Jak se na poušti objevila voda

A na poušti se najednou objevila voda. Cože, že nevíte, o čem je řeč? Poslechněte si tedy tuto prastarou ghembackou legendu:
 Jednoho dne seděl jeden moudrý šaman před svou chýší a přebíral žraločí šupiny. Náhle se mu jedna lesklá šupinka zabodla pod nehet a přese všechno šamanovo přemlouvání a domlouvání se rozhodla tam zůstat. „No tak, polez ty malá mrško, polez,“ nevzdával se šaman. Ale šupinka byla velmi cílevědomá a nebyla tak hloupá, aby se zabodla jen tak do leckoho. O několik hodin přemlouvání a zuřivých kleteb, které nepomáhaly, něco vylezlo. Ale nebyla to šupinka. Jistě napatě očekáváte, co že to z šamana Hegvana vylezlo... Nene, nebyla to poušť... Byl to velký kokosový strom.
 Zvláštní, že? No, on Hegvan z toho byl taky docela perplex. Přesto, když se trošku vzpamatoval, zachoval se jako správný moudrý muž: Sedl si na zem se zkříženými nohami a několik dní velmi, ale opravdu velmi hluboce přemýšlel... ehm. A pak se to utrhlo...
 Co? Co se to utrhlo, k sakru, řekněte mi to někdo!!! řekl někdo odněkud (v prastarých ghembackých dobách se toto stávalo poměrně často, řekněme hlas zhůry nebo....datel....datel? No nic, rozhodněte sami).
 No ano, je to tak, utrhl se list. Padal. Dlouho. Mmm... ale on padal opravdu dlouho... Když tedy konečně spadl, Hegvan se opět zabral do dalšího přemítání. No ale list byl na svůj věk již dost chytrý na to, aby věděl, jak to dopadne, když necháme šamana - moudrého šamana - dlouho přemýšlet. Spustil tedy:
 “Můj malý drobečku, shrbený stařečku, postav se, zpívej. Na naší zahrádce, v zahradní ohrádce roste oměj!“
 „???“ řekl šaman.
 Hele, odkud von ten strom vlastně roste, ozvalo se odněkud. A bylo to venku.
 „!!!“ řekl šaman, „nevyrušuj Kruvmughane! Tady se řeší důležité věci!!!“ Ale....přesto to bylo venku. A navíc, dávalo to o sobě hodně znát. Kručení, mručení, prskání a... a tak. Šaman byl tímto přerušením tak, znechucen, že se až dal do zpěvu:
 „Kruvmughane, oměj roste, oměj roste, Kruvmughane...,“ a tak pořád do kola.
 Jak jste si již ráčili všimnout, obsah starcovy duše je chaotický jako plží mládě na koštěti, a tak se teď přesuneme v příběhu o pár mil stranou, abychom se mohli stát svědky velmi neobvyklé události (ano, můžou se stát JEŠTĚ neobvyklejší věci, než se udály šamanovi).
 To ste napjatí, có? ozvalo se odněkud.
 Mezi drobnými kamínky zářivě jiskřícího kousku sledě se objevily dva výrustky. Byly celé oslizlé a skoro celé modré a na všechny koulely svými žlutými bělmy.
 To se stát nemělo, to se OPRAVDU stát nemělo, ozvalo se odněkud.
 „Ale tak už mlč, Kruvmughane,“ řekla šamanova žena, která celou událost sledovala. Její nejmladší syn evidentně blouznil. „Jaký kokosový ořech? Jaký list? Co to povídáš, Ghareme!“
 „Měl jsem vidění, z tatínka vyrostl velký kokosový strom a on začal přemýšlet, tatínek teda jako. Jestli ho nezastavíme, stane se něco hrozného!!“ řekl Gharem, syn Hegvanův.
 A to ani nevěděli JAK pozdě už bylo. Písek byl již celý oslizlý a šaman nepřestával přemýšlet a zpívat. Jeho rty se pohybovaly v šíleném rytmu a vlasy nabývaly tvaru velké zelené houby.
 Cože, proč zelené houby?
 „Kruvmughane, jestli okamžitě nezmlkneš, pošleme na tebe Mughkruvana!!!“ ozvalo se z různých míst. „Jo, a nás už to taky nebaví a jestli toho nenecháš, budem stávkovat a už nebudem, nic povídat, že jo?“
 No jó furt...
 No, a teď ta houba. Zelená. Velká. Na hlavě. Nebo spíš....byla....částí hlavy, prostě byste nenašli tu hranici, víte, tu přesně definovatelnou hranici, kdy je houba a kde už začíná hlava. Hegvan po chvíli zjistil, že ho ta houba příšerně svědí. Prostě musel přestat přemýšlet (zpíval dál). Musel si najít malé podzemní doupě, kde by se ukryl, než to přejde.
 A matka se synem mu byli v patách. Máminy dlouhé nohy se zamotávaly do hustého porostu rudozelenožlutých vláken orghemu a Gharem částečně zakopával jak o svou matku, tak o orghem. A tak Hegvana našli. Byl obalený slizem a očividně velmi spokojený, neboť se - jak to tak šamani mají ve zvyku - skutečně velmi široce usmíval.
 „Chlapče, pomoz mi s ním, nebo tady zůstane,“ řekla matka synovi, který tohle samozřejmě sám od sebe věděl, ale momentálně neměl čas na ironickou poznámku. Jeho rty se totiž začaly rozšiřovat do podivně širokáánského úsměvu.
 „Chlapi zatracený, proč já si nevzala toho chovatele pavouků, který mě měl tak rád? Proč se musím na tohle dívat?!!!“ řekla Matka.
 Ale....nezlobte se, že zase otravuju, ale.....
 „Ještě ty začínej! Co zas chceš?!“ zavřískla zoufale.
 No... vždyť to dopadlo dobře ne? I když vlastně....jak že to bylo s tou vodou? Počkat.. vy tady vidíte nějakou vodu? Co to....
 „Tak a dost. Konec vyprávění. Můžeš si za to sám. Kdybys pořád nevyrušoval, tak bysme pořád neztráceli nit, a dověděl by ses, jak se ta pitomá voda dostala na tu blbou poušť. Tak, máš to!“

A od té doby se těm, co pořád vyrušují říká Kruvmughan. Proto nevyrušujte - přece byste se nechtěli jmenovat tak blbě!