Téměř dokonalé dítě

“Ach jo, ach jo.” Chvíli ticho a po pár minutách opět: “Ach jo, ach jo, ach jo.” Tyto zvuky se neustále již více jak hodinu linuly z pokoje “malé” Lucinky. “To už není k vydržení.” vybuchl Lucčin otec dole v kuchyni. “Jak dlouho chce ještě vzdychat?” Dana (matka Lucinky), se ho pokusila uklidnit položením své ruky na jeho rameno a hebkým úsměvem. Opravdu se jí to povedlo a dokonce se na ni také usmál. “Martine, vždyť už jsme jí to vysvětlili oba dva. Teď je to jen na ní, jestli to pochopí.” “No, ale ať u toho tak nevzdychá. Vždyť je to ze shora slyšet až sem dolů.” “To víš, to je ten pěvecký kroužek. Cvičili je tam dobře a hlasitě zpívat, aby je bylo pořádně slyšet.” “Tak ta hlasitost se jim povedla na výbornou.” Martin se odmlčel a v kuchyni opět zaznívalo jen vzdychání z prvního patra.

“Neměli bychom se na ní podívat?” přeci jen si neodpustil starostlivý otec. “Ne, ona to zvládne. Pamatuješ, když chodila na bruslení? Také vzdychala vždy, když se učila nový skok a nakonec byla nejlepší v trojitém Ridbergrovi,” snažila se Dana Martina povzbudit. “Máš pravdu Dani. Škoda jen, že bruslení nechala.” “To víš, kdyby tenkrát neztloustla o dvě kila, tak by ještě dnes závodně bruslila.” “Hm. A i když je za půl roku sice znovu ještě s dalšími pěti kily shodila, byla už zase moc dlouho mimo trénink ...” “...a měla už také jiné zájmy. Pamatuješ si Martine? Začala studovat přírodní vědy a jazyky. Za půl roku mluvila plynně německy, anglicky, francouzsky a španělsky.” “Jenže nezapomeň, že trochu pokulhávala v italštině a řečtině.” “Já vím a ty jí to stále nemůžeš zapomenout. Ale za další půl rok řečtinu a italštinu zvládla také.” Martin souhlasně pokýval hlavou na Danina slova. “Tak vidíš, když to vše zvládla, tak proč by neměla zvládnout i tohle?” Na Martinově tváři se stále zračily pochybnosti.

“Tak dobře, Martine a co takhle, jestli si vzpomínáš, jak vyhrávala soutěže krásy? Nejdříve v jesličkách pak ve školce, dál na základní škole a minulý rok i na krajské soutěži. Třeba z ní někdy bude Miss World,” začala si plánovat Dana Lucčinu kariéru. “Hm, třeba.” trochu nepřítomně se vyjádřil Martin. “Stejně je moc vysoká, všude vyčuhuje a na víc než na krajskou soutěž určitě mít nebude, jestli to teď nezvládne. No, ale já jí iluze rozhodně brát nebudu. ...a stejně do těch soutěží šla jen kvůli tobě!” Martin se na Danu podivně zatvářil. “Jenže zatím to vždy vyšlo, ne?” “Po dlouhé cestě na vrchol, nastává dlouhý a většinou dosti bolestivý pád. A přesně tomu jsem ji chtěl ušetřit.”

“Já vím, je šikovná.” Martin se zamyslel. “A jak sama dokázala vyšťourat na strýce tu aféru s papouškem. Sama pořídila i uveřejnila fotky, a tím zatrhla strýcovi tipec. To byl opravdu odvážný kousek.” pochvaloval si Martin. A Dana přitakala: “Také za to byla náležitě odměněna. Denně si od té doby na poličce oprašuje Pullitzerovu cenu.” “A strýc, už nemůže žádnému dalšímu mladému, nadějnému, jadernému fyzikovi ublížit v kariéře.” Oba manželé se zasněně podívali z okna ven. Všude byly rozkvetlé květy. Banány a jahody už dozrávaly a všude zpívali ptáci.

“A ty dva poslední roky, ty byly přece jen nejlepší drahý. Práce u CNN, BBC, National Geographic, všude jí tak rozšířili obzory, že ji už jen tak něco nepřekvapí.” Opět se Dana usmála na Martina. “Ale tak mi řekni, jak se to mohlo stát. Proč...?” do Martinových očí se začaly prodírat slzy, “ ... proč teď musí řešit tenhle problém?” “Nevím miláčku, nikdo není dokonalý. Vždyť to znáš z televize. Ty v ní ale musíš věřit!” Martin zatnul zuby, spolknul slzy, napřímil se a pronesl hrdým hlasem: “Věřím v ní, kdo jiný než my bychom ji měli podržet v tomto těžkém čase?!?!” “To je správná řeč.”