Nebezpečí z Beneluxu

Max nasedl do svého nového auta a vydal se za svou dívkou do 20 kilometrů vzdálené Olomouce. Byl na své auto patřičně hrdý, dostal ho ke svým osmnáctým narozeninám od svých rodičů. Byl to zcela nový Volkswagen Passat. Jeho modrý metalický lak se leskl v záři odpoledního podzimního slunce, které již bylo na ústupu. Noční mrazy dávaly jasně najevo, že se zima neodvratně blíží. Ale vysokému tmavovlasému  mladíkovi to bylo úplně jedno. Jel se za svou dívkou pochlubit s novým vozem, na kontě měl víc, než by si jakýkoliv jeho vrstevník jen dokázal představit,  a navíc se mu splnil jeho sen-pracoval jako zahraniční dopisovatel pro britský prestižní časopis. S šéfredaktorem se seznámil na Tenerife na Kanárských ostrovech, kde trávil s rodiči dovolenou. Jednoho večera si k němu tento muž přisedl, dali se do řeči a vyměnili si e-mailové adresy. Asi po třech měsících, během kterých se Max Klaus Georgovi svěřil, že pracuje jako reportér pro místní noviny, mu šéfredaktor nabídl práci, která byla pro tehdy sedmnáctiletého mladého muže jako ušitá. Po desetiletém studiu angličtiny již pro něj nebylo vůbec obtížné psát reportáže v cizím jazyce. 

            Max pomalu vjížděl do svého rodného města Olomouce. Do Litovle, která ležela severozápadně od jeho rodiště, se přestěhoval teprve před sedmi lety. Byla tam klidná vesnická atmosféra a nedaleká příroda, která jej sváděla k letní cykloturistice. Max miloval přírodu, ale stejně tak potřeboval k životu i ruch velkoměsta.  Měl rád přepych, ale zároveň se dokázal uskromnit začít pracovat, když bylo třeba.  Když dorazil k domu své dívky,  uvědomil si, proč sem vlastně přijel. Nejen se pochlubit s narozeninovým dárkem, ale také požádat Danielu, aby se k němu přidala na jeho cestě po Evropě.

            Vypnul topení, které se mu teď hodilo mnohem více než zabudovaná klimatizace, a stiskem tlačítka na dálkovém ovládání zamknul dveře. Dvakrát stiskl zvonek a čekal, až mu někdo otevře. Dům, ve kterém Daniela bydlela, patřil jejím rodičům. Byla to patrová vilka s klasicistními prvky, které  byly takřka nepřehlédnutelné. V podkrovních místnostech se svítilo,  znamenalo to, že jeho vyvolená je doma.

            „Ahoj! To je tvoje?“ vyjádřila své podivení pohledem na Maxův nový automobil štíhlá blondýnka s modrýma očima,  kterou  všichni oslovovali Dany.

            „Je,“odvětil bez jakýchkoliv emocí. "A  je to také důvod, proč jsem tady,“ pokračoval. „Chci se tě zeptat, jestli si se mnou na měsíc nevyjedeš jen tak do Evropy.“ Tato myšlenka nebyla vůbec nereálná. Max  se stejně starou Danielou právě dokončili střední školu a byli prakticky bez závazků a povinností. Oba chtěli studovat na právnické fakultě, ale dohodli se, že si udělají rok  pauzu. A necelých šest měsíců po zkoušce dospělosti připadlo Maxovi jako dobrý nápad vzít kreditní kartu, automobil a spolu se svou, jak doufal, budoucí manželkou vyjet někam za humna. Ze strany rodičů se nedočkal odporu. Byl přece dospělý a po osmi letech strávených na gymnáziu měl právo na rok přerušit studia.

            „Ty chceš do Evropy? Jen tak? Hm. Nevím, jestli je to dobrý nápad. Pojď dál. Probereme to u mě v pokoji.“

Mladí lidé prošli  halou a vstoupili do obývacího pokoje, kde potichu hrála  hudba. Atmosféru podzimní romance dodávalo plápolání ohně v krbu napravo od dveří. Na druhé straně místnosti seděli manželé Smithovi. Prarodiče Danielina otce pocházeli ze Spojených států, ale  před  válkou se přestěhovali do Československa. Max  oba pozdravil a následoval jejich dceru do podkroví, kde měla svůj pokoj. Tato místnost byla opravdu velká a moderně zařízená.  Naproti postele byla sedací souprava. Napravo od příchozího Maxe se pyšnil starožitný psací stůl s osobním počítačem. Chlapec se posadil do pohodlného křesla z italské kůže a Daniela naproti němu. 

            „Dostal jsem k narozeninám auto, jak sis mohla všimnout a mám dost školy. Chci si někam jen tak nezávazně vyjet. Do Beneluxu a dál na sever. Oba si potřebujeme odpočinout,“ seznámil svou dívku se svým plánem.

            „Ale co tvoje reportáže?“

            „Beru si notebook a snad si tu chvíli na napsání nějaké reportáže  najdu.“

            „Já nevím. Víš co, já si vše promyslím pak se ti ozvu.“

Max souhlasil. Doufal však jen, že se Daniela rozhodne kladně.           Vyšel před dům nasedl do svého pokladu a nastartoval.

            „Mami,“ přerušila Daniela ticho v obývacím pokoji scházejíc ze schodů.                      „Víš, co mi navrhl pan Klaus junior?“ zažertovala.

