Medvídek

            Bylo ticho a pro něj stále nikdo nepřicházel. Ležel na zemi a počítal vteřiny. Bylo jich moc. Ale on věděl, že se vyplatí čekat. Bolest už nebyla tak hrozná a proto si mohl dovolit přemýšlet.

            Najdou ho a všechno bude v pořádku. No, všechno možná ne, asi přijde o nohu. Ale aspoň bude naživu. A to přece stojí za to. Betty o něj nemusí mít strach. Vrátí se, vezmou se a budou žít spokojený život. Bez nohy… ? To zjištění ho zastihlo nepřipraveného.Ach bože. Je to štěstí nebo smůla? Asi štěstí...

            Co se vlastně stalo? Ještě o tom nepřemýšlel. Šel, a pak... letěl a padal. Mina. Ta dovede zkazit den, pomyslel si hořce. Tak by určitě zareagoval Jimmy. Doufal, že ho najde právě on, usměje se na něj a řekne mu to, co od něj slyšel už tolikrát: Ty si ale pako. Pak ho vemou pryč a dají ho do pořádku. Jestli nebude mít nohu, pošlou ho domů. Betty je hodná. Pochopí to a vezme si ho i tak.

            Měl by se podívat, co má s nohou. Vší silou se snažil otevřít oči. Ale tak nesnesitelně ho bolela hlava, že to vzdal. Až teď ho napadlo, že v sobě má asi dost střepin. No, to nevadí. Střepiny se vyndají. Hlavně, že bude žít...

            Bude? Ale ano, oni ho přece najdou. Viděli ho, tak neměli důvod proč se k němu aspoň nepodívat. Ale on se nehýbá. Možná si myslí, že je mrtvý. Musí se pohnout.

            Pokusil se zvednout ruku - po chvíli se to povedlo. Pak zahýbal malíčkem a ruka mu klesla zpět na zem. To jim musí stačit. Teď si pro něj určitě přijdou. Jestli ne, zemře. Prožije smrt. A co pak? Zakázal si na to myslet.

            Začala se mu silně točit hlava. Měl pocit, jako by se mu tělo rozpadalo. Musí ho najít rychle. Nejlíp hned. Než vykrvácí.

            Zaslechl nějaký  zvuk. Znělo to skoro jako džíp. Dostal hrozný strach, že odjíždějí bez něho. Potom si oddechl - jedou pro Jimmyho. Určitě jedou pro Jimmyho. Musí si ale pospíšit, jinak bude pozdě.

            Před očima se mu objevila krásná Bettyina tvář. Bude s ní mít spoustu dětí, všechny budou po ní. Večer přijde domů a bude ho vítat milovaná manželka. Kolem ní se motá plno dětí...

            Nesnesitelná bolest ho vytrhla z příjemného snění. Dělej, Jimmy, jinak se můžu se svym snem rozloučit. Sekundy se vlekly. Jedna, dvě, tři, čtyři, pět...

            Malý, plyšový medvídek. Jako jediný měl všechny končetiny a stálé místo v  jeho posteli. Medvídek běží, utíká... Najednou se rozletí na kousíčky. Zbyla jen hlavička... krvácí a škodolibě se usmívá...

            Zahnal tu bláznivou představu a medvídek opět ležel v posteli sedmiletého chlapce. Ale ten škleb mu z tváře nezmizel. V posteli s ním ležela jeho Betty a držela ho za ruku.

            Zastyděl se za svoje myšlenky. Samozřejmě že by ho Betty nezradila. A obzvlášť ne s medvídkem. Jimmy, přijeď než se zbláznim...

Když byl malý, jezdíval na prázdniny ke strýčkovi Jimovy. Hrával si s ním na schovávanou – vždycky se schoval a strejda Jim ho musel hledat. Vzpomínal na ta šťastná léta ve snaze zastavit příval děsivých myšlenek. Moc mu to nešlo.

Začal se znovu zabořovat do bahna představ. Medvídek se choulí v rohu těžké dubové skříně. Strýček Jim otvírá dveře a méďa proti němu vyráží s radostným pokřikem. Ale něco se děje. Strýček vyndavá kulovnici a střílí do medvídka až z něj lítají chlupy.

