STÍNY

STÍNY

Nevím,

jestli tomu správně rozumím,

a taky nevím, jak to říct.

V podstatě bych nemusela říkat nic

nikomu a taky že to řeknu jenom Vám

neb neustrnul by nikdo tam

kde jsem ustrnula já,

tak vyděšená a zmatená,

tak dokonale okouzlená Vámi, že neměl by

to vědět nikdo jiný, než-li právě Vy.

Že připadala jsem si jako nemocný kaštan,

jehož list odvál vítr až tam,

kde skládal se osud z Vašich pavučin

kde se oprašují saze a padá stín,

kde končím já a začínáte Vy,

kde se sejdem jenom my.

Nevím, zda stál tehdá někdo nad námi,

prošel jste všemi mými branami

tak snadno, že jsem stihla jenom

pohladit Váš stín

který ve mě zůstal, ...

a já s ním

mám pocit, že navždy.

Prostoupil mnou

jako nůž té nejkrutější vraždy, ...

kamarád, ...to neudělal by každý

tak snadno jako právě Vy, ...nebo snad ty?

Na stěnách srdeční prázdnoty,

stírám vaše stíny samoty.

Ne, ...to jste neměl nikdy dělat

i kdybych to tisíckrát chtěla,

protože jsem tehdá ještě nevěděla,

že až list nad vámi neudrží se,

je zbytečné na to intenzivně myslet,

že?

Můj drahý pane omyle.

Vždyť je to jenom pouhý lístek!

Takových ne zem padá, řekl byste,

viďte?

Tak to se tedy styďte!

To by musel spadnout celý strom

abyste též strnul, ...ale ani on,

myslím, neměl by tu pravou váhu pro Vás,

ani on..., nebyl by ten pevně pnoucí provaz.

Asi určite...

I přesto, až vám tuhle báseň jednou dám,

doufám, že se spolu sejdem zase tam,

kde se oprašují saze a padá stín,

snad to nevyvolá ve Vás žádný splín...

...a příště už se další lístek udrží!

I kdybych měla tím stromem věčně žít,

nebudu se ho muset snažit přilepit.

Nechám si všechny lidské hlavy ujít

a ať se jiné lístky vztekají či libují,

příště už se udrží, to Vám slibuji!