Otěvřel pravé oko...

... Otevřel právé oko. Rozhlédl se kolem sebe a opět usnul. Probudil se až za tři hodiny, kdy ho probudil z krásného sna zvláštní zvuk. Znělo to, jakoby se mu po bytě proháněla tlupa bizonů. Posadil se a říká si : " To jsem ale blázen, kde to jsem??" Odpověd´ na tuto otázku nedostal. Donekonečna si opakoval v hlavě včerejší den, ale nemohl se dopátrat toho, co dělal, že se ted´ ocitl na vlakovém nádraží plném lidí.

     Když tu ho z přemýšlení vyrušilo "KŘACH" a  "BUM". Otočil se, za ním byl mladík v uniformě, který sbíral kufry, které se povalovaly na zemi jako klikatice. Přišel k němu starší pán, na první pohled bylo vidět, že je zahořklý, už trochu přešlý životem a povídá mladíkovi : "Kolikrát Vám mám říkat Filipe, že si těch kufrů nemáte tolik nakládat! Musím Vám to stokrát opakovat?!

     Z projíždějícího vlaku se ozvalo pronikavé zazvonění brzd...

Náš probuzený muž se opět otočil, zřejmě ho nezajímala rozmluva mezi dvěma muži a zadíval se před sebe. Procházel kolem pán, který ho velice zaujal. Měl na sobě dlouhý modrý plášt´ potřísněný bílou barvou, v ruce držel jakési nářadí a pískal si. Zdálo se, že to byl zedník, který přišel vymalovat malou vechtrovnu.

    Náš muž se do příjemné melodie vycházející ze zedníkových úst tolik zaposlouchal, až ho unavila. A tak se mladý muž, probuzený před pěti minutami na lavičce ve vlakovém nádraží přestal zabývat otázkou, jak se zde ocitl, zavřel levé oko ...