VAROVÁNÍ SMRTI

Lucerna spoře osvětlovala prostor podzemního krytu , v němž se nacházelo několik vojáků. Dunění děl ani už nevnímali a snažili se před zítřejším útokem, co nejvíce odpočívat.

„Tak dvakrát na vás, již měla smrt spadeno?“ Zeptal se poručík jednoho z vojáků s nímž hrál za stolem karty.

„Ano pane poručíku. Měl jsem více štěstí, než ostatní.“ Odpověděl Jean.

„Možná, že tahle ofenziva bude poslední v této válce. Pokud prolomíme hunské zákopy začneme je hnát tam, odkud přišli.“ Mínil poručík.

„Nesdílím vaše nadšení pane.“ Řekl Jean

„Uvidíme za pár dnů.“

„Kdo ví, co bude s námi za pár dnů.“

„Chápu, že vy jste v poli velmi dlouho, ale věřte mi, že plán téhle ofenzívy je dobrý.“

„Možná.“ Řekl Jean zamyšleně a vynesl kartu, přičemž se zadíval do mladé tváře poručíka. Náhle se v jeho tváři objevil podivný stín.Ten zakryl celou jeho tvář a stín se poté proměnil v bílou lebku. Zamžikal očima. Poté opět hleděl do normální tváře poručíka.

„Zdá se mi to nebo jste zbledl?“ Zeptal se jej poté poručík.

„To bude asi tím světlem.“ Odvětil a opět se soustředil na karty.

  Brzo ráno začali vojáci vylézat z krytu. Dělostřelecká palba začala pozvolna ustávat. Když  vycházel z krytu, přejel očima řadu stojících vojáků v zákopu s nasazenými bodáky na puškách. Vytáhl svůj bodák a nasadil si jej na konec pušky. Jeho zraku náhle neuniklo několik malých černých křížů, které se objevily nad hlavami hned několika vojáků. Užasle hleděl na to, jak se vznášejí nad vojáky, kteří stáli přímo před ním. Vytřeštěnýma očima přehlédl stojící muže.Všichni byli v klidu. Na okamžik ztuhl, ale pak intuitivně se vrhl zpět do krytu, přitiskávajíce se k zemi. Ve stejný okamžik zasvištěly vzduchem granáty. Poté zákopem otřáslo několik explozí. Na Jeana spadla zemina a jedno dřevo ze stropu krytu.

 Přes dým poté spatřil před vchodem několik rozervaných postav vojáků, kteří před chvíli ještě stáli. O něco dál ležel k zemi přitisknutý poručík.

„Jste v pořádku pane poručíku?“ Zeptal se ho a pomáhal mu vstát. Poručík byl v obličeji celý bledý, ale nikterak zraněný.

„Děkuji to je dobré.“ Řekl a pak se pozvracel.

O něco později vyběhli ze zákopů stovky francouzských vojáků. Jean byl jedním z nich. Charakteristický zvuk kulometů a pušek se brzo ozval od německých linií.

  Poručík běžel před ním a bylo na něm vidět, že jeho včerejší nadšení je pryč. Opět se mu naskýtal pohled na hroutící se postavy v modrých uniformách, které kosila německá střelba. Několik metrů před ním se zjevila mlžná postava s kosou. Poručík i dva vojáci začali běžet k ní. Přikrčil se k zemi. V místech, kde běželi oni tři muži vyšlehl během výbuchu oheň. Byl zasypán kusy hlíny. V lehu se poté zadíval před sebe. Uviděl kouřící kráter .Zatnul zuby, vstal a začal běžet dále jako ostatní vojáci. Spíše podvědomě vnímal to, co zbylo ze tří těl u kráteru.

 Byl první večer ofenzívy. Seděl v poněkud poničeném, ale obyvatelném krytu v dobytém německém zákopu. Žádné prolomení německých linií se nekonalo. Věděl, že ráno začne vše na novo. Přehlédl zrakem své karty v ruce a pak se zadíval na plamínek v petrolejové lampě. Děla opět duněla. Na stěnách krytu se v matném světle rýsovaly stíny přítomných vojáků. Neunikl jeho pozornosti jeden stín připomínající postavu s kosou. Zmizel, ale on měl pocit, že slyší broušení kosy.