Etudy I. - Lokomotiva

      Nedávno jsem jel ve vlaku a rozbila se lokomotiva. Nikdy před tím se mi nic podobného nestalo. Člověk si řekne: taková lokomotiva to přeci není nějaká dětská hračka z vláčků na elektriku, vždyť to je panečku váha ocele a taková veliká věc přeci něco vydrží. No a ona nevydrží. Tedy, abyste byli v obraze, ona se nerozbila úplně, jako třeba, že by se najednou před vlakem rozšroubovala a místo lokomotivy by byla hromada šrotu. To ne. Jenom prostě přestala fungovat tak, jak má.

Když jsem vyhlédl z okýnka, abych se podíval, co se děje, bylo mi té lokomotivy trochu líto. Ona se totiž opravdu snažila. Vždycky jako zabrala – a vlak se rozjel (no, možná spíš rozplížil) asi tak dvacetikilometrovou rychlostí vpřed. A pak ta lokomotiva pomalu přidávala na rychlosti a když jsme jeli asi tak třicítkou, tak to ruplo. Ozvala se rána, jako kdyby někdo praskl obří mikrotenový sáček, něco bouchlo a motor naráz ztichl.

A tak se to opakovalo pořád dokola. A my – pasažéři – jsme vzrušeně diskutovali o tom, co se stalo, proč se to stalo a jestli nás přijde někdo zachránit. Jeden mladík v našem kupé rozvinul na uličce zajímavou teorii o tom, že lokomotiva rozbitá není, ale protože pršelo a má to do kopce, tak jí to podkluzuje. To, že se prý někdy stává.

Tvářil se naprosto sebejistě s výrazem lékaře pronášejícího rutinní diagnózu a nutno přiznat, že i my, humanitně vzdělaní, jsme při jeho slovech lehce znejistěli. V duchu jsem si představil, jak před vlaky na celém světě běhají drážní zřízenci s utěrkami a když začne pršet, tak zběsile leští koleje, aby to lokomotivám nepodkluzovalo.

Ticho rozsekl můj techničtější kamarád, který s úsměvem prohlásil, že ještě neviděl sto tun kovu podkluzovat, poněvadž je to fyzikálně nemožné. Náš kolega strojvůdce – amatér již od té chvíle situaci pro jistotu nijak nekomentoval a zatímco pokračovala seriózní mezioborová vědecká diskuse se záběrem silnoproud – mechanika – logistika – politika ministerstva dopravy dosunula nás v supící šnekomotiva na jakési vesnické nádraží uprostřed lesa s několika domky, jediným perónem, dvěma výhybkami a zatoulaným psem, který se jal čuchem kontrolovat totožnost našeho vlaku.

Asi po půl hodině, se na vedlejší koleji objevila mašina – záchranář. Brněnské depo se nad námi smilovalo a poslalo nám takou starou zrezivělou věc, jejíž jedinou kladnou vlastností bylo, že se z nějakého nadpřirozeného důvodu byla stále schopna pohybovat směrem vpřed a zdálo se, že je schopna pohybovat tímto směrem i s námi.

Zapřáhla nás, roztáhla nás a tak jsme byli vyproštěni.