ACH JO!

Ach jo! Zaspala jsem, hlavně dobu. Zavrtala jsem se do pelechu jako méďa a nenapsala jsem Ježíškovi. Za humny jsou Vánoce a já budu asi bez dárků. Leda že by mi stýček Příhoda věnoval jeden svůj. Ale co bych si měla vůbec přát? Toť otázka! Nové sáňky na ježdění po holé asvaltce nebo snad kabátek z myších kůžiček? Každopádně budu muset napsat telegram.Tak si říkám, jestli jsem to už nezapomněla. Naposledy jsem ho posílala, když mi bylo šest. Písmenka jsem krasopisně vykroutila do maminčiny občanky, z které jsem vytrhla fotku a nalepila tam obrázek se Svatou rodinou a Ježíškem. Adresát byl zřejmý na první pohled. A obsah? “ Milý Ježíšku, přeju si, aby se za naší babičkou přestěhoval dědeček z Žíchovce a bydleli spolu u nás v domečku.” Krásně poetické, možná trochu naivní, nemyslíte? Zkrátka jsem chtěla dát oba opuštěné stařečky dohromady. Snažila jsem se Ježíškovi pomoci, dokonce jsem vždycky lákala jednoho k druhému na nového pejska, na výtečné bonbony Fialky nebo na hraní pexesa. Taky jsem vychvalovala babiččino kuchařské umění a dědečkovu zručnost. Když už se setkali, skončilo to vždycky katastrofou.V lepším případě se pohádali. Pravda, že si vyměnovali názory trochu hlučněji, ale aspoň spolu mluvili. Obvykle ale babinka zarputile luštila křížovky nebo četla denní tisk a děda usnul nad talířem nebo si zapíchl kapří kost do hltanu a strávil celý večer v čekárně pohotovosti. Jindy babuš s originalitou sobě vlastní ukrývala dárky. Skloubila to se svým učitelováním a nutila rádoby obdarované krátkými veršovánkami a drobními prózami k plnění absurdních úkolů :

Vydej se o půlnoci ke studánce v lese

krok, dva, tři – tam papírek v borůvčí se třese.

Dub zdraví tě kořeny, děvečko jsi v cíli!

Prezenty od babičky byly za trest. Často se při hledání ohrožoval “slídič”. Docházelo totiž často k omrzlinám třetího stupně a k ztrátám jedinců i pátracích skupin. Výsledek mnohdy neodpovídal vynaloženému úsilí. Kdo chtěl svetr se slušivou houskou, v kterém člověk vypadal jak překynulá buchta?

Další etapou mých přání byly panenky. V té době frčely barbínky a já po nich bezmezně toužila. Hlavně po těch pravých, které mohly ohýbat ruce a nohy. Úpěnlivá prosba: “ Ježíšku, přines mi prosím barbínku takovou jako má Maruška Vávrů, víš.” zůstala nevyslyšena. Vyřízená jsem byla akorát já. Obdržela jsem obrovskou kudrnatou Petru, na které se hýbaly jenom oči. Krom toho jsem byla zaplavena mořem ponožek, čepic a rukavic. To mě Ježíšek hodně zklamal. Dodnes nevím proč, jsem dostala to příšerné monstrum jménem Petra. Asi jsem hodně zlobila, nebo měl hodně práce a splet si komín. Napřesrok jsem už radši napsala naší adresu a dodala : “ od teďka si budeme zdobit stromeček samy, abys nemusil tolik lítat, jo?” Návrh byl zamítnut. Potrestal se ale Ježíšek sám. Chtě nechtě nám zdobí vánoční stromeček doteďka. Dobře mu tak. Nujhůř jsme na tom stejně ale my, děti, jsme vláčeny v blátě, dešti, sněhu cestou necestou, abychom Ježíška nevyrušily…a on se hřeje v teple našeho obýváku…

Už vím, co chci pod stromeček. Prvňáčci si prý přejí kouzelnickou hůlku, mluvícího papouška a lítací koberec. Páťáci už touží po praktických věcech: Playstation, rádio, Nokia 8310, CD, hifi a kompletně vybavený počítač, popřípadě svůj vlastní byt a auto. A co si přeji já? Kapra bez kostí, co nejmíň hostí, kvantum vánočních koled a hodně štěstí do prezidentských voleb!!!