přijdu, nápis už tam nebude! Ale přece jen odcházím s Gábinou ze třídy.

     Nemůžu přestat myslet na písmena vyrytá tužkou do dřeva. „ Jako by to v té lavici bylo už sto let “, slyším pořád v hlavě. Náhle mě z přemýšlení vytrhne pád nějakého předmětu na zem. Ohlédnu se a vidím paní uklízečku, kterak na mě divně kouká. Jsem ve třídě sama. Už je pět hodin, všichni už jsou dávno doma. Místnost je tmavá a neútulná. Rychle kouknu do lavice - nápis tam pořád je. Zvednu nohy, aby mohla paní uklízečka vytřít a nespouštím písmena z očí. Opět pomalu usínám.

     Po nějaké chvíli jsem opět otevřela oči. Koukal se na mě neznámý mladík a usmíval se. : „Co děláš?? „ , zeptala jsem se ho. „ Čekám až se probudíte, slečno. „ ,  odpověděl a se zájmem si mě prohlížel. Vypadal zvláštně, měl na sobě bílou košili, šedivou vestu, tmavé kalhoty a černé naleštěné boty. Jeho tmavě hnědé vlasy mu splývaly na ramena. (Takového člověka nepotkáte každý den.)  Kde se tu vzal, říkala jsem si v duchu a stále jsem si ho prohlížela. Vypadal divně, jako by zaspal dobu. Koukal na mě velkýma modrýma očima a nevydal ze sebe ani hlásku.

     Dlouho jsme na sebe beze slova koukali. Potom onen neznámý mladík přerušil ticho svoji otázkou : „ Co zde děláte, slečno? „ Trochu mě to překvapilo! „ Nemůžu odejít domů, musím tu hlídat nápis, aby mi ho nikdo neukradl, než ho dokážu přečíst! „ „ Jaký nápis máte na mysli, slečno? „ „ No jen se podívej. Tady v lavici je nějaký nápis, vypadá staře, jako by tam byl už sto let. Nedokážu to přečíst a tolik mě to zajímá! „ Mladík se na mě zadíval vytřeštěnýma očima a říká : „ Co to povídáte, slečno! Tento nápis jsem do lavice vepsal teprve včera! Jako pomůcku při testu! „  Nejprve jsem se pozastavila nad tím, jak mi neustále říká „slečno“. Potom mi teprve do hlavy doplula věta  : „ Ten nápis jsem do lavice vepsal teprve včera! „  Slečnu jsem nechala slečnou a jala jsem se vyřešit problém s písmeny. „Chceš mi tím tvrdit, že jsi seděl na mém místě a do lavice sis napsal tahák?“ (Pro nezasvěcené – ve škole máme každý svoji vlastní lavici a nikdo jiný na našem místě nesmí sedět!) „Odpusťte, slečno, já Vám nerozumím. Co to znamená – tahák?“  To už jsem byla trochu vyvedená z míry. Pokusila jsem se o vysvětlení slova – tahák – a po delší době jsem byla pochopena. Poté mi neznámý mladík teprve odpověděl na moji otázku : „Ale slečno, toto je moje psací deska!“

     Rozhodla jsem se, že téma „nápis“ na chvíli vypustím a zjistím něco o záhadném mladíkovi. „Jak se jmenuješ?“, zeptala jsem se. „Jmenuji se Josef Dobruška, slečno. Smím být tak smělý a také se optat na Vaše ctěné jméno?“  Je to zvláštní mladík, řekla jsem si. Má velmi dobré vychování. Jeho způsob vyjadřování byl odlišný od ostatních chlapců, které znám. „Já jsem Monika Popelková.“ „Velmi mě těší, slečno, že jsem Vás mohl poznat. Mohu Vám říkat Moniko?“ V tu chvíli mi začal být velice sympatický. Chtěla jsem se o něm hned  úplně všechno dozvědět. Byl pro mě stejně zajímavý, jako onen nápis v mé lavici, který, jak říkal pocházel od něho. Povídali jsme si dlouho, on se pak omluvil, že musí odejít domů a tak jsem ve třídě zůstala zase sama. Připadala jsem si, jako bych byla ve snu, když jsem se z něj probudila, přemítala jsem o všem, co mi Josef pověděl. A teď mi to teprve došlo…! Vždyť on mi pověděl, že se narodil roku 1886!! To není možné!! Vyběhla jsem za ním na chodbu. Ačkoli moje přemýšlení trvalo dobrých deset minut, Josef došel teprve k vedlejší třídě. Stál tam a se zaujetím si prohlížel nástěnku, na které byl rozpis nových filmů v kině Svět. Pomalu jsem k němu přišla. „Prosím Vás, Moniko, mohla byste mi povědět, co je za věc, to kino ??“