            „To jsem sama zvědavá,“ zvedla oči od knihy její matka Alice. Otec Petr učinil zrovna tak.

            „Chce, abych s ním jela  na sever Evropy,  kam nás cesta povede. Dostal teď nové auto a chce si odpočinout  od školy a všedních starostí.“

Následovalo jen ticho. Po chvíli mlčení se odhodlal otec a pronesl myšlenku, která Danielu a následně i Maxe mile překvapila.

            „Max je rozumný mladý muž a myslím si, že když si s ním pojedeš na pár týdnů odpočinout, udělá ti jen dobře. A navíc je zajištěný,“  dodal položertem. Daniele se rozzářily oči. Pojede na neurčitou dobu se svým chlapcem  kdovíkam. Většina lidí měla o Maxovi dobré mínění. Vypadal důvěryhodně a rozhodně starší než doopravdy byl. Blondýnka se vrátila do svého pokoje usedla k počítači a napsala e-mailem krátkou textovou zprávu na mobilní telefon svého chlapce.  

             Max odbočil vpravo směrem k domovu. Z krátkého zamyšlení jej vyrušil zákeřný zvuk oznamující příchod zprávy na jeho mobilní aparát. Věděl, že teď v mlze by neměl řídit  a zároveň obsluhovat jiné přístroje, ale jeho  vrozená zvědavost mu nedala a vzkaz si vyzvedl. Na displeji  stálo jediné slovo: „ANO.“  Okolí silnice vypadalo jako v zimě. Zmrzlá půda na polích, kouř vycházející z komínů vesnických domků, to vše dávalo krajině ráz, který chtěl Max opustit. Nevěděl, proč se zrovna sever Evropy stal jeho cílem. Bylo to zřejmě tím, že teplé  kraje navštívil koncem září, kdy se vypravil na Havaj na ostrov Oahu, konkrétně do městečka Mililani nedaleko Honolulu. Měl tam známé, které poznal již v  patnácti letech,  kdy zavítal na tyto ostrovy poprvé. Po třech letech tam měli sraz všichni, kdo patřili do party s přezdívkou the Cool people. Tato parta vznikla na kongresu mládeže,  který se na tomto místě konal. Na jih Evropy se mu také nechtělo, poněvadž tuto část světa procestoval již dříve. Byl tedy šťastný,  že Daniela pojede s ním.  Zaparkoval před rodinnou vilkou a vstoupil do domu.

            „Ahoj!“ pozdravil Max své rodiče. Odpověď však nepřišla. Otec ani matka doma zřejmě nebyli. Nyní, když se jejich firmě dařilo, měli mnohem více času, než tomu bylo v minulosti. Nemuseli už prakticky pracovat vůbec, ale manželé Klausovi byli velice houževnatí a zvyk každodenní práce jim zůstal z dob, kdy teprve budovali své postavení na trhu s osobními počítači. S nápadem prodávat výpočetní techniku přišla Tina Klausová, Maxova matka před 13 lety, těsně po pádu komunismu. Nyní, po tvrdých začátcích, kdy spravovali jen jeden malý obchůdek,  vlastnili celostátní síť skýtající 11 computerových městeček. Ani jejich synovi nebyly počítače úplně cizí, již v patnácti letech učil mladší studenty s těmito věcmi zacházet.

            Na kuchyňské lince našel od rodičů vzkaz.: Jsme v Rakousku na krátké dovolené. V pondělí budeme doma. ZAVOLEJ!

            „Mami, tady je Max, kde momentálně jste,“ promluvil do sluchátka po navolení čísla.

            „Ahoj, právě jsme v rakouských Alpách. Odjeli jsme,  když jsi byl v Brně. Jak to dopadlo s Danielou?“

            „Souhlasí,  zítra vyjedeme.“

            „V neděli? Nechceš na nás počkat, dokud se nevrátíme?“

            „Já nevím, však vám budu každý den mejlovat,“ řekl a pohladil svůj notebook , „tak se na mě nevažte a zůstaňte tam třeba celý měsíc.“

            „Dobrá, ale dej na sebe pozor a pozdravuj Danielu.“

            „Jasně, mějte se, čau.“

Mladý cestovatel opět sáhl po telefonním přístroji a vytočil telefonní číslo své milé.

            „Ahoj Dany, tady je Max. Je dobře, že ses rozhodla právě tak. Můžu se pro tebe zítra stavit?“

            „Ahoj. Jasně že ano. Tak tedy zítra ve tři?“

            „O.K.“

Po tomto telefonátu, který potvrdil, že dívka opravdu jede, si Max zapnul počítač a začal psát novou reportáž - cestopis.

Dany zavěsila a zamířila do koupelny. Svlékla si župan, vešla do sprchového koutu vedle perličkové vany. Na koupání dnes neměla vůbec náladu. Nemohla se dočkat zítřejšího dne.  Pustila studenou vodu, pod kterou si umyla celé tělo   s  bezchybnou postavou, za kterou by se nemusela stydět žádná modelka. Byla na ni náležitě pyšná. Po deseti minutách strávených pod ledovou sprchou si přiložila jemný froté ručník na své ladné křivky. Stále ještě neoděná  vstoupila do vedlejší místnosti, svého pokoje,  kde si oblékla elastické triko, které obkreslovalo její pevná ňadra. Když již byla  oblečená zapnula televizi, lehla si na modrou koženou pohovku  a přemýšlela, co si vezme na svou cestu s Maxem.  Po chvíli koukání na televizi vstala a ze skříně vytáhlá dámský kufr. Otevřela jej a do prostoru uvnitř začala skládat věci. Většinou to bylo oblečení, parfém, make-up spoustu dalších věcí, bez kterých nemůže žádná žena existovat.

