Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte se24. listopadu 2002 - neděle
Autor
horák
24. listopadu 2002 - neděle
„Zabíjet za mír je jako šoustat za cudnost," opsal jsem si z právě čtené knihy v okamžiku, kdy se v televizi rozplývali nad historickým setkáním NATO v Praze.
To už teda jako posouvám ten deník dál. Vynechávám, že jsem ráno vstal, zašil se do zadního pokoje k práci a poté opakoval skoro tři hodiny s Hynkem angličtinu. Už vůbec neuvažuji o zmínce dokumentující náš oběd (škvarkové placky se zeleninou) a konzistenci mé stolice (jako téměř vždy). Já jsem totiž intelektuál, marně už téměř týden hledající formu a cílovou skupinu pro svůj deník. Já fakt ještě nevím, jestli to píšu spíše kvůli sobě anebo kvůli čtenářům. Teď možná ještě kvůli sobě, ale zítra, až to odpublikuji v Písmákovi, už bude všechno jinak. Docela se na ten zítřejší zápis masochisticky těším.
Intelektuál? Pche! Dva měsíce jsem v knihově čekal, až někdo vrátí Mandolínu kapitána Corelliho od Louise Berniérese. Následně jsem ji dva měsíce blokoval, zaplatil patnáct korun za upomínku a po přečtení sedmdesáti devíti stran zase vrátil. Prostě nečtu. Nebaví mě knížku vůbec otvírat, když vím, že do čtyř stránek usnu a ráno stejně nevím, o čem byla.
Aspoň jsem si z ní tradičně vytáhl malý citátek (proboha, to sem nepíšu kvůli tomu, že už nemám o čem psát, to jen naznačuji různorodost, jaká je k dohledání v takovém pořádném deníku): „Já, Carlo, Pierro Guercio, píšu tato slova, aby je někdo nalezl po mé smrti, kdy mne ani opovržení, ani ztráta pověsti již nemohou pronásledovat či poškodit. Soudobé poměry znemožňují, aby si tento testament o mé povaze našel cestičku do světa před tím, než vydechnu naposled, a do té doby budu muset nosit masku, kterou mi krutý osud předurčil."
Znavený ale přesto věrný čtenář jistě tento úryvek vezme jako předzvěst blížícího se ukončení mého psaní. Jenže já si řekl, že aspoň do závěru tohoto roku to zkusím vydržet. Pokud nezasáhne vyšší moc v podobě naprostého zničení mého počítače či mé osoby. Navíc je předešlý úryvek přece jen maličko vytržen z původního a vsazen do jiného kontextu. Se sodomií se zde nikomu rozhodně svěřovat nehodlám.
Zvláštní také na deníku je, že jeho autor zpočátku ani netuší, o čem zápis bude. Chystal jsem se původně na úplně jiný citát, jímž zde oblažím sebe i jiné budoucí čtenáře. Chtěl jsem se po debaklu s Berniéresem pochlubit, že čtu Memoáry Stephena Kinga. Nechci k němu vzhlížet bezvýhradně (i jeho pár knih jsem nedočetl, což kingologem může být chápáno jako naprostá zhýralost), ale někdy bych si ho do deníku odcitoval celého. Jeho kritika (pseudo)básníků šedesátých let mi připomněla mé rozpaky nad některými básníky publikujícími na Písmákovi.
zavřu oči
ve tmne vidím
Rodana Rimbauda
ve tmne vidím
polykám matérii
osamění
vrána tu jsem
havran tu jsem
Samotného by mě zajímalo, kolik tipů bych vyfasoval. Každopádně King na to: „Pokud byste se poety zeptali, co ta báseň znamená, pravděpodobně by si vás přeměřil dost pohrdlivě. Ostatní by nejspíš posupně mlčeli. Každopádně ten fakt, že básník není schopen říci o mechanice své tvorby vůbec nic, by nikdo nepovažoval za důležitý. Pokud by ho k tomu někdo nutil, možná by ze sebe vypravil, že žádná mechanika neexistuje, jen inseminační proud pocitů: nejdřív tu je hora, pak tu není žádná, pak tu zas je. A pokud je báseň, která z toho vyleze, neobratná, založená na předpokladu, že taková dobře známá slova jako „osamění" pro nás pro všechny znamenají totéž - no tak co, vole, nech těch zasranejch keců a užij si tý hloubky, ne?"