DOST VODY

....tonoucí se stébla chytá...

Říkají o mě,
že jsem se pomátla.
Možná...
Možná je to jen procitnutí.
Příliš mnoho toho bylo řečeno,
uplynulo mi příliš mnoho slov.
Jen myslit a nezapomínat.

Vždycky jsem chtěla být mořskou panou.
Houpáš mě něžně
mě houpáš.
Mlha nad řekou
mi halí tvář,
jako svatební závoj.
Tvé pohřební věnce
voda promění
v kytici nevěsty.

Jsem lehkou vodní pěnou na hladině
a jsem lebkou ve tvé dlani.
Říkám ti BUĎ
a mě nech odejít.
Je cosi shnilého ve tvé duši
a já ji teď očistím.
Zazpívám ti ukolébavku
a pak klesnu do vln.

Sbohem,milé dámy!
Sbohem!
Topím se ve tvých očích,
příliš hlubokých.

Staň se Hamletem
a já budu tvou Ofélií...

---