            „A je to,“ řekla si sama pro sebe zavírajíc zavazadlo. S balením si nedělala žádné starosti. Věděla, že když jí bude cokoli chybět, může si to koupit.  Daniela, stejně jako Max, nebyla jen nečinnou studentkou. Ve svém volném čase pořádala večírky pro osobnosti, kterým opravdu záleží na jejich image. Poslední party, kterou  měla připravit byla k padesátým narozeninám jednoho senátora. Tato práce ji samozřejmě bavila a nenechala si do ní od nikoho mluvit. Věděla, koho má kontaktovat a jaké prostředí zvolit při konání jakékoliv události. Toto povolání bylo velice výnosné, poněvadž cena jednoho večera byla velice vysoká a měla také patřičnou kvalitu.

            Daniela zvedla zavazadlo a přesunula jej ke dveřím. Poté zapnula modem a připojila se k  Internetu. Ihned oznámila svému chlapci, že má již sbalené věci. Ovšem Max dlouhou dobu neodpovídal. Že by neměl zapnutý svůj notebook, pomyslela, ale tuhle myšlenku ihned zavrhla. To by se nestalo, že by si nezapnul svou kancelář.

            „Máte zprávu,“ ozvalo se za několik minut z reproduktorů na stole. Nacvičeným pohybem myší si příchozí text otevřela. Byl to samozřejmě její chlapec, odpovídající na dopis.

            Šedesát minut strávených společnou konverzací pomocí Internetu už měli za sebou  a Daniela již byla unavená, tak se rozloučili. Ulehla do postele, zhasla světlo s myšlenkou na měsíční výlet usnula.

            „To je dobrý nápad, vzít si příbory, kdybychom zavítali do některých částí Asie,  kde se jí tyčinkami,“ okomentoval Max poslední zprávu od své dívky. Přestože původně návštěvu jiného kontinentu nezamýšlel, líbil se mu tento nápad čím dál více. „Asi bych si měl také něco vzít, s sebou ,“

 šeptl Max vzpomínajíc,           kam se poděl jeho cestovní kufr, se kterým letěl i na slunnou Havaj.  Když jej konečně našel v šatně, zjistil, že vypadá  mírně řečeno nedobře. Bylo mu jasné, že v  sobotu v osm hodin již nic nesežene.  Vzal tedy kartáč a začal své zavazadlo, které s ním obletělo půl zeměkoule čistit. Přestože věděl, že se mu nepodaří dosáhnout úspěchu, pokračoval. Byl to člověk, který chce mít alibi na vše, z čeho by mohl být později obviňován. Již v prvním stupni gymnázia se učil déle, než bylo třeba, aby v případě školního neúspěchu mohl říct, že se poctivě naučil.

            Po několika dalších minutách bezvýsledné práce otevřel zavazadlo a začal do něj skládat věci, o kterých usoudil, že se mu mohou hodit. Když tuto příjemnou povinnost dokončil, byl již unavený a šel si lehnout. Po chvíli strávené nad knihou usnul.

            „Ahoj lásko,“ pozdravila Dany svého chlapce.

            „Ahoj,“ odpověděl Max vystupuje z vozu. „Dobrý den, paní Smithová,“ kývl na Danielinu matku  ihned  po tom, co si jí všiml.

            „Dobré odpoledne Maxi, doufám že se vrátíte oba v pořádku. Vkládáme do tebe naši důvěru,“ pronesla vyšší tmavovlasá žena, jejíž věk byl jen těžko odhadnutelný. Ale jejích pětačtyřicet by jí hádal málokdo. Byla to temperamentní ředitelka místní komunikační společnosti, vlastnící více než pět procent akcií jednoho z gigantů průmyslu v oboru sítí mobilních telefonů.

            „Ale mami, jsme už dospělí lidé, tak se nestrachuj jako bychom byly děti,“ oponovala dcera  Monice Smithové, své matce.

            „Dobrá, tak si to užijte a dejte na sebe pozor," rozloučila se s Danielou Monika. "Na shledanou Maxi!“

Max pomohl uložit Daniele kufr do zavazadlového prostoru. Oba se posadili na přední sedadla, Max na místo řidiče a vyjeli po silnici s pro motorová vozidla číslem E 462  směrem na Brno. Řidič a navigátor v jedné osobě sice vědě, že když pojede směrem na Prahu přes Hradec Králové po okresní silnici bude to sice kratší, ale pomalejší. Byl to člověk, který měl rád rychlost, a proto nechápal, proč si o něm všichni myslí, že je dobrý řidič. Vyjet z města nebyl problém, poněvadž v neděli odpoledne na silnici mnoho vozidel nebylo a navíc k odbočce na Brno to nebylo ani jeden kilometr. Když se konečně Maxův Passat objevil na pořádné silnici zahájila spolujezdkyně rozhovor.

            „Pustili mě rychle, že?“

            „Hm, připadlo mi to, že jsi se nestačila ani rozloučit,“ souhlasil Max.

