VYŠŠÍ SPRAVEDLNOST-2

 Kapitán Kurt Setz rozložil na stole mapu a vedle ní položil rozsvícenou petrolejovou lampu. Chvíli upřeně hleděl na mapu. Pak si sedl do křesla. Sotva dosedl, prudký závan větru rozrazil zavřené okno. Než se nadál, petrolejka se převrátila a dopadla za řinčení rozsypávajícího se skla na rozloženou mapu. Ta okamžitě vzplála. Rychle vstal a strhl ji na podlahu. Oheň na ní udusal podrážkami bot.

„Zatraceně, to je počasí!“ Procedil mezi zuby vztekle a několika kroky přistoupil k oknu. Podařilo se mu jej zavřít. V místnosti vládla tma, kterou jen  občas přerušovalo světlo z blesků. K jeho sluchu náhle dolehlo odněkud z dálky jakési bubnování, které znělo podivně zlověstně. To pak náhle umlklo.

„Sakra, co to bylo?“ Pomyslel si a na chodbě uslyšel kroky. Vzápětí se dveře v místnosti otevřely. Spatřil v nich postavu, od které vycházel svítící paprsek.

„Pardon pane kapitáne, že vás ruším, ale další dva vojáci jsou mrtvý.“ Ozve se hlas poručíka Gustava Meinka.

„Cože!? Co se stalo?“ Vyhrkl ze sebe.

„Spadli z hradeb. Nevím, jak je to možný..“

„Jak nevíte!?“

„Asi je srazil vítr. Stále sílí.“

„Co to plácáte!“

  Oba hned vyšli na chodbu. Zakrátko došli na nádvoří, kde pod hradbami ležela dvojice vojáků. Oblohu křižovalo velké množství blesků a vypadalo, jakoby se neustále rozsvěcovalo a zhasínalo.

„Odneste je do sklepení!“ Rozkázal kapitán a přitom se ozvalo ohlušující zahřmění trvající dlouhé vteřiny. Vítr ještě více zesílil a v tu chvíli na nádvoří dopadl první kámen a po něm další.

„Padaj kameny!“ Vykřikl zděšeně jeden voják a vzápětí byl zasažen obrovským kamenem do obličeje. Ozvalo se bubnování. Sílilo a zároveň s ním i intenzita pršících kamenů. Vojáci se rozprchli všemi směry, ale mnozí se zhroutili pod kameny.

  Vyděšený kapitán Setz vběhl do dveří a z nich sledoval, jak obrovské kameny zabíjejí jeho vojáky. Bubnování přestalo a ustalo i  padání kamenů.  Ve světle blesků přehlédl mrtvá těla pod kameny a na čele mu vyvstal studený pot. Zmocnil se ho zvláštní strach, který neznal.

„Peklo tě nemine!“ Rozlehlo díky větru nádvořím a on prudce zavřel dveře. Rozsvítil svou baterku a ke dveřím přisunul velkou bednu. Pak za sebou uslyšel kroky. Ve svitu baterky spatřil pomalu jdoucí postavu, ve které rozpoznal toho staříka, který je proklel.

„Už jsi přeci po smrti!“ Rozkřikl se a vytáhl pistoli a hned dvakrát vystřelil. Postava zavrávorala a on ke svému zděšení uviděl k podlaze pomalu hroutícího se poručíka Meinkeho.

„Proč..“ Vysoukal ze sebe on a dopadl po zádech na podlahu. Kapitán se roztřásl. Chvíli na mrtvé tělo strnule hleděl. Z toho jej vytrhlo opětovné rozeznění se bubnů. Jejich zlověstný zvuk se ho zmocnil. Sílil. Běžel pomalu šílený strachem.

„Neunikneš!“ Ozvalo se, když běžel chodbou. Začal střílet, jako smyslů zbaven. Nevěděl, kam běží, ale náhle vběhl do velké místnosti. Ta byla pojednou ozářena jasným světlem. Musel si oči zakrýt před intenzitou světla. Poté uviděl kolem sebe stát v bílých oblecích vesničany, které nechal zastřelit.

„Nééé. Vy už nejste živý..!!“ Vykřikl a začal zoufale mačkat spoušť pistole, ale v ní už neměl žádný náboj.

„Taky, už nebudeš žít!“ Řekl mu stařík, který stanul přímo před ním. Postavy vesničanů se pomalu od něho vzdalovaly a začaly pomalu mizet ve světelné záři, co ozařovala celou místnost. Chtěl se rozeběhnout. Nešlo mu to. Bubnování dosahuje vrcholu. Pak nad sebou vidí velký lustr. Padá přímo na něho. Dává si ruce před obličej. Mohutný náraz ho sráží na podlahu. A to je také to poslední, co vnímá.

                                                       KONEC.