Hromada kamení

Kámen první

Čeho se vlastně oba báli,

když se vraceli zpět a utíkali před sebou,

déšť provázel jejich přání,

v zádech studil ranní splín a oni nevěděli kde jsou.    

Kámen druhý

Stačila jediná slza a mě všechno přišlo tak strašně líto,

jako kdybych byl Kainem a zbytek světa Ábelem,

neházel jsem kamením, když se mluvilo o vině

a snad proto mám teď rozbitou hlavu.

Kámen třetí

V prapodivné společnosti cizích zraků

utrousil jsem podivnou poznámku

a výčitky souměrnosti všech našich dnů

záviděly mým zlatým prasátkům.

Kámen čtvrtý

Statečný, kdo hoden obdivu,

obdivuhodný kdo ve své nebojácnosti

dokáže naleznout strach z maličkostí.

A kdož stal se malým ve své malichernosti

a dokázal odpouštět,

poznal, že i odvaha je občas sama.

Kámen pátý

Nevyčítejte mě tu železnou kouli na mé noze, co s sebou nosím,

nemohu za to, že smutné ocúny v jejích vlasech

zvadly se svatebním obřadem.

S pouty na rukou přísahám,

že raději mám jiné květy.

Kámen šestý

Bůh věděl, kdy má přestat, když tvořil,

ale Bůh nevěděl co by …,

když zkoušel co mohlo by vzejít z jednoho žebra

a tak dal si raději den volna,

ale mě to žebro pořád schází.

Kámen sedmý

Nechtěl být špatným kritikem

a tak svoji subjektivitu ukryl do mlčení,

a když kdosi prohlásil, že mlčení bývá souhlasem

tiše pokrčil rameny a neutopil se ve slovech.