            „To se neboj, ti se se mnou loučili již od první chvíle, kdy jsem jim oznámila, že jedu. Měli vlastně radost, že se konečně odpoutám od domova. Štěstí, že je otec v práci. Jinak by ti dával několik hodin kázání o tom, jak tam se jezdí tak a tam zase jinak.“

            „To je fakt, mám Jima docela rád, ale ta jeho kázání jsou skličující.“

Jim byl Danielin otec. Dostal americké jméno, aby neztratil národní identitu  země, odkud pochází celá jeho rodina. Jim i Monika navrhli Maxovi, ať jim říká křestními jmény.  Oba jej znali již z dob, kdy bydlel se svými rodiči  v Olomouci.  Blondýnka na místě spolujezdce zapnula rádio a zapřela se do pohodlných autosedaček. Cesta ubíhala rychle a v autě panovala velice příjemná atmosféra. Taková, na jakou se Max těšil. Přestože se teplota pohybovala okolo nuly, svítilo sluníčko jako na jaře.

            „A teď písnička pro všechny zamilované ozvalo se z rádia.“

Max se podíval na Danielu, která právě usnula třímajíc v ruce svého plyšového kamaráda.

            „Ksakru,“ zaklel mladý řidič, zastavuje na znamení policejních světel.

            „Pane řidiči, víte jakého přestupku jste se dopustil?“ otázal se policista nechvalně známou otázkou.

            „Ano strážníku, jel jsem rychleji, než je povolená rychlost,“ řekl potichu, ale přesto důrazně Max, nedávaje na sobě znát známky pokory.

            „A víte, že jste jel až 155 kilometrů v hodině?“

            „Ano, vím.“

            „Tak prosím vaše doklady...“

Daniela seděla nečinně v autě a přihlížela tomu trapnému divadélku.

            „Tak co?“ otázala se, když právě pokutovaný Klaus nastupoval do auta.

            „Dal mi 500 korun pokuty. Naše poslední peníze v  hotovosti. Teď už mám jen kreditky.“

            „Policie ještě nepřistoupila na platbu kartami?“ pronesla řečnickou otázku Dany. Max si teď všímal výhradně řízení. Těšil se, až vjedou do Německa, kde je rychlost na dálnici neomezená. Dívka po jeho pravici opět usnula.  Další část cesty až k hranicím probíhala bez nejmenších nehod.

            „Maxi, starý brachu, jsi to ty?“ otázal se stejně starý muž, klepajíc na polootevřené okénko.

            „Ech,“ polekal se tázaný, ale vzápětí mu došlo, že u dveří jeho auta stojí kamarád z Olomouce. Pracovali spolu v jedněch novinách, když ještě Max nepracoval pro zahraniční periodikum.

            „Co tady proboha děláš, na hranicích s Německem?  Jedeš na dovolenou do Francie, jako kdysi se svou dívkou?“ zeptal se Maxmián.

            „S Julií jsem se již dávno rozešel. A navíc tam jedu pracovně. Dělám nějaké reportáže o zahraničních zemích. Víš, jsem teď šéfredaktor,“ pochlubil se Pavel,  Maxův přítel.

            „To mě mrzí, byli jste skvělí, ale na druhé straně gratuluji. Musí to pro tebe být mnohem zajímavější, pracovat jako pan šéfredaktor.  Ale jen mezi námi, Pavle, holky a práce nejdou dohromady.“

            Daniela do Maxe šťouchla. Věděla, že on také pracuje pro noviny a dokonce si s sebou vzal i notebook, aby mohl své reportáže ihned e-mailovat do Británie.

            „No nic, už to popojelo, vidím, že za posledních pár let se fronty na hraničních přechodech jen prodloužily. Kdyby něco, tak tady je můj e-mail a telefon. Ještě se uvidíme,“  rozloučil se Pavel s Maxem podávaje mu svou vizitku. Vedle sedící Daniely si novinář vůbec nevšiml. Max neměl potřebu na ni upozorňovat. Proč taky? Danielu to ovšem viditelně naštvalo, stejně jako celý rozhovor. Vzala tedy notebook, napojila jej na mobilní telefon a snažila se použít počítač svého chlapce. Netušila však, že vstup do systému má povolen jen Max. Na levé straně  klávesnice byla nepatrná zabudovaná destička, která snímala otisk prstu. Když se na displeji objevil nápis: „ZADAT HESLO!“, snažila se Daniela na klávesnici vyťukat všechny možné alternativy. Až  když se Max očividně bavil, došlo jí, že dělá něco špatně. Cvičeným pohybem jediný majitel notebooku přejel po senzoru a na monitoru se objevilo logo operačního právě startovaného systému.  „Víte, že vedle Maxe seděla  holka, která jde zjevně s prací dohromady?“ odeslala Dany e-mail na číslo mobilního telefonu uvedeného na navštívence.

            „Ten Prater se za poslední dva roky ale změnil,“ promluvila Tina na svého manžela ověšena spoustou balónků a plyšových zvířátek.

            „To máš tedy pravdu,“ souhlasil s ní její manžel Filip. Maxova matka i otec tvořili spokojený bezkonfliktní pár. Tina byla střední postavy. Její hlavu zdobily kaštanové vlasy ostříhané na mikádo. Narozdíl od Maxe měla až abnormálně malou bradu. Pod jejími hustými řasami se však skrývaly stejně upřímné modré oči, které prozrazovaly štěstí v jejím životě. Maxův rodič mužského pohlaví byl jen o několik centimetrů vyšší než jeho žena.