„Josefe, ty opravdu nevíš, co je to kino??“  Když jsem se na něj podívala a viděla jeho smutný výraz, začala jsem s vysvětlováním. Josef to nechápal a ptal se na další a další věci, které zná každé malé dítě, ale jemu jakoby  byly cizí. Měli jsem za sebou první hodinu učení a mě napadlo, proč jsem za ním vlastně běžela. „Josefe, můžu se ještě jednou zeptat,kdy jsi se narodil a kolik je ti let?“ „Ale jistě, vážená slečno, narodil jsme se roku 1886 a je mi tedy 16 let.“  Byla jsem trochu vyděšená. Ten chlapec neví o čem mluví, musel se zbláznit! Zeptala jsem se ho na to, kam chodí do školy a on mi odpověděl, že na toto gymnázium. Gymnázium Opatov, třída 2.X. Neuvěřitelné, řekla jsem si! Stejná škola, stejná třída a dokonce i stejná lavice. Ale rok neodpovídá! Pověděl mi, že je mu 16 let, ale ve skutečnosti je mu 116 a je to stařík. Tak proč vypadá na 16 let a na jeho obličeji nejsou žádné vrásky? Nevěděla jsem co si myslet. „Můžeš mi Josefe říct, co je právě teď za rok??“ „Ale jistě, slečno Moniko, máme rok 1902, je úterek 19.listopadu.“ Neuvěřitelné, on je snad opravdu z roku 1902, ale jak se sem dostal?? Vynalezl snad někdo stroj času?? Ale ne, o tom bychom se bývali učili. Josef viděl, že nad něčím neustále přemýšlím, a proto se mne se vší zdvořilostí otázal, co mě trápí? Když jsem mu pověděla, jaké myšlenky se mi honí hlavou, vypadal vyděšeně.

     Stáli jsme na chodbě ještě dlouho, dokud nás pan ředitel neposlal domů. Přivedla jsem Josefa ke mě domů. Celou cestu a celou noc jsme si povídali. Už jsem nepochybovala. Josef opravdu žil v roce 1902 – tedy než se nějakým způsobem ocitl v roce 2002. Vyprávěl mi o tom, jak to vypadá u nich ve škole. Chodí do školy jen na dvě hodiny, učí je počítat a psát. Vše se vyučuje v němčině. Ti, kteří pochází ze šlechtických rodin se učí i čtení. Mezi ně patří i Josef. Po škole chodí děti z chudých rodin pracovat na pole. Josef po škole dochází za profesorem Fitipaldim, který ho vyučuje českému jazyku. Se zájmem jsem Josefa poslouchala, bylo to velice zajímavé. Bylo mi trochu líto lidí z roku 1902, nemají žádnou zábavu, jako máme my. Když Josef dovyprávěl, začala jsem povídat já, jak to chodí u nás. Zdálo se mi, jako by byl Josef rád, že žije ve svém roce 1902.

     Ráno jsem se probudila a těšila jsem se, až Josefa představím kamarádům ve škole. Rozhlédla jsem se po pokoji, ale Josef tu nebyl. Zbyl tu po něm na stoje jen svitek starého papíru. Vzala jsem ho do ruky a uviděla písmena napsaná inkoustem. „Drahá slečno, velice mě těšilo, poznat tak milou osobu, jako jste Vy. Nemohu zde však zůstat, rok 1902 mě volá nazpět. Nikdy na Vás nezapomenu. Budu ve vzpomínkách v roce 2002,ale nikomu o něm nebudu vyprávět. Chtěl bych Vás požádat,aby jste o našem setkání také nikomu neříkala, bude to naše malé tajemství, mezi rokem 1902 a 2002. S pozdravem Josef Dobruška.“ Vzala jsem papír, schovala jsem ho do svého deníku, zapsala do něj setkání s chlapcem z roku 1902 a vyrazila do školy. Když jsem se usadila do lavice, nápis už tam nebyl.

 Touto větou bych se chtěla omluvit Josefovi, že jsem nedodržela slib a píšu o našem setkání do své slohové práce.