Ne! Pomalu začínal toho medvídka nenávidět. Dokázal obrátit všechno naruby. Musí si pro něj rychle přijít nebo ho ten méďa zničí. Uslyšel zvuky – to je určitě Jimmy. Za chvíli tu bude. Nejdéle do minuty uslyší jeho hlas.

Rozhodl se tu minutu odpočítat, aby to rychleji uteklo. Šedesát medvídků, padesát devět medvídků, jeden se zastřelí – padesát osm medvídků, jeden šlápne na minu – padesát sedm medvídků, padesát sedm jich přejede tank – nula medvídků. Kde sakra ten Jimmy vězí? Nezbyl už žádný medvídek, všichni mu umřeli, všichni jsou mrtví… Kdo přijde na řadu po nich?

Jestli mě nenajdou, budu to já. Ale Jimmy už je na cestě. Třeba se jen někde zpozdil, vypadly mu cigarety, rozvázala se mu tkanička…

Proč musel šlápnout na minu zrovna on? To se to nemohlo stát tomu vedle? Odpověď přišla záhy – nemohlo. Vedle něj nikdo nebyl. Najednou pochopil – určitě je to znamení od Boha… ztratí nohu a pošlou ho domů… Díky, díky, díky…

Babička mu často četla z Bible. Nosila velké brýle a při obracení stránek si slinila prst. Na každé stránce ho vždy něco překvapilo.

Medvídek sedí za stolem a před sebou má knížku s názvem Elbib. Na knoflíkovém nose mu sedí brýle po babičce. Nalízává si tlapku a pomalu obrací list. Je tam dětská peřinka. Přikládá mu ji na obličej a dusí ho… nemůže dýchat…

Podivná představa ho opustila, ale pocit nedostatku vzduchu nezmizel. Jimmy, ty hajzle... Cítil na prsou obrovský balvan. Špatně se mu dýchalo a něco mu teklo do krku. Krev… jeho krev?

Jimmy!!! Neodpovídal. Nebylo divu, vždyť ze sebe nevydal ani hlásku. Co když nepřijde nikdy? Zemřít přece nemůže, dostal znamení… Tak co tedy? Napadla ho příšerná myšlenka – sežerou mě medvídci… Pak se uklidnil. To by přece neudělali. A navíc – moc už jich nezbývá. Věděl minimálně o padesáti sedmi, které přejel tank. Ale stejně – radši bude myslet na něco jiného. Na Betty.

Vrací se unavený z práce. Projde brankou, na dvoře ho vítá Betty. Říká: Podívej se, co se nám narodilo. Obrací k němu bílé peřinky. Uvnitř leží malý plyšový medvídek. Škleb má po tatínkovi.

Ale to je přece nesmysl, to by Betty nikdy neudělala. Všichni medvídci lžou, chtějí ho podvést, zničit, připravit o rozum. Ale to se jim nepodaří, alespoň ne teď. Teď, když má tolik síly.

Jak se však zdálo, síla nestačila na odtlačení kamene z jeho hrudi. Snažil se to ale nedat najevo, aby medvídkům neposkytl záminku k napadnutí.

Bylo to ale vteřinu od vteřiny težší a těžší. Nevydržel to a vyplivl krev. Viděli to medvídci! Ne… Zhrozil se nad svým zoufalým činem. Teď přijdou méďové a zabijou mě! Tušil to… věděl to.

Najednou spatřil hejna medvídků. Pochodovali k němu a bylo jich moc. Opravdu moc. Myslel si, že většinu přejel tank, ale teprve teď viděl, že se mýlil. Dunivé kroky mu splývaly s duněním v jeho vlastní hlavě.

Všichni se zastavili. Medvídek vpředu mu podal ruku. Teď už nebyli tak hrozní…

Nad hlavou uslyšel šumět rákosí. Natáhl se pro něj a pomalu a důkladně upletl věnec. Posadil ho na krk vrchnímu medvídkovi. Začaly sněžit medvědí chlupy.

Pochopil, že Jimmy už nepřijede. Neopráší s něj chloupky z malých medvídků. Ale nevadilo mu to. Připojil se k průvodu a odcházel z místa, kde tak dlouho ležel a doufal. Sbohem, Betty.