            „Hm, už jsme tu od šesti  hodin, pojďme do hotelu. Je tu docela zima.“ chtěla odejít po třech hodinách strávených ve vídeňském zábavním centru paní Klausová.

            „Ale Ti,“ oslovil modrooký brunet Pavel svou choť jako obvykle, „ještě jsme zdaleka neprošli vše. „

            „Však se sem můžeme zítra vrátit. Když není Max doma, není kam spěchat. A ve firmě to bez nás pár dnů vydrží,“ oponovala mu Tina.  A jako obvykle bylo po jejím. Vyšli z Prateru a vydali se k nedaleko zaparkovanému autu. I v na jih položeném Rakousku byla poměrně zima. Studený severní vítr se opíral do manželského páru. Muž si sedl za volant a nastartoval černé prostorné BMW. Zamířil k hotelu, kde byli ubytováni. Před luxusním hotelem  bylo toho večera rušno. Mladé páry i starší manželé vycházeli za Vídeňským nočním životem. Avšak manželé Klausovi byli již velice vyčerpaní a jediné na  co mysleli byl odpočinek. Za posledních dvacet čtyři  hodin stačili procestovat půl Rakouska a užít si poslední večer na kolotočích. Pavel vzal svou kreditní kartu a otevřel s ní dveře od svého apartmá.  Z dobré nálady je vyrušil telefonát, který pro ně mohl znamenat konec nejen dovolené, ale na dosti dlouhé období i konec rodinného štěstí.

            „Váš syn zemřel ve vězení...“ ozvalo se ze sluchátka. 

            „Max...?“ vykoktala ze sebe jeho matka. Člověk na druhém konci již však zavěsil a z telefonního přístroje se linul již jen  tón oznamující konec hovoru.

            „Co se stalo lásko?“ otázal se starostlivý manžel všimnuv si kamenného výrazu ve tváři matky svého syna.

            „Max prý zemřel ve vězení, to řekl jakýsi muž a ihned po tom zavěsil.“"

            „"Zřejmě je to jen sprostý žert,“ snažil se o útěchu Pavel.

            „Musíme něco udělat, půjč mi mobil,“ nenechala se uklidnit  Tina.

Ihned vzala aparát a vytočila telefonní číslo svého syna, které znala nazpaměť.

            „Volaná  stanice je v tuto chvíli nedostupná,“ ozvalo se z přístroje. To Tinu rozrušilo ještě více. Stiskla tedy tlačítko s funkcí opakující poslední volané číslo. Pavel jen nečinně přihlížel a bylo na něm jasně vidět, že je nervózní. Nezbývalo však dělat nic jiného než čekat.

            „Dany, to jsi ty? Je tam Max?“ vychrlila ze sebe na budoucí snachu.   

            „Hned vám ho dám.“ Dvojice již překročila hranice a po okresní silnici   E 49 směřovala směrem na  město Leipzig.

            „Ano mami,“ ozval se líbezně znějící hlas Klause juniora, jediného potomka obou manželů.

            „Maxi, díky Bohu, že jsi v pořádku. Měla jsem teď takový telefonát...“

Na mámin zážitek Max reagoval velice klidně: „Neboj se, zřejmě to byl jen nějaký sprostý závistivec, který si zjistil vaše telefonní číslo.“ Avšak  navenek klidně  působící Max  pociťoval cosi zvláštního.

            „Buď opatrný a měj se pěkně,“rozloučila se s ním máma.

            „Jasně, ty taky a pozdravuj tátu.“

Ani Daniele neušel roztřesený hlas Maxovy matky. Max jí vylíčil, co se ve Vídni stalo. Nikdo neměl z nedávných událostí vůbec radost. Příjemnou, mírně ironickou náladu v autě vystřídala nálada pochmurná.

Po několika naprosto tichých minutách jízdy Max prudce zabrzdil a odbočil na odpočívadlo. Venku již byla tma oba cestovatelé již byli unaveni.

            „Musíme jet na sever? Vždycky jsem tam chtěl jet, ale teď...“ prolomil napjatou atmosféru chlapec.

            „Ale vždyť tam chceš jet už od malička a kvůli nějakému hloupému telefonátu to přece nevzdáš. Kam chceš tedy jet? Doufám, že ne domů.“

            „Promiň, vůbec nechápu proč jsem změnil názor, ale okolnosti zřejmě nejsou nakloněny tomu, abych do Beneluxu zavítal. Víš, podle mapy bychom se  přes noc dostali do Nizozemí, ale pořád se mi vrací ten zážitek z dětství.“

            „Jaký zážitek Maxi,“zeptala se Daniela. V jejím hlase byla slyšet starost nejen o osud další cesty, ale také o Maxe.

            „Když mi bylo jedenáct, táta mě vzal na služební  cestu do Amsterodamu. Bylo to v listopadu. Po příletu jsme si vzali taxíka, odjeli na nádraží. Chtěli jsme jet do Rotterdamu. Otec šel na záchod a já zůstal v hale sám se zavazadly. Čekal jsem asi tři minuty, když za mnou přišel muž v obleku. Dal  mi nůž pod bradu a z podsaka vytáhla zbraň. Nevím, co říkal, ale myslím, že jsem mu měl posloužit jako rukojmí. Netrvalo to dlouho. Za chvilku přijela policie a muže zadržela. Dodnes nevím, do čeho jsem se to zapletl. Doufali jsme, že si mě našel náhodně, protože jsem byl malé dítě bez rodičů, ale po tom telefonátu a....“ nedokončil větu Max.

