Zemři v mukách

     "Zemři v mukách!" zněl mu hlavou výkřik jeho poslední oběti. Byl jsem opravdu tak hrozným vládcem? Thaemar Krutý, tak mi říkali. Proč? Snažil jsem se vládnout ve prospěch lidu. Jen jsem trestal své nepřátele.

"Všichni lidé jsou tvými nepřáteli." Tato věta se náhle odnikud vynořila aniž by se jí mohl zbavit. Ano. Lidé jsou podlí a zlí, a proto je třeba jich trestat. Jeho rty se zkřivily v posměšném úšklebku. Lidé jsou nepřítelem dobra, které představuji já, Thaemar Ctihodný. "Thaemar Ctihodný," ušklíbl se. Kdo mi tak říkal? Snad jen můj odraz v zrcadle. "Thaemar Ctihodný, největší vládce Dánů všech dob", vykřikl a jeho hlas zmohutněl ozvěnou mezi stěnami kobky. Náhle propadl v hysterický smích. Blíží se ráno. Za chvíli přijdou. Oni a můj syn. Syn, který mě zradil.

"Proklínám tě, Thaemare!", vykřikl do tmy. Koho to vlastně proklínám? Sebe? Svého syna? Ne! Sebe určitě ne! Svého syna? Toho proklínat nemohu! Takže sebe? Ano, sebe. Já mohu za skutky svého syna. Dostal další záchvat smíchu, který se po chvíli změnil v sípavé kašlání.

Začalo svítat. Z povzdálí se ozvaly kroky. Moji mučitelé jdou. Dveře se skřípajíc otevřely. Dva earlové. Stále se mě bojí. A za nimi? Kdo to je? Ano, můj drahý syn. Thaemar se opět rozkašlal v dalším záchvat smíchu. "Můj synu," zaskřehotal. "Proklínám se." Jeho syn jen mlčky přihlížel, jak ho earlové berou podpaždí a odvádějí do mučírny. "Proklínám se za to, že jsem tě vychoval!" vykřikl Thaemar a znovu se rozesmál. Čekal ho poslední den týdenních muk, která mu jeho syn připravil. "Zabte ho rychle!" přikázal tiše jeho syn.

     Nad Dánskem se vznášel dým. Dým z pohřební hranice krále Thaemara Krutého. Přesto lidé neplakali. Nesměli. Jejich nový král Thaemar II. to zakázal. Lidé se povinně radují z korunovace nového krále, kterému pomalu vzniká nové jméno. Thaemar Nejkrutější.