18. listopadu 2002 - pondělí

18. listopadu 2002 - pondělí

Včera jsem v Horníku dopsal svůj 81. řadový deník. Myslel jsem si, že dneska určitě psát nebudu, protože dvacetistránkový zápis  musí prostě na pár dní stačit.

Teď je už docela pozdě večer. To všechny normální lidi napadají kraviny, takže mě nepřekvapuje, že napadly i mě. Uvědomil jsem si, že sedím u počítače prakticky každý den. Téměř všechny přípravy, laborky, testy, hodnocení, tematické plány, vše jsem si začal vytvářet na počítači. Jen deník stále staromilsky píši do koženkových sešitů. Před asi třemi roky se mě ptal Petr Sršeň, kdy už konečně podlehnu a dozraji v moderního člověka píšícího si deník na počítači. Měl jsem hlavně dva argumenty proti. První jsem použil, druhý jsem si nechal pro sebe (protože by se mi vysmál).

Tak ten první - těžko se v nejbližších letech zmůžu na přenosný počítač, takže bych si nemohl psát deník po hospodách, výletech, nádražích, školách, školeních atd. Tento argument je už trochu pasé, neboť si vedu cestovní deník, který nosím stále u sebe, když někam odjíždím. Řadový deník píši už několik let  téměř výhradně po hospodách. Kdybych psal zápisy vždy tak dlouhé jako včera, je ze mě do roka alkoholik. Takto bych určitě ušetřil, protože doma ani nepiju, ani nekouřím. Také Šárka by měla radost, že se více a více zdržuji doma.

Druhý, nepoužitý argument snad je již také pasé. Já totiž nevěřil, že se mi to, co napíši, někam neztratí. Až teprve poslední dobou nabývám přesvědčení, že deník psaný na počítači má větší budoucnost. Mám ho na harddisku, na disketě, vytisknu si ho, můžu ho dát do Písmáka. Sešit mi někdo ukradne, ztratí, záměrně zničí. Může také shořet, být vyplaven. Nikdo mi ho nepojistí.

Můžu si tyhle pindy nechat na jindy. Dnes byl docela výživný den.

Ráno odjel Vítek na školu v přírodě a já ho vyprovázel k autobusu. Na to, že poprvé cestuje někam bez svých rodičů, byl překvapivě dlouho veselý. Trochu mu vyklaplo až v autobuse, ale učitelky jsou dost zkušené  a věděly, že vše musí proběhnout rychle. Zuřivě mi mával, ještě když autobus zatáčel na hlavní.

Původně jsem nechtěl na Písmáka nic dát, ale potřebuji si trochu připravit půdu, než vydám v sobotu napsaný díl Horáka. Šoupnul jsem tam starý Deník, nočník na téma Harry Potter. Hlavně jsem však začal okamžitě po příchodu mohutně kritizovat. Kouknul jsem na dílka svých oblíbenců, ale zabruslil jsem i mezi listopadové nováčky. Pár lidí jsem možná urazil, ale komunikace v podstatě probíhala po celý den. A měl jsem na ni dost času. Do školy jsem přišel těsně před osmou, první hodinu jsem měl volno. Pak jsem tři hodiny učil a zase volno - takové klouzavé. Slavil se Den studentstva. Měl jsem po dvou letech, kdy jsem si desítky hodin připravoval pokusy na chemický cirkus, právo dáchnout si. Nakoukl jsem do tělocvičny, do hudebny, učebny výtvarky, ale každou půl hodinu jsem šmíroval, zdali se mi z Písmáka někdo neozval.

Z vystoupení studentů jsem se těšil především na dvě rockové kapely. Hned ta první mě ohluchla a řádně mi pocuchala střeva. Jirka Rajt byl trochu křečovitý, ale jeho projev naznačoval, že někde mimo školní budovu (mimo dozor pedagogů) to musí být skvělý zážitek. Papír - sklo - plasty jsem si již poslechl raději z chodby.

Před pátou jsem ze školy utekl. V Horníku jsme se sešli se Šárkou a Lenkou. Tradiční pondělek ve třech, kdy naši potomci jsou v péči Míly Svitáka, vedoucího atletického kroužku.

Myslím, že nic významného se již nestalo. Teď jsem hlavně zvědav, jak se budu zítra tvářit, až si to přečtu. Nu, co bych si asi mohl říct? Deník jako vždycky, akorát je čitelnej!