            „A po čem?“ vyzvídala jeho dívka.

            „Asi před rokem, když jsem psal reportáž o mafiích a kontrarozvědkách BENELUXU napadl můj počítač virus, který zničil všechny textové soubory. A teď se podrž. Přes celý displej blikal anglický nápis : NIZOZEMSKÉ NÁDRAŽÍ.           

            „To je mi líto. Víš, nechápala jsem to, ale teď, když znám důvod tvých obav,  říkám si,  že to Švýcarsko bude přece jen lepší nápad.“

            „Děkuji, jsem rád, že jsi mě podržela,“ řekl Max a něžně Danielu políbil. Byla to první, kterou Max své dívce za celou cestu vyjádřil.

            „Miluju tě!“ řekla procítěně blondýnka.

            „Já tebe taky. Dobrá, ještě chvíli pojedeme po stejné cestě a dostaneme se do městečka Plauen, kde se ubytujeme. Zítra se vydáme po nedaleké dálnici na jih.“

            „Mám o Maxe vážnou starost,“ pronesla Tina Klausová zhasínajíc světlo na nočním stolku. Vedle ležící manžel už zřejmě nevnímal, co jeho polovička říká, poněvadž bylo slyšet již jen jeho chrápání, které se nevyhýbá ani těm nejzámožnějším.

            Druhý den ráno oba manžele probudil telefonní přístroj.

            „Haló,“ ozvala se rozespalá Tina.        

            „Váš synáček má štěstí, že svou trasu změnil...“ ozvalo se ze sluchátka.

            „Už toho mám plné zuby," rozkřičela se žena v noční košili. Její muž jen nechápavě koukal, co se stalo, ale začalo mu docházet, oč běží.

            „Další děsivý telefonát?“ otázal se Pavel.

            „Ano. Byl to ten samý hlas, poznala jsem jej. Prý má Max štěstí, že změnil trasu...“ seznámila Tina svého muže s hovoru.

            „Pamatuješ na  tu příhodu v Amsterodamu? Víš, když Maxe přepadli...“

            „Ale jistě, že si vzpomínám. Na to prostě nejde zapomenout, Pavle.“

            „Já vím, Ti. Max se ještě rozhodl jet někam jinam. Dostal strach. Po těch        telefonátech, té příhodě a tom viru, o kterém nám říkal, se není čemu divit.“

            Pavel vložil CD do mechaniky svého přenosného počítače. Zapnul reproduktory a přepychovým apartmá se linuly tóny, které zněly libě nejen jemu, ale také jeho choti. Klausovi byli velkými fanoušky Mika Oldfieda a jeho hudba okamžitě vylepšila pochmurnou ranní náladu. Pavel měl celou jeho diskografii a internetové stránky tohoto interpreta byly Pavlem jednou z nejvíce navštěvovaných adres. Bylo to nejen zájmem o hudbu  a umění, ale také proto, že tato stránka byla každý den obnovována a velice dobře vypracovaná.

            „Co budeme dělat dnes?“ přerušila hudební zvuky Tina otázkou na svého manžela.

            „Má mi volat ředitel jedné softwarové firmy ze Seattllu. Chce zařídit televizní reklamu v České republice ve spolupráci s naší firmou.“

            „Musíš pořád pracovat, Pavle,“ zněla  otázka mírně zklamaným dojmem.

            „Nemůžu jej nechat čekat a telefonát odkládat, je to jeden z nejbohatších lidí na světě, pro naši společnost je velice důležitý.“ Tina si mezitím v koupelně upravovala své po ramena dlouhé vlasy a byla již smířena, že kvůli jednomu hloupému telefonátu stráví celé dopoledne ve squash klubu se svým trenérem. Tina si připadala velice mladá a nikdo by jí netipoval jejich čtyřicet pět  let, na které nebyla zrovna hrdá. Byla stejně stará jako její muž.  Seznámili se již na vysoké škole, kde oba studovali ekonomii. Po studiu pracovali jako účetní každý u jiné firmy. Jakmile padla železná opona a totalitní režim,  začali soukromě  podnikat.  Přestože patřili k nejbohatším lidem v okrese, vadilo Tině, že je práce připravila o veškeré soukromí.

            „Sbohem,“ rozloučila se mírně uraženým tónem se svým manželem.     Sjela výtahem do suterénu, kde byla posilovna, krytý bazén, biliárová herna a Tinin cíl - squash klub. Tina již několikrát zkoušela se svým manželem hrát tuto hru, ale nešlo jí to tak, jak by si představovala. Proto uvítala, že v hotelu je trenér, který je ochoten se jí individuálně věnovat. Nebyl samozřejmě  levný, ale to manželům Klausovým vůbec nevadilo. Tina prošla posilovnou, kde byly k vidění kromě svalnatých chlápků také mladé slečny bojující s nástrahami kulturistiky. Zabočila vlevo a už spatřila velkou ceduli s obrázkem páru s raketami a také cenami, které by  si každý hokynář dovolit nemohl.

            V šatně určené pro hráče tohoto fyzicky náročného sportu si oblékla svou novou teplákovou soupravu a vkročila na kurt, kde ji přivítal milý mladík s vypracovanou postavou.

            „Dohodnuto a děkuji, že jste zavolal tak brzy, těším se na další spolupráci s vámi,“ zakončil Pavel hovor s obchodním partnerem z USA svou dokonalou angličtinou.

