Komár

                                        KOMÁR

„No, ještě ty otravuj, ty hajzle…!“ máchl Pavel do tmy. Už tak mu hučelo v hlavě k zbláznění a teď ještě ta mrcha malá podělaná kurva-! Ležel sice na posteli, na ciferníku noci půl třetí ráno, spát se mu ale chtělo asi tak málo jako žít, ne, chtělo se mu žít, strašně se mu chtělo žít, ale ne takhle, takhle rozhodně ne, pořád řešit tejné debilní problémy, a pořád dokola, do nekonečna prokopávat nikam nevedoucí ulice, slepě se pachtit za všemi těmi iluzemi a pak narazit na tu samou podělanou zeď, která sis myslel, že už dávno-„Padej, jsem řekl!!“-je dávno zničená a pryč.

„Ty hajzle jeden malý zkurvený ubzučený…“ ohnal se Pavel zas až to zajiskřilo v tmě.

Počkal, až se zacelí ticho, a dodal: „„Mrcho taky…“

Současně se prudce vznesl nad postel, vstal, rozsvítil, popadl triko přehozené přes opěradlo židle, nevraživě přehlédl místnost – všechno bylo pevně na svých místech, jen komár nikde.

Ještě chvíli němě zkoumal úlomky stínů rozesetých po zdech, jestli se za některým z nich neskrývá tělíčko obtížného hmyzu, pak zkoumat přestal, upustil triko zpět na opěradlo židle, otočil se na podpatku (spíš na patě, byl bos) a vyšel z místnosti na chodbu. Tma se před ním rozestupovala jak moře před Mojžíšem, když procházel místnostmi rozsvěcuje a hned za sebou zhasínaje světlo, na chodbě, schodišti, další chodbě…

„Nech mě!“ vzlykla Olga ze tmy, když se prorozsvěcel až k pootevřeným dveřím ložnice. Ještě jí nestačil nic udělat a ona na něj už takhle?

Chtěl ji utěšit, říct, ať se na něho nezlobí, že to přeci jen možná trošičku přehnal, pohladit ji po pláčem se chvějících zádech, s rukou na jejím rameni čekat, až se vypláče a s úbytkem slz v ní ubude i zášti k němu, obrátí se a sklouzne mu do náručí, aby sice pokračovala v pláči, ale už v jiném, očištěném, myslím od zbytečných emocí a nenávistných myšlenek, přesně tohle chtěl udělat, a políbit ji do vlasů a říct jí, že ji má rád, ať se na něho nezlobí, vždyť ho zná, někdy to prostě přežene, promiň.

A ty zatím takhle?!

„Jak chceš?“ řekl k jejímu šeru a začal se prosvěcen zpět do svého pokoje, jak si zvykl říkat své mobilní pracovně (původně určené za dětský pokoj, když ale žádné děti stejně nemají), cpát se do kalhot a košile, ponožek – našel jenom jednu a tak čert to vem, obul si alespoň tu - popadl tašku s doklady a pryč, tady nebudu ani minutu, stejně už jedu přesčas, kráva jedna pitomá podělaná, pořád mi bude něco vyčítat a pořád, řítil se odhodlaně schodištěm, ještě chodbou se řítil, mlátil do vypínačů, pak mu najednou došel plyn.

Olga stála, jen tak jak byla nebyla - v noční košili sotva do půl stehen - v zádveří a zoufale se šněrovala do bot.

„Kam jdeš?!“ zaútočil na ni.

„Co je ti do toho!?“ dotáhla zoufale smyčku.

„Jak, co je mi…? Jsi přece moje- !!“

„Co jsem!?“ vpadla mu do řeči.

„Hovno!“ nenechal se vyvést z míry on a jediným pohybem uvolnil ze stěny poličku se sbírkou její keramiky. Střepy se rozletěly po celé místnosti.

„Teď si běž kam chceš!!“ dořekl rezolutně a na chvíli se opravdu cítil jako Bůh, pocit v těsném závěsu střídaný šíleným vztekem na celý svět. Vztekem a bezmocností, tak je to přesné.

„Ty-“ začala se Olga, již obutá do bot, šlapat ve střepech, „-hajzle jeden!“

Nečekal, co udělá, co zase udělá, naskočil do mokasín a odporoučel se do garáže nastartovat auto.

Skutečně to udělal. Otevřel garáž, nastartoval, sešlápl spojku, to ještě zvládl, jedna a – dál nevěděl.

Kam mohl jet, co dělat, v takovém stavu, v takové noci? Za jeho zády určitě něco hořelo, několik mostů se skutečně vznítilo, ale byl to skutečně oheň, co všechno ničí, nenamlouval si to prostě všechno? Nemohlo se mu to třeba jenom zdát?

„Co chceš dělat?“ ozvalo se najednou blízko něj. Nevěděl, kolik času uplynulo, jak dlouho tam seděl s nohou na plynu a zíral do prázdna, neslyšel přicházet ženu.

Olga seděla na vedlejším sedadle a upřeně se dívala před sebe. Stejně jako on. Bylo mu jí líto. Musel něco říct. Byl starší, zkušenější, byl chlap; čekalo se to od něj.

Vtom jej něco prudce bodlo do krku.

Instinktivně se ohnal.

„Proč se biješ?“ vyletělo Olze z úst. Ale ne hned, nejdřív jí to chvíli postávalo na jazyku a teprve pak to letělo – zvolna a váhavě, kdyby ji snad napadlo něco závažnějšího.

„Komár,“ vydechl Pavel a pozoroval, jak to slovo zvolna plachtí vzduchem, pomalu se vzdaluje od jeho úst a teprve po chvíli uvadá ve vzdálené ozvěně.

„Hajzl,“ mohla teď Olga dodat s klidným svědomím.

A Pavel mohl doříct: „Jsou tady všude.“