            „Tak to bychom měli úspěšně za sebou,“ pochválil si Pavel svou práci. Myslel teď na svého syna a jeho dívku. Znovu uchopil mobilní telefon a vytočil telefonní číslo autotelefonu svého syna.

            „Ahoj tati, změnil jsem trasu, jedeme teď na Norynberg,“  oznámil optimistickým hlasem tátovi Max ihned poté, co zvedl sluchátko telefonu, na jehož displeji blikal nápis „OTEC.“

            „To je dobře, že netrváš na tom, jet do Nizozemí, volal nám zase jakýsi muž, ale tím tě nebudu zatěžovat.“

            „Tati, je tam máma?“

            „Ne,  šla hrát squash.“

            „Tak ji pozdravuj a měj se dobře, ahoj.“

Pavel položil telefon a pustil televizi, doufal, že se Tina brzy vrátí a že nebude muset celý den trávit před obrazovkou.

            „To byl táta, říkal, že je rád, že jedeme jinam, prý zase někdo volal,“ odpověděl Max své spolujezdkyni.

            „Pozor,“ zakřičela Daniela ve snaze zabránit kolizi. Brzdová světla před modrým Passatem jedoucího auta se znenadání rozsvítila a auto začalo zprudka snižovat rychlost. Max již nemohl srážce zabránit, ač brzdil vší silou. V poslední sekundě strhl  volant napravo. Ovšem jeho řidičský instinkt ještě nebyl na tak vysoké úrovni, aby se mu podařilo vozidlo nasměrovat do příkopu. Volkswagen dostal na kluzké vozovce smyk  a v padesátikilometrové rychlosti narazil svým levým bokem do překážky na silnici. Černého džípu. Ze schránek bleskovou rychlostí vystřelily airbagy, které zmírnily náraz.  Maxovo auto mělo naštěstí tyto ochranné pomůcky nainstalovány i na boku. Avšak Max ani Daniela se nehýbali. Na místo nehody ihned přijel červený sportovní automobil, z něhož vystoupili dva muži. Oba byli celí v černém a v rukách svírali zbraně. Jedem z nich otevřel dveře, ze kterých vypadl na holou silnici Max. Přestože již bylo dopoledne, projelo kolem jen několik aut, jejichž posádky si nehody nevšímali. Až jeden řidič začal zpomalovat. Maskovaní muži  jej okamžitě spatřili. Muž, který stál nedaleko auta, kryjíc spolupachateli záda namířil zbraň na kapotu přijíždějícího mercedesu a vystřelil. Polekaný řidič okamžitě přidal plyn. Zloduch si však všiml, že muž v autě použil svůj mobilní telefon.

            „Padáme,“ zavelel německy. Druhý z nich popadl Maxův počítač , vyklouzl z auta a vydal se za kolegou, který  startoval rychlé vozidlo. Z nedaleké zatáčky se již linul zvuk policejních sirén. Ten už ovšem Němci neslyšeli. Avšak řidič černého džípu zřejmě ano. Snažil se nastartovat, ale bezvýsledně. Policie i ambulance již byly na místě. Dva policejní a jeden ambulantní vůz zastavily v bezprostřední blízkosti obou kolizí poškozených vozidel. Záchranáři opatrně vytáhli Maxe i jeho dívku, zatímco policisté zatýkali muže z džípu, který nehodu zavinil a nyní se pokusil o  útěk do lesa.  To se mu ovšem nepovedlo, poněvadž  ještě nebyl po nehodě zcela v pořádku, a upadl na silnici. Ihned poté jej dva vysocí policisté zadrželi a zavedli do sanitky.

            „Doktor Berger na jedničku,“ ozvala se výzva z rozhlasu v nemocniční hale. Panoval zde čilý ruch.  Zdravotníci v bílém oblečení  měli očividně spoustu práce. Vypadalo to tu jako na Wall street. S jediným rozdílem: v místnostech  za dveřmi  nešlo o peníze, nýbrž o lidské životy.  Za takovými leželi na nosítkách i Max a Daniela. Max se již probouzel  z bezvědomí  a jeho dívka již byla několik minut vzhůru. Ihned, když zpozorovala chlapcovo procitnutí, zeptala se jej, zda ho něco bolí.

            „Jenom hlava a tebe?“

            „Taky jenom hlava, myslím, že to bude v pořádku.“

            „Taky doufám, ale tohle nebyl jen obyčejná nehoda, bylo to připravené.“

K mladému páru právě přicházel lékař a Max se pokusil vstát, ale doktor jej zastavil.

            „Jen ležte,“ přikázal mu doktor angličtinou s mírně německým přízvukem.

            „Jak se cítíte?“ otázal se muž v bílém plášti s brýlemi. Byl to padesátník střední postavy. Jeho hlavu zdobilo několik šedivých vlasů. Atmosféra kolem byla stíněná. Místnost, ve které se momentálně nacházeli pouze tři osoby,    byla velice těžko popsatelná. Ani ordinace, ani nemocniční pokoj, dokonce nebyli ani na předoperačním. Vypadalo to jako místo, kam „skladují“ pacienty po nehodě, k nimž ještě nedorazil doktor.  Bílé stěny  měly zašlý ráz  linoleum na zemi bylo značně prošlapané.  Nepříjemné prostředí tohoto místa umocňoval fakt, že zde nebyl žádný nábytek.

            „Bolí vás to?“ zeptal se doktor prohmatávaje Maxovi některá citlivá místa na jeho těle.

            „Ne, vůbec nic mě nebolí, jen hlava jako by mi měla každou chvíli prasknout.“

            „Utrpěl jste jen těžký šok,  dva dny si vás necháme na pozorování a potom vás pustíme.“

            Podobnou prohlídku provedl lékař i Daniele a nezjistil žádná zranění, která by vyžadovala léčbu.

Oba mladí lidé byli naštěstí náležitě pojištěni, takže jejich společný nemocniční pokoj  připomínal spíše pokoj hotelový.

            „Co budeme dělat teď?“ zeptala Daniela.

            „Pojišťovna nám zaplatí opravu vozidla i jeho transport domů a o nás se také postará, zítra jim zavolám na centrálu do Berlína, ať sem pošlou auto s řidičem. V tomhle stavu nemůžu řídit.“ Ozvalo se tiché zaklepání na dveře pokoje.

            „Dále,“ promluvil Max směrem ke vchodu. Ve dveřích se objevila sestra okolo dvaceti let s rudými vlasy.  Max se jí snažil nevšímat, ale pohledem ho nějak přitahovala. Doufám, že si toho nevšimla Dany, pomyslel si.

            „Tady jsou vaše věci z automobilu, které jste si přál donést. Bohužel váš kufříkový počítač tam nebyl,“ promluvila ošetřovatelka  vstupujíc do pokoje. Mluvila spisovnou němčinou, takže jí rozuměl i Max, který se tento jazyk učil pouze dva roky.               

            „Děkuji,“ nezapomněl Max na své vychování, přestože ho ta zpráva šokovala. Bylo mu jasné, že se dostal do křížku se stejnou organizací, jako před léty.  Daniela uměla německy lépe než její chlapec a proto  jí probíhalo  hlavou to samé co jejímu chlapci. 

            „Myslíš, že to má co dělat s tím článkem, který jsi chtěl psát?“

            „Nevím, ale jistě to má něco společného  s mou prací.“

            „Měl jsi..., měl jsi ta data uložena?“

            „Než jsem odjížděl, tak jsem textové soubory přehrával do počítače, ale nevím,  jestli byly ty texty v notebooku zakódované jinak, než přístupovou bezpečnostní procedurou.“

Chvíli bylo v pokoji ticho. Oba pacienti se snažili přemýšlet a dát si dohromady, co se vlastně stalo.   

            „Hned jak se vrátíme domů, tak se dám do práce,“ snažil se Max rozptýlit tíživou nemocniční atmosféru. V rozhovoru je přerušil vstup policejního důstojníka do pokoje. Pozdravil a začal mluvit řečí, o které dva přítomní  mladí lidé nevěděli, co si mají myslet. Němčina? Francouzština? Angličtina s krásným německým přízvukem. Max se chvilku na policistu nedůvěřivě díval, ale po chvíli pochopil, že se snaží představit se a položit nějakou otázku.

            „Můžete mi to prosím napsat,“ řekl Max německy, což  člověka v uniformě příjemně překvapilo. Chopil se poznámkového bločku a propisky  a napsal krátký text v němž Maxe a Danielu žádal o zodpovězení několika otázek.

            „Můžeme vám odpovědět po příjezdu domů přes Internet? Své výpovědi potvrdíme elektronickým podpisem.“

            „Ano,“ odpověděl policista a bleskurychle odešel.

            „Mám lepší nápad, než trčet v téhle díře,“  promluvil Max po odchodu policisty.

            „Co tím míníš?“

            „Míním tím to, že je zbytečné tady zůstávat, zavolám našim, ať mi pošlou nějaké peníze, koupím si nové auto. Na opravu toho starého dostanu peníze nejdříve za půl roku. Odjedeme kamkoliv jinam. Jen ne na sever. V práci si vezmu neplacenou dovolenou. Potřebujeme si odpočinout, bylo toho na nás opravdu mnoho.“

            Daniela se na svého chlapce soucitně podívala a syrovým hlasem se jej otázala, zda to myslí vážně.

            „Samozřejmě,“ odpověděl vytahuje mobilní telefon z krabice, kterou donesla ošetřovatelka.

            „Tati, měli jsme havárii,“ začal chlapec hovor s otcem aniž by před tím pozdravil.

            „Jsi ... jsi v pořádku, synu?“

            „Ano, Daniela také, ale auto je zničené, pošli mi prosím nějaké peníze na moje konto. Koupím si nové auto a to staré prodám.“

            „Chceš, abych ti poslal půl milionu korun? Jsi v pořádku chlapče. To auto bylo úplně nové.“

            „Tati, to bylo připravené. Opět se mě pokusili napadnout, vzali mi notebook a...“

            „Dobrá, ale ty peníze mi vrátíš. Jde mi o princip. Nemůže z tebe vyrůst člověk, který nemá vztah k penězům.“

            „Děkuji. Pozdravuj mámu. Kde vůbec je?“

            „Právě se sprchuje, už brzy pojedeme domů.“

            „Tak se mějte krásně a ahoj.“

            „Vy také a buď opatrný.“

            „Jasně, táto.“

            „Pošle mi peníze na nové auto a potom zmizíme,“ sdělil dobrou zprávu své dívce.

Max se zabořil do koženého sedadla svého nového golfu a přidal plyn. Ještě pohled na Danielu a z chvíli už mířil automobil s mladými milenci vstříc novým